Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Rozdíl mezi Pavlem a Turkem spočívá ve schopnosti hodnotit osoby. Zatímco Turek byl pozván na inaguraci amerického prezidenta Trumpa, Pavel o Trumpovi prohlásil, že je to odpudivá lidská bytost, které by ruku nepodal. V takovém případě na sebe pokřikují děti:"Kdo to říká, ten to je, tomu se to rýmuje!"

RE: "Prezidentovy výhrady mířily k otázce politické zralosti, schopnosti respektovat institucionální rámec a chápání, že veřejná funkce není jen mediální viditelnost, ale především odpovědnost vůči struktuře státu. Pokud Turek svým jednáním tyto hranice opakovaně ignoruje, dává tím zpětně za pravdu kritice, že problém nespočívá v názorové kontroverzi, ale v neschopnosti rozlišovat mezi osobní rolí, stranickým zájmem a státní reprezentací. V tomto smyslu si prezidentovy výtky nevyžadují další dokazování – potvrzují se bohužel samy praxí.

-------------

Soudruha Turka neznam, vim o nem pouze to co vyctu z diskusi na Psu. Nicmene, pokud vezmu vase slova vyse, pane Grundmanne, potom porovnejme predchoziho ministra zahranici CR, soudruha Lipavskeho, pravdepodobne uplne nejhorsi ministr na tomto postu v dejinach CR. S tim ale soudruh prezident "Taticek Odpracovatel" souzenel a urcite by nemel problem jej znovu jmenovat/odsouhlasit.

Ano, rektalni alpiniste maji k sobe velkou naklonost.

Takze beru vas slova pouze jako retoricke cviceni.

Soudruh Lipavský byl intelektuálně přibližně na stejně nevysoké úrovni jako soudruh kolaborant Pávek a proto si rozuměli.

Jéžišmarjá, Šamane, to je TAK vtipný...

Málem jsem si smíchy ucvrkl.

„Dnes ubývá humoru a přibývá dělání legrace. A mezi těmi dvěma kategoriemi je veliký rozdíl.“ Miroslav Horníček

Ani hejno slepic nenakupí tolik slepičinců jako Kovanic

vetsi hovadinu jsem v posledni dobe necetl !!

Asi málo čtete ... :-P

Podstatný problém není v tom, že by prezident nemohl politicky hodnotit, ale v tom, jakou judikaturu k tomu cituje. Nálezy Ústavního soudu, na které se rozhodnutí prezidenta odvolává, se totiž týkaly zcela jiné otázky: zda zákonodárce smí zákonem stanovit objektivní, předem dané a přezkoumatelné podmínky důvěryhodnosti a loajality pro výkon určitých funkcí (typicky v rámci lustračního zákona).

To je zásadní rozdíl. Ústavní soud v těchto nálezech neřekl, že výkonná moc může ad hoc a bez zákonných kritérií rozhodovat o důvěryhodnosti konkrétní osoby. Naopak celý smysl lustrační judikatury spočívá v tom, že takový zásah je přípustný jen tehdy, je-li:

– založen na zákoně,

– obecný, nikoli individuální,

– přezkoumatelný soudem.

Použití těchto nálezů jako opory pro individuální hodnotový úsudek exekutivy je proto nepřesné. Prezident samozřejmě může své ústavní kroky politicky zdůvodňovat, ale nelze se přitom opírat o judikaturu, která legitimizuje něco jiného – totiž normotvornou pravomoc Parlamentu, nikoli diskreční posuzování osob výkonnou mocí bez právně kontrolovatelných kritérií.

Citované nálezy tedy řešily mez zákonodárné regulace, nikoli volnou hodnotovou diskreci exekutivy. A právě tato záměna je jádrem problému.

Co Brání Babišovi v tom, aby podal kompetenční žalobu, což mu nakonec navrhuje i sám prezident?

Když to netušíte, můžete se zeptat té Vaší umělé inteligence, která za Vás píše ta moudra.

Za podivnou a politicky kontraproduktivní lze považovat i oficiální účast Filipa Turka na zahraniční cestě ministra zahraničí, pokud k ní neexistuje jasný institucionální důvod. Veřejná činnost totiž není jen soubor jednotlivých kroků, ale má určité strukturální vlastnosti: role, mandáty a kompetence nejsou formality, ale nosiče smyslu a odpovědnosti. Jakmile se tyto hranice rozostří a na oficiálních akcích se objevují osoby bez zřejmého funkčního ukotvení, nevzniká dojem „neformální otevřenosti“, ale spíše chaosu.

Porušování těchto implicitních pravidel veřejného prostoru má předvídatelný efekt. Navenek to signalizuje neujasněnost rolí, dovnitř to oslabuje autoritu institucí a politicky to vyvolává podezření, že se státní agenda mísí s osobními či stranickými zájmy. Právě tento dojem nekompetence a improvizace je pro jakoukoli politickou stranu – a zvlášť pro tu, která chce působit seriózně a nově – výrazně škodlivější než otevřená ideová kontroverze.

Současné kroky Filipa Turka bohužel nepřímo potvrzují právě ty výtky, které vůči jeho osobě formuloval Petr Pavel. Nejde přitom o jednotlivý incident, ale o vzorec chování: rozostřování institucionálních rolí, osobní přítomnost v situacích bez jasného mandátu a vytváření dojmu, že osobní ambice či potřeby jsou nadřazeny elementárnímu řádu veřejné moci.

Prezidentovy výhrady mířily k otázce politické zralosti, schopnosti respektovat institucionální rámec a chápání, že veřejná funkce není jen mediální viditelnost, ale především odpovědnost vůči struktuře státu. Pokud Turek svým jednáním tyto hranice opakovaně ignoruje, dává tím zpětně za pravdu kritice, že problém nespočívá v názorové kontroverzi, ale v neschopnosti rozlišovat mezi osobní rolí, stranickým zájmem a státní reprezentací. V tomto smyslu si prezidentovy výtky nevyžadují další dokazování – potvrzují se bohužel samy praxí.

Soudruh vlastizrádce Pávek je ovšem ten naprosto poslední, kdo může hodnotit jiné. Navíc jak odděluje státní funkci od soukromého života soudruh předseda ZO KSČ dokazuje svými bolševickými požadavky na veřejné peníze pro soudružku politručku . Ke komunistické povaze soudruha Pávka patří i jeho ustavičné lhaní a vykrucování se. (otázkou je co je z jeho hlavy a co z hlav gaunerů Kolářů, přeci jen jeho inteligence není příliš vysoká)

Největším politickým nebezpečím pro stranu Motoristé sobě je situace, kdy by začali být vnímáni nikoli jako programová politická strana, ale jako osobní projekt Filipa Turka. V okamžiku, kdy se hlavní náplní jejich politiky stane jeho propagace, obhajoba jeho zájmů a řešení jeho osobních či reputačních problémů, strana ztrácí autonomii i dlouhodobou perspektivu. Volič obvykle nehledá servis pro jednoho politika, ale čitelný program a schopnost reprezentovat obecnější zájmy – a opačný posun by byl pro Motoristy sobě strukturálně nejrizikovější.

vy ste ale hodne naivni Nutelacik !!

Iba oni pracuji s dojmy a ne s fakty !!

Ostatně soudím, že by si nikdo nezasloužil Nobelovu cenu míru více než Filip Turek a že by se měla norská vláda stydět za to, že mu ji neudělila.

Po Arafátovi už je možné vše.

Ale Arafát byl přece jenom nějaký formát, ve své škodlivosti.

Turek je jen takový čuráček, byť postavou velký.

Na Turkovi se ukazují slabiny "zastupitelské" demokracie v plné nahotě.