ŠAMANOVO DOUPĚ: Nenávist až za památník
Když 9. května 1945 vstoupila Rudá armáda do Liberce, bylo již město obsazeno českými vlastenci. Zatímco jinde se hlavně střílelo, liberečtí Češi německého místodržícího, starostu i velitele posádky ukecali už 7. a 8. května. (V osmdesátitisícovém městě žila přes válku šestitisícová česká menšina.) Takže zabránili odpálení vodárny, elektrárny, plynárny, jatek a pekárny, které byly podminovány. Na německých domech se objevily bílé lajntuchy, československé vlajky označily domy Čechů.
Zatímco se Liberečáci domluvili, čekalo město pohroma ze dvou stran. V noci na 9. května na Liberec táhly tanky SS. Střílelo se v Nádražní ulici, ale Češi se ubránili. Místní Němci byli zalezlí. Pak začal letecký nálet sovětských letadel. Bombardování padlo za oběť desítky lidí.
Vojáci I. ukrajinského frontu byli pro Čechy osvoboditeli, pro Němce okupanty, a pro mladé dívky i vdané ženy obou národností znásilňovateli. Přímo z Liberce taková hlášení neznám, ale z jiných zpráv je patrné, že se tak dělo po celém území ČSR.
Němci byli do té doby nadřazenou rasou, ještě nedávno volali po totální válce, a válečnou porážku i sešup společenského postavení nesli velmi těžce. Zejména v Liberci, který byl jako Reichenberg hlavním městem Sudet. Místní Němci, kteří v říjnu 1938 freneticky vítali Hitlera, na svou degradaci reagovali různě. V době mezi 8.5. a 16.8. 1945 celkem 219 z nich volilo sebevraždu. Jiní zase vraždili. Střelba se ozývala hlavně v noci a hlavně v okrajových čtvrtích, ale střílelo se i za bílého dne v centru Liberce, kde na dlažbě zůstali ležet mrtví. Zatímco okolní lesy byly plné wehrwolfů, za Rudou armádou (která taky nebyla vždy vzorem korektnosti k německým civilistům) přitáhly ozbrojené bandy marodérů a zběhů. Tito bandité si se zbraní v ruce vynucovali chlast a žrádlo, a cokoliv, co se dalo odnést. Ve stejné době začaly z vnitrozemí nájezdy zlatokopů, kteří vykrádali opuštěné vily a byty...
Valná část Němců byla svou novou situací pobouřena. (Představte si, pani, musíme nosit bílý pásky. A máme nižší příděly - jako nějaký Židi... Šest let to nevadilo - u těch druhých.) U této generace nikdy nedošlo k uznání vlastní viny, ale stále přetrvává ješitná uraženost. V tehdejší době se to projevilo nadávkami a provokacemi. Viz i svědectví Vlasty M., tehdy Liberec:
"Když jsem se v roce 1945 poprvé vracela domů do Liberce, byli naproti nám na sportovním hřišti Němci připraveni k odsunu. Ale večer, to byl horor. Házeli nám kameny do oken s křikem "Kde domov můj" a "Wir kommen wieder". Asi si už nepamatovali, jak dříve volali "Heim ins Reich!"
V této situaci byla v celé oblasti vyhlašována okresní stanná práva. První nařízení se pochopitelně týkala odevzdání všech zbraní, zejména střelných. Protože to však německé obyvatelstvo značnou měrou ignorovalo, byly výzvy opakovány. Na severu Čech nešlo o úplně první stanná práva. V roce 1938 se jimi československá vláda bránila ozbrojenému povstání henleinovců (freikorps tehdy zavraždil nejméně 110 příslušníků Finanční stráže, četníků a členů SOS), na konci války zase nacisté českému odboji.
4. května 1945 obsadily jednotky SS povstaleckou Lomnici nad Popelkou. Pro výstrahu a na zastrašení byli na vyklizené náměstí v deset hodin dovlečeni dva z internovaných Lomničáků Stanislav Kozák a Václav Pěnička. Jako třetí z lotrů k nim byl přibrán zraněný český partyzán/terorista Jaroslav Uhlíř. Esesáci je zastřelili jako psy - bez soudu a bez obhajoby. Bylo přece stanné právo! Na výstrahu zůstala jejich mrtvá těla ležet na náměstí Až odpoledne směla být odnesena na hřbitov.
Na konci května přišel do Nového Boru v českolipském okrese (který sousedí s libereckým), 47. pluk československé armády z Mladé Boleslavi. Také zde bylo vyhlášeno stanné právo a to od 10.5.1945. Byly provedeny prohlídky a nalezeny zbraně, ale i rádia. (Pozn.: Za předmnichovských randálů rozhlasové přijímače zrostředkovávaly pokyny nacistů jejich sudetským spolupracovníkům, za války měli Češi vyrajbovány krátké vlny - a Židi museli odevzdat rozhlasové přijímače celé.)
2. června bylo v Novém Boru přikročeno k "exemplárnímu potrestání provinilců": "Z delikventů bylo vybráno sedm lidí (mj. dva devětasedmdesátiletí starci, jeden dvaasedmdesátiletý, dvě ženy) k exemplárnímu zastřelení. Předtím byli několik hodin na náměstí brutálně mučeni, na mučení se museli podílet i ti, kteří se popravě "vyhnuli". Během popravy se jeden z přihlížejících Němců dal ve stresu na útěk, načež byl zastřelen a přiložen k ostatním popraveným. Mrtvoly byly vystaveny 24 hodin a pak kdesi zahrabány (údajně na místě, kde se pohřbívali pošlí koně). Zbylí delikventi byli deportováni do ruské zóny Německa, přitom jeden z nich byl během transportu ubit lopatou a zahrabán..." (Shrnutí z reportáže Bohumila Doležala.)
Ubit lopatou byl protinacistický MUDr. Alfred Träger. Podle publicisty Jana Tichého: "Za války dělal lékaře na frontě a když přijel do Boru na dovolenou, lidé se mu prý na ulici vyhýbali, protože nahlas nadával na Hitlera i na nácky. Báli se s ním dát do řeči. Hned po válce ho navíc národní výbor jako spolehlivého doktora jmenoval primářem místní nemocnice."
Událost rozhořčila místní Čechy, kterým se to zdálo cu moc. Objevila se o tom i poznámka ze zasedání místního Národního výboru z 5. června: "Předseda Taisler podal zprávu o schůzi okr.nár.výb. v Č. Lípě a zvlášť podotknul, že události v Boru dne 3.6.1945" (zde chyba v datu) "byly ostře krytisovány. Akce provedená vojskem zavdala příčinu k stížnostem chudých dělnických rodin. Jednání některých důstojníků neodpovídá dnešní době. Vojsko musí se říditi podle hlasu lidu a nemůže bez vědomí Nár.výb. zakročovati, anebo rozhodovati. Dále oznámil pan předseda, že rozsudek na náměstí byl proveden z rozkazu podpl. Sekáče a bez slyšení Nár.výb. Ruský velitel ve Cvikově neuznal veřejné trýznění něm. provinilců na náměstí za správné a chce o tom podati hlášení nadřízeným velitelům. Zpráva byla vzata na vědomí se souhlasem všech přítomných." Ohledně zábavy, která se měla konati v neděli dne 10.6.1945 bylo usneseno aby byla tato odložena na neurčito...
K tomu přičiním Šamanovu poznámku: Podobný zápis o protestu německých civilních úřadů proti postupu německých vojsk o pouhý měsíc dříve těžko naleznete. Němci by naopak tancovali radostí! Ještě připomenu, že právě v téhle době, kdy se teprve před světovou veřejností otevíraly dosud jen tušené hrůzy nacistických lágrů, v době, kdy v Terezíně ještě umírali lidé na epidemii tyfu, beru tento (pozdní sice) protest i jakousi rehabilitaci českého národa před soudem dějin.
Po dlouhých letech od tohoto úděsného činu se na lesním hřbitůvku objevily desky, jejichž vnitřní profil rýsuje kříž. Je na nich uvedeno osm jmen a pamětní nápis.
2. ČERVNA 1945 BYLO PROTI VŮLI MÍSTNÍHO NÁRODNÍHO VÝBORU ZASTŘELENO PŘED RADNICÍ OSM OBYVATEL NOVÉHO BORU, SLOUPU A JANOVA.
TITO OBČANÉ BYLI POHŘBENI DO HROMADNÉHO HROBU ZA TÍMTO HŘBITOVEM.
NÁSLEDUJÍCÍHO DNE PŘIŠEL O ŽIVOT MUDR. ALFRED TRÄGER * 1897 NA NEZNÁMÉM MÍSTĚ.
NOVÝ BOR 2006
(Což je oproti původnímu návrhu"2.června 1945 bylo na náměstí bezprávně zavražděno vojáky samozvaného 47. pěšího pluku československé armády 8 osob německé národnosti. Dne 3.června 1945 byl cestou ke státní hranici zavražděn na neznámém místě v lesích MUDr. Alfred TRAGER" velmi ekumenické. Prosím také, aby nebylo zdůrazňováno, že návrh na tento památník byl schválen "nejmenší těsnou většinou" - proti byl jen jeden zastupitel, ti ostatní, co nebyli pro, se předmětného zasedání nezúčastnili!)
Pozůstalí mají kde zapálit svíčičku a mohou se upínat k určitému místu. Znám to dobře. Babička Ema takhle chodila na liberecký rodinný hrob, kde jsou na pamětní desce pouze vyryta dvě jména jejích synů s datem úmrtí duben 1945. A není u toho napsáno "po několika letech mučení zavražděni německými bestiemi v Dachau"...
Tak, zdálo by se, že na novoborském lesním hřbitůvku vyrostl i díky iniciativě publicisty Jana Tichého další smírčí kříž. Jenže vypadá to, že památníček nebyl míněn jakožto gesto česko-německého smíření, ale odrazný můstek zběsilého protičeského štvaní ze stran českých sudeťáků.
Jan Tichý totiž za podpory Česko-německého fondu budoucnosti, vydal v roce 2008 literární dílko 32 hodin mezi psem a vlkem. Děj novely se "opírá o vzpomínky obětí excesů, jež se odehrály během dvou dnů v červnu 1945 v Novém Boru. Jan Tichý (nar.1941) se však nespokojuje s pouhým parafrázováním autentických svědectví, nenechává se spoutat pravidly dokumentárních žánrů a svou knihu stylizuje do podoby umělecké výpovědi... a svou knihu stylizuje do podoby umělecké výpovědi s ozvláštňující kompozicí a vypravěčskou strategií..."
Umělecká výpověď však nemá se skutečností nic společného. Je to umná lež, kterou ani nemůže napravit autorovo přiznání v doslovu: "Mezi zastřelenými ve skutečnosti nebyla sedmadvacetiletá Heide, pokladní z kina, a také osmnáctiletý gardista Petr je fiktivní (vymyšlená) postava... Mnohé podrobnosti jsou samozřejmě autorská fikce, proto mají všechny postavy jen křestní jména".
Ano, ale v literárním dílku to mají být antifašisté, kdežto ve skutečnosti to byli členové NSDAP! No fůůůj!!! A najednou připlouvají jiná svědectví. Třeba o tom, že popravení "podnikatelé" Rachmannovi - využívali otrocké práce dělníků z místního pracovního tábora. Podobných "závodů" bylo v celé Říši 20.000, a hodní němečtí podnikatelé v nich zachraňovali ubohé vězně před smrtí, že. Vznosná dáma Martha Wernerová byla známá svými výroky o tom, že Čechy je potřeba vyhubit jako krysy. Dobroděj MUDr. Alfred Träger již před válkou odmítal ošetřovat neárijce. Po válce byl i z tohoto důvodu zbaven primariátu.
A později "byl podle rozkazu pplk. Sekáče, ze dne 2. 6. 1945 jako osoba neznající kázně vypovězen z úseku za státní hranice směrem severním. Vojenská stráž ho s dalšími nežádoucími osobami cizí státní příslušnosti, měla vyprovodit za státní hranici. Během zatýkání a přepravy za hranice, A. Träger fyzicky a slovně napadal příslušníky vojenské stráže, kteří byli nuceni použít donucovacích prostředků. Během transportu" (nákladním autem, na hranice je to asi 15 km) "za nevyjasněných okolností zmizel a soudní domněnky o tomto jeho konci jsou jen pouhou konstrukcí ke zdůvodnění prohlášení za mrtvého." Ta lopata vypadá pravděpodobně...
Podobně jako jeho kolega MUDr. Josef Mengele byl tento zběsilý mučedník nacistou a esesákem...
Na obhajobu soukmenovce literáta přispěchá ovšemže obětavý B. Doležal, který káže: .... "jeden zabitý byl člen SS a někteří v NSDAP (za to je ovšem nezastřelili a nebyl to ani tenkrát důvod k popravě... A nesmějí být u nás pochováváni členové KSČ a Lidových milicí?" a volá po právu člověka na hrob, přičemž neopomene házet lživé výkaly na vlastní(?) národ.
Samozřejmě jsou někteří členové novoborského zastupitelstva i občané pobouřeni, neb byli podvedeni. Vznikají petice na odstranění památníku, pobouřené hlasy se ozývají nejen z řad "komunistů", ale i bojovníků za svobodu a z Lidic...
A B. Doležal se svou šestou kolonou pseudohistoriků a pokleslých publicistů si může mnout ruce, protože "dokázal" jaké jsou Češi skutečné husitské bestie. Takových případů prý byly stovky. Jakých takových? Těch podle Tichého a Doležala???
Ještě přidám pár vojenských zpráv toho území a z té doby:
16. června 1945 - "Působením německých podzemních organizací a dosud nezjištěných rozptýlených jednotek bývalé wehrmacht, SS a tajných vysílaček" (rádia!) "nabývá německé obyvatelstvo v některých pohraničních místech sebevědomí a vůle k odporu. Organizují se menší, dobře vyzbrojené bojové jednotky v síle družstva až čety..."
19. června 1945 - "byly hlášeny stálé noční boje s německými partyzány ve skalách okolo Hřenska".
24. června 1945 - "po 22. hodině byla silnou palbou z lesa napadena hlídka vyslaná podél trati z Hrobu na Grundmühlen. Vojína-dobrovolníka Pateru zasáhla střela do boku. Protože to byl již druhý podobný případ, nařídil velitel II. praporu pluku 1. Revoluční gardy vyčišťovací akci"
Ano, bylo již po válce. Po válce je již dávno, ale obhájci lidských práv nacistů a esesáků Bohumil Doležal, básník historie Jan Tichý a další nesmiřitelní sudeťáci ji znovu a znovu zvedají. Místo kříže smíru přibíjejí křížové hřeby.
Prosím vás, novoborští, lidičtí, roztrpčení Čechové, uvědomte si: Dění na novoborském náměstí dne 2.6.1945 bylo ostudné, a jediné, co my, jako Češi, můžeme dnes, 65 let po válce je, se za ně omluvit a ponechat památník na hřbitůvku.
A poslat Doležala do háje zelenýho!
Psáno v Praze dne 16. února 2010, k tomuto článku lze volně diskutovat na Šamanově blogu, jenž byl pro tyto účely založen
***********************************************************************
Některé zdroje: diplomové práce z Univerzity Pardubice, Fakulta filozofická:
Kulturní život v Liberci po druhé světové válce (Bc. Jana Andresová)
Odbojová činnost v okrese Semily v letech 1939-1945 (Bc. Žaneta Málková)