Nechte mne mluvit*
Světová výstava, národopisní výstava, Paříž, Vídeň, Záhřeb, Petrohrad, Moskva, všechno, celý svět, jenom ne Praha - leda v dopisu z Rus, a ne Čechy - leda na vandru do Ameriky! Prosím Vás, pamatujte přece také trochu na sebe, na nás, vždyť stal se nyní neslýchaný případ, že pražské hmoždíře odbouchaly již i konec svatojanského oktávu a obecenstvo že dosud ani neví, že je již po sv. Janu, poněvadž to obecenstvu ještě žádný feuiletonista neřek´! - Což se tedy stává zde o nějakých těch čtrnáct dní později.
Výroční radosti
“Zaplať pán Bůh, že je po všem!“ říká český sedlák po posvícení, a přece se tak těšil na posvícení. Přirozeno! Výroční slavnost, nevšední radost přichází k nám jako jiný host; položí se do našeho lože, naplní naši jizbu, žádá zvláště upravený stůl, žádá oběti a ohledu i vyruší nás zcela z obyčejného života. A Slovan, ač pravzor hostinnosti, má přec významné přísloví: „Host první den zlato, druhý stříbro, třetí měď - honem jeď!“ Není člověku dobře, má-li příliš dlouho slavnostní oblek na sobě, uválí se.
Bylo příšlých dost, přec ale přišlo jich letos méně než jindy podívat se, je-li zdráva matička Praha, „zkamenělá ta slza českého génia,“ jak Horvat Špun pěje. Viděli, že je zdráva a že dosud nemá fortifikační belvederský čepec na hlavě; takto ale neviděli mnoho a my také ne. Poněvadž už každá kočující společnost česká ví, že na venkově nikdo víc o frašky nestojí, dávalo se v pražském divadle k slavnosti hned frašek dvé. Očekávaný výsledek se dostavil, divadlo bylo - prázdno. Jedna z frašek byla zvlášť taktuplně zvolena, totiž ty „Paragrafy na střeše!“ Onen myslivín, který ty frašky vymyslil, zasluhuje renumeraci, - ale, pro Boha, jen ať nemyslí dál!
Venkované měli něco radosti, ale my víc
Po ulicích bývá v tu dobu obyčejně víc podívání pro nás než pro venkovany. Skoro vše tu bylo jako jiná leta, marcipán a harmoniky, klihové obrázky za šňůrou a kyselé okurky v škopíčku, a jako jiná leta zpívaly se také letos pod mordiánskými obrazy písničky pobožné a dětem uprostřed veřejné ulice písničky zas takové, že sotva v zavřeném kriminále oplzlejších slyšeti lze. Čemu všemu dovolí tiskové úřady vniknouti do lidu. Kdyby kdo znal jen písně, ty, musil by myslit, že není nikde širší svobody tisku než u nás. Ovšem, sprostá píseň neškodí ani dualismu ani centralismu, ať se jí tedy nassaje ten hladový lid, nebude alespoň myslit výš! Věčná škoda, že není žádná policie esthetická, k té by se mohl člověk dát. První prací esthetického policajta bylo by, aby sebral všechny tyto po francouzských se pitvořící kuplety; esprit z nich vyletělo, bláta v nich ale zbylo jako v pontinských močálech, že každý kolemjdoucí musí dostat zimnici. To je také ještě našim úkolem, abychom i těch jarmarečních písní užili na vzdělání lidu!
Něco mne přece letos potěšilo, a sice že ztratili kašpárek s králíky a morčaty, pimprle s králem a princeznou dřívější stydlivost svou a že přistěhovali se ze zábraní až na samá náměstí pražská, kdež se jim jak náleží dobře vedlo. Bylo to gaudium pro nás děti! Obdivoval jsem se také těm „jako-by-živým“, když při vyhrnuté oponě visely v parádě vedle sebe, vyčkal jsme lamenta princezčina v lese až do posledních slov posledního rytíře ve skvostném sále, který nám obecenstvu oznamoval, že „už musí taky na svatbu, že ale, jakmile se znovu sejdem, začne ihned nový, teprve krásný kus o Donu Žuanu“. Tedy už nic starý „Don Šajn“, - ať žije pokrok pimprláckého jeviště, jež ostatně bylo o celé dvě kulisy hlubší než naše prozatímní!
A od pimprlete šel jsem dál, abych také kašpárkovi, králíkům a morčatům holdoval. A když přišla známá velká scéna s malou rakvičkou, rozesmály se menší děti kolem mne tak, že jsem nemohl oddolat a rozesmál jsem se s nimi jak už dávno ne. Bůh to zaplať těm menším dětem!
Finanční operace
A ještě jedna byla radostička: viděli a slyšeli jsme jednou zas skutečné, skoro bych řekl „živé“ dudy. Když se rozmečely, bylo nám jako Walter-Scottovým poutníkům ze zaslíbené země, když na skotských hranicích první dudácký kvik jim v uši zalehl. Věru že nepochopuju, proč nějaký kapitální dudák dosud nepomyslil, aby na hudební cestě po nedudajících již českých krajinách sobě na novou chalupu vydělal!
Avšak to všechno bylo pro nás, nikoli pro venkovany. Venkované měli letos jen po hlaholovsku zmoklého Sokola a Bazar. A v tom bazaru bylo vidět, že mají německé listy pravdu, praví-li, že nemyslíme více po rakousku. Důkaz podaly tamější prodavačky, jimž chválně a naschvál nebudu zde opakovat, že byly tak - ale tak krásny! Podal-li někdo slečně prodavačce zlatku nebo pětku, tázala se každá: „A - chcete snad zpátky?“ - to takovým tónem, jako by se ani v naší zemi nikdy neslyšelo, že by někdo chtěl na pětku zpátky.
Zcela nerakouské to finanční jednání, skoro takové, jako mají nyní Maďaři, kteří se také diví, že mají - dát něco zpátky na ty naše státní dluhy, jež hlavně kvůli nim se nadělaly. Rozumujíť Maďaři: „Rakousko je mnoho dlužno, Rusko je také mnoho dlužno, item Italie, Německo a Francie, nejvíc ale Anglie a skoro ještě víc Amerika, zkrátka celá zeměkoule je dlužna, jen že - komu? Počkáme, až se našemu sněmu ústavně sdělí, komu vlastně je ta naše zadlužená planeta dlužna!“
Sibířské počasí
Ano, opravdu prý už nejsme Rakušané, praví zblázněné německé časopisy, které zvrtohlavěly tím, že jeli do Moskvy** lidé z Čech, Moravy, Haliče, Uher, Slovinska, Horvatska, Srbska, ba i z oněch krajin, které dle „A. A. Ztg.“ mají teď na vybranou, „chtějí-li zůstat tureckými nebo se stát rakouskými.“ Ale kde jsme!?
V Sibiři, praví stará „Presse“, která nepřeje našim lidem ani toho kousku chleba a soli, ač ví již, že po návratu z ciziny budou mít doma jen chléb a vodu. Skutečně jde z té slovanské deputace nyní kus sibiřské zimy, prozatím nám poslali do našeho května jen trochu ruského sněhu a mrazu, ale neposlali ruských kožichů k nim.
Seyček má z toho hanebného počasí největší radost, už se bál, že naproti meteorologickému svému konkurentu propadne zcela. Konkurent řek´, že máj bude teplý, Seyček řek´, že mrazivý, máj nevěděl, komu má vyhovět, i učinil se napolo teplým a napolo mrazivým. A teď nemá pravdu konkurent a Seyček také ne. S meteorologií má se to zvláštně. V dřívějších dobách bylo snáž jí věřit než ji dělat, nyní je snáž jí nevěřit než ji dělat; dělání zůstalo v stejném, dříve nic a teď zase nic, jak dokazuje výše uvedený letošní máj.
O německé věrnosti
Něco dobrého může mít cesta do Moskvy přec, mohouť naši totiž říct petěrburkské akademii, aby už nevydávala německé knihy, že se jí „Tagesbote“ směje. Nač potřebuje německá literatura teprv Rusů, dovede sama ze sebe vytvořit dosti podivného. Div divoucí, nač na vše Němci připadají, Teď na př. vydali také knihu - - - - „o německé věrnosti!“ Nikdo by neuvěřil, a přec je to pravda!
Kdykoli byli Němci náhodou věrni, hned si to zaznamenali a nyní sebral všechny zázraky kdosi do knihy, na níž je ještě nejméně podivno to, že je tak skrovňoučka. Člověk po přečtení skutečně věří, že německá věrnost až báječna, neboť všechny skoro v knize obsažené doklady jsou váženy z šedé doby bájí. Dětské srdce tak rádo bájím věří, nedivme se, že Němci tedy věrnost svou vychvalují, vyzpěvují a vytiskují, - spisovatel knihy „o věrnosti německé“ nám dokazuje, že je již zcela vytištěna. Jakmile přichází spisovatel do dob historických, řidnou mu důkazy a musí s nimi zacházet jako chudý divadelní ředitel se statisty; pustí je z první kulisy, vede přes jeviště, až za protější kulisu, pak je žene v běhu kolem zadní dekorace a pouští udychané nanovo z kulisy první.
“Německá věrnost je vytištěna v kapesním formátu, by ji každý mohl strčit do kapsy, kdykoli jí nepotřebuje. Jen ať jí nikdo nevyhodí šátkem! Kdo ví, zda by ji sám zase nalezl a jinému by za zdvihnutí nestála!
Poprvé vyšlo v Národních novinách č. 29 z 26. V. 1867
*Národní Listy byly pro své „nekorektní psaní“ na konci dubna 1867 úředně zastaveny. Místo nich začaly od května 1867 vycházet Národní Noviny.
Neruda do nich psal dále - jen místo značky trojúhelníka používal štírka ze zvěrokruhu.
** Jde o tzv. „moskevskou pouť“, což byla národopisná výstava v Moskvě, která propagovala „slavjanofilství“, totiž prosazování ruských myšlenek i zájmů. Rusko se mělo stát vůdčí silou „slovanských zemí“. Šlo i o to, aby byla přehlušena vzpomínka na klasický ruský způsob potlačení polského povstání v lednu 1863. Staročeši (Palacký) odsuzovali tehdy Poláky za boření slovanské jednoty, Mladočeši s nimi sympatizovali.
Laskavému čtenářstvu jen připomenu, že i letošní máj, aby zůstal teplotně průměrný, slevil ze své tropickosti a přivádí na nás ranní mrazíky...
******************************************************************************
(Opsáno Šamanem, jenž ničehož jiného docíliti nechce, než tyto drobné drahokamy klasikovy opět uvésti v oběh.)
Dílo Jana Nerudy, spis XV, Léta persekuce I., kniha feuilletonu z r. 1867
Uspořádal Dr. Miloslav Novotný
Upravil V.H. Brunner
Vyšlo péčí nakladatelů Kvasnička a Hampl v Praze, 1925
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
Pro zájemce o dobové souvislosti viz též F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech