Ausgerechnet v době, kdy se v Brně koná sraz Sudetoněmeckého landsmanšaftu, se rozhodla čtveřice „nezávislé skupiny moravských aktivistů“ namalovat na rudo ruce sochy prezidenta Edvarda Beneše, stojící před Právnickou fakultou Masarykovy univerzity. Sochu ještě ozdobili kartonem s hanobícím nápisem „Český nácek škůdce Moravy“. Minimálně jeden z těchto „aktivistů“ je rovněž členem Moravského zemského hnutí. Tomuto hnutí „není jedno, že se Morava vylidňuje, zatímco Praha a blízké okolí roste“. A: „Nepotřebujeme, aby nám z dalekého státního hlavního města určovali, na co půjdou peníze z našich kapes. My sami přece víme, jaké jsou potřeby nás, naší obce, našeho regionu i naší země. Protože tady žijeme. O svých záležitostech si umíme a chceme rozhodovat sami.“
Takže ano, máme zde stále ještě moravské nacionalisty, kterým zřejmě ušlo, že statutární město Brno je centrem české soudní moci, že jeho magistrát si svobodně určuje, jak hospodařit, stejně jako moravské kraje. Humorné je, že zrovna nacionalisté osočují prezidenta Beneše z „náckovství“. To se zřejmě skládá z několika vrstev:

Moravisté chtějí obnovit zemské zřízení (s „tradičními zeměmi“ Čechy, Morava a Slezsko) bez ohledu na to, že časy, ve kterých to fungovalo, jsou dávno pryč. Nuže, pokud toho dosáhnou v demokratické soutěži, nic proti tomu. Ovšem po rozpadu Českého A Slovenského Federativního státu si málokdo přeje další drobení. Samotné Moravské zemské hnutí však dává od svých aktivistů nenápadně ruce pryč. Předseda hnutí Pavel Trčala prohlásil, že o aktivistické akci ničehož nevěděl, nejde o iniciativu hnutí, alébrž jedinců, avšak „jsme hnutí demokratické“ a „je potřeba, aby o Moravě politici v Praze věděli“.

Co aktivistům na prezidentu Benešovi vadí? Zemi Moravskou zrušil československý parlament už v roce 1928, kdy ji nahradila země Moravskoslezská. Zemské zřízení bylo definitivně zrušeno až 1. ledna 1949, kdy byl Beneš už mrtev. Naštvání moravistů je v tomto zbytečné.

„Na rukou Beneše ulpěla krev 23.000 československých občanů, kteří byli násilně odvlečeni do sovětských gulagů. Beneš se jich nezastal.“ A kdo se jich zastal? Žádný z „demokratických politiků“. V okamžiku, kdy jsme byli „osvobozeni“ Rudou armádou, v okamžiku, kdy se v Košicích ustanovila československá vláda, neměl už Beneš situaci pevně v rukou. Vládu vedl sociální demokrat Zdeněk Fierlinger, osobní přítel Edvarda Beneše, který byl však zároveň agentem našich komunistů. A českoslovenští komunisté byli agenty komunistů sovětských. Už v těch Košicích ovládli resorty vnitra, školství a osvěty a rovněž informací. (Samostatně pak ještě komunistická strana Slovenska získala posty ministra zemědělství, ministra ochrany práce a sociální péče a státního tajemníka v ministerstvu zahraničních věcí.) Nejdůležitější se v dalším vývoji ukázalo být ministerstvo vnitra a přes další ministerstva ovládnutí médií - rozhlasu a filmu. Další silové ministerstvo obrany vedl „nestraník“ Ludvík Svoboda, který už ale v té době poslouchal příkazy náměstka předsedy vlády Klementa Gottwalda. Tak jak se měl Beneš „zastat“ našich občanů (povětšinou etnických Rusů)? Kdo jiný se jich zastal? To je naše celonárodní ostuda!

A „paktování s českými i sovětskými komunisty“? Kdo se s nimi v té konkrétní historické době „nepaktoval“? V poválečné euforii, kdy nás „bratrský Sovětský svaz“ osvobodil od „německého fašismu“? (A jen tak mimochodem jeho vojáci znasilnili nějakou tu osvobozenou ženu či dívku. Za to je taky odpověden smilník Beneš?) On jaksi nikdo v té době neznal sovětské záměry a vyčítat lidem neznalost budoucích dějin je opravdu hloupé. Však taky v českých zemích vyhráli komunisté první poválečné volby s pěknými 31,2 %. (Na Slovensku měla KSS jen chabých 6,9 % a nula mandátů.)

Další výtkou aktivistů, aktuálně rezonující nejen Brnem, jsou ti nebozí mrtví při odsunu 2,6 milionů českých Němců po druhé světové válce. (20 tisíc? 40 tisíc? Včetně sebevražd? Hrozné číslo. Které Češi podstřelují a sudetoněmečtí historici - např. Ferdinand Seibt - nadsazovali na nejméně 250 tisíc, až se zdálo, že 2. světová válka začala teprve 5. května 1945.) Prezident Beneš při jednom ze svých projevů použil nešťastné slovo „vylikvidování“, které mu pak jeho novodobí oponenti neustále omlacují o hlavu. Připomenu opět dobové souvislosti, kdy prakticky ve stejné době (1947) při dělení indického kontinentu na hinduistickou Indii a muslimský Pákistán bylo donuceno opustit své domovy deset až patnáct milionů lidí, ať už dobrovolně, anebo byli vyhnáni. Historici se dodnes neshodují, jestli obětí těchto „transferů“ bylo „jen“ několik set tisíc nebo až dva miliony...

To české číslo mohlo být hroznější, kdyby Češi (včetně Moravanů) nevěděli, že Němci budou „potrestáni“ odsunem. Však to prezident Edvard Beneš řekl sudetoněmeckým sociálnědemokratickým emigrantům ještě v Londýně: Po té hrozné válce, po Lidicích, po stanných právech už není možný mírový život mezi našimi národy v jednom státě. V budoucnu, až bude každý národ žít odděleně za svými hranicemi, pak se můžeme jednou znovu spřátelit.

No a to se snad děje, ne? Bez Beneše by nebylo Československa v roce 1918, bez Beneše by nebylo Československa po roce 1945, a troufám si tvrdit, že bez odsunu německé menšiny by nebylo ani Česka po roce 1992. Také proto zcela souhlasím se zněním zákona 292 ze dne 13. dubna 2004 o zásluhách Edvarda Beneše: „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“

Zhanobení jeho brněnského pomníku považuji za stejnou míru nevkusu, jako zhanobení pomníku britského válečného ministerského předsedy Winstona Churchilla pod heslem, že to byl „imperialista“. No a? Všichni Britové v té době byli imperialisty! Bez kterých by možná ještě dnes vládl i na Moravě nacistický režim.

Mimochodem: Největším Čechem (hned po Cimrmanovi) byl vyhlášem Karel IV., který byl také krutým - antisemitou. Ale který král v jeho době nebyl? I když náš Otec vlasti si v tom přímo liboval. Budou tupí aktivisté také jeho ruce barvit rudými barvičkami za podíl na vraždách židů při jím vyvolaných pogromech?

Psáno v Praze na Lužinách v pátek 22. května 2026