Před týdnem na jednom televizním programu hořekovali odborníci, že letos už žádné houby neporostou. Je sucho, je sucho. A když zaprší, tak stejně bude sucho. Ale trošku zapršelo, ne tolik, aby se na Orlíku dohnalo 15 metrů, ale i 15 centimetrů do hloubky lesní půdy nakonec stačilo. Čtvrtek se zdál vhodný k výjezdu za houbami, ale kam? Podíval jsem se na pravděpodobnostní mapu růstu „mykorhizních hub“, zveřejňovanou Českým hydrometeorologickým ústavem a mé naděje poklesly. Místečko na okraji křivoklátských lesů, kam po dlouhá desetiletí jezdívám, je zažluceno. Střední míra pravděpodobnosti. Hm, a vlastně, když jsem tam byl před dvěma měsíci, tak tam, co dříve rostly hříbky, tam vyrubali podhoubí ty svině divoký. Tam, co rostly klouzky, tam zase řádily LaKaToše (Lehké Kolové Traktory). Našel jsem tehdy pouze několik šedivek a dvě ožrané růžovky, které jsem nechal místním měkkýším strávníkům. Domů jsem přinesl jen Jidášovo ucho do polívky.

Ale mohl bych se podívat do zelena. V superzelených rodných Jizerkách jsem už letos něco sbíral, ale že bych se konečně podíval na vyhlášené Rokycansko? Do Brd. Tedy až do hor za (taky vlastně brdské, když je pod nimi Mníšek) Hřebeny? Někdy před padesáti lety mi říkal kolega v Závodech elektropepelné techniky, že za Hořovicemi houby opravdu, ale opravdu rostou. Tehdy jsme ještě neměli ani auto, ani trabanta a na houby jsem jezdíval metrem do Krčského lesa. A pražské příměstské autobusy ještě nejezdily po polovině Čech. Auto však není potřeba, ujistil mě kolega, do Hořovic jede vlak.

„A vždycky v sobotu se z něj vyhrne horda Pražáků a jde do lesa na houby,“ dodal jásavě.

Aha, řekl jsem si, tak tam nejedu. V nové době, co už nechodím do práce a mám ještě auto a smím ještě řídit, bych se tam konečně mohl podívat. Pravda je, že v Brdech jsem už autmo bloudil až dobloudil na zříceninu hradu Valdek, ale to byl spíš jen výlet, kdy se občasná houba brala jen tak mimochodem, pokud rostla u cesty. Ale na skutečném sběru hub jsem v Brdech ještě nebyl! I našel jsem si na mapách.cz vesničku u lesa a místečko, kde bych mohl zaparkovat. A dojel jsem až tam a trefil se. tedy ne přímo na místo, vybrané na parkování. Ta parkující auta, co jsem na letecké mapě zaznamenal, nebyla auta, ale autovraky, a zde bych svou milou fabii ročník 2010 nerad odložil. Našel jsem si u poslední chalupy široké místo přes cestu, kde už několik aut stálo. Překročil jsem pak potok a vstoupil do lesa.

Ach, jak krásný a na první pohled houbonosný les to byl! Sluníčko svítilo na krůpěje rosy v trávě, měkký mech se bořil pod pohorkami. Les byl protkán stružkami vody, i pěšina, po které jsem kráčel se poznenáhlu měnila v potůček. Kolem něj rostly olše a břízy. Náletové smrčky prorůstala občasná borovice, vysoký smrkový les byl ohrazen mlázím a všude pod stromy nadýchaná vlhká hrabanka. Ale houby žádné. Ani mizerná prašivka! Trvalo dlouhých pět minut, než se na mne pod borůvčím usmál první hříbeček, tak jen mezi dva prsty. Evidentně odrůda lidově zvaná „pravák“ aneb odborně „hřib jedlý“. Nechal jsem ho tam. O pár kroků dál jsem už neodolal hřibu kováři, kterého jsem se jako mladík bál, než mi Atlas tržních a jedovatých hub otevřel oči. Ne nepoužil jsem stoleté rady redaktora J.K. Táborského z Agrárního kalendáře ročník 1914:

„Doporučujeme každému, aby, sbírá-li některý druh po prvé, dobře si povšiml všech jeho znaků, a aby napoprvé - mnoho se nenajedl...“ Protože třeba jediná přehlédnutá muchomůrka zelená, odrůda bílá dokáže vyvraždit celou vaši rodinu!

A o pár kroků dál, vizme, kozák! Možná habrový, možná dubový. A v dalším oddíle lesa nastoupily oblíbené klouzky. Vyšplhal jsem se na svah mezi vysoký a nízký les a tu pod ztrouchnivělými pařízky vykukovaly hřiby hnědé. Houby byly rozmanité, stejně jako les.

Po ukojení základních houbařských instinktů jsem se více stával turistou. Objevil jsem kamenné moře, suť na prudkém svahu. Jak už kamenná moře v brdech pod strmými vršky bývávají. Ale ten svah zase nebyl tak prudký, protože kameny se už nekutálely, byly obrostlé mechem. Vedlejší pokalamitní mýtina už zarůstá ročním nebo dvouletým plevelem: Smrček se objímá s borovící, blahoskloně k tomu přihlíží břízka.

Krásně bylo, jasno, polojasno, později zataženo. Ve čtyři odpoledne se zvedl vlhký vítr, předzvěst deště. Začal jsem pospíchat zpátky k autu, ale do cesty se mi stavěla hejna klouzků. Snažil jsem si jich už nevšímat, ale když ony rostly nejen vedle cesty, ale i přímo na kamenité cestě! To nešlo je tam ponechat. Ale už jsem si vybíral jen velké plodnice. Nedaleko vesnice se v lese stranou od cesty objevila pravděpodobně místní rodinka, pátrající po houbách. Proto taky rostou houby u cest a na cestách - houbaři po cestách nechodí, ti brázdí les. A přitom taková pevná cesta drží ve svém náručí vodu a poskytuje v tmavém lese i nějaké to průsekové světlo.

Došel jsem ke skvěle zaparkovanému autu a za stěračem našel vzkaz. Nikoli od policie, ale od místňáků:

„Parkujete na soukromém pozemku!
Prosíme, neparkujte zde.
Děkujeme“

Aha, první jemné varování, nu což, příště zaparkuju na parkovišti před konzumem. Ale pak to budu mít do lesa kilometr...

Teploměr v autu ukazoval 16,5°. Když jsem z něj odcházel, bylo příjemných 22° a svítilo sluníčko. To je, proč mám na tachometru na kole obvykle jako druhotný údaj nastavenou teplotu: Jak se začne tempem ochlazovat, třeba stupeň za čtvrthodinu, tak vím, že do hodiny přijde déšť. A když je to stupeň za pět minut, tak prší do čtvrthodiny. A já mám něco času dojet domů, do hospody nebo na nádraží. Teď začaly padat drobné kapky, jak jsem do auta jen vlezl. A během minuty přišla průtrž mračen.

V Praze zato bylo blaze, sluníčko svítilo. A na trávníku před barákem na mě čekal ještě pěkný žampion. Normálně je nesbírám, ale vlastně jsem ještě byl pořád na houbách. Nakonec jsem jich nesebral moc - několik hříbků a asi kilo a půl klouzků skutečně sličných i obecných. Karla mi pak do odpočinkové vany přinesla smaženici, jeden pěkný hřib strčila pod jatýrka k dalšímu pochutnání. Zbytek hříbků jsem usušil v sušičce. A protože čistím houby už v lese, ušetřím si doma polovinu práce. I zklamání z červavých hub, jejichž zbytky zanechávám v lese.

Jo a za chvíli tu máme svatého Václava, tedy jeho svátek i s příslovím: „Na svatého Václava čas václavek nastává.“ Tak ho nepromeškejme, václavky vydrží v lese v čerstvém stavu tak týden a pak je po nich.

Ale teď už promiňte, to je pro dnešek všechno, ještě musím zpracovat nějaké ty větší klouzky, tedy „klouzy“. Dříve jsme z nich slupovali slizkou slupku, ale to se nemusí, žaludek ji zpracuje taky. Tak dobrý lov a dobrou chuť!

A nakonec - i když toho moc nenajdete, tak v lese je pěkně. I když je ošklivo.

Psáno v Praze na Lužinách v pátek 4. září 2026