Do Revolučního Odborového Hnutí jsem vstoupil krátce po nástupu do svého prvního zaměstnání v roce 1975. Ono se to nemuselo, neúčast se nijak netrestala, ale bývalo to tak nějak samozřejmé. Ani účast nebyla brána veřejností nějak úkorně. Nebyla to taková společenská ostuda, jako třeba členství v KSČ. Krom toho bylo členství v ROH doprovázeno drobnými benefity. Třeba jste mohli jet na levnou dovolenou – ovšem ta nejlevnější a zároveň nejluxusnější byla jen pro vyvolené...
Mé bezchybné fungování v členské základně bylo narušeno už v roce 1978. Tehdy se stal ředitelem naší hloubětínské firmy Závody elektrotepelných zařízení, národní podnik, soudruh Jan Jakeš. On to byl soudruh, malý bratr velkého Milo(u)še. Do ZEZu přišel tuším z libereckých Pozemních staveb, kde se už ukázalo neúnosné, že zaměstnává partu asi pěti architektů, kteří do práce nechodí – ani pro výplatu. No tak tyhle svoje soudruhy natáhl Jakeš do své nové firmy. Říkal mi jeden architekt, kterého tam kamarádi taky lákali, že plat by měl 3.000 a spoustu volného času pro své vlastní kšefty – no ale pro tohoto konkrétního mana byla podobná nabídka pod jeho úroveň. Což se odehrávalo zrovna v době, kdy jsem měl jako mladý inženýr dva dva hrubého a přidat mi po dvou letech nechtěli – protože byli přede mnou jiní záslužnější, kteří už dlouho čekali.

K čemu by měla mít elektrotepelná firma pět architektů? Třeba aby se rekonstruoval mlýn na Sázavě pod Ratajemi – na podnikovou vinárnu pro horních deset manažerů. V rámci rekonstrukce nechali zalít náhon i s funkční Peltonovou turbínou. Taky jsem tam byl na nedobrovolné brigádě v rámci akce „mladí inženýři do provozu“. To mi ale tak nevadilo. Více mi vadilo, když nám na odborové schůzi oznámili, že kvartální předvánoční prémie nebudou. Banka na ně neuvolnila peníze, protože nebyly splněny všechny požadované parametry. A to konkrétně parametr „zaměstnanost“. Dosáhli jsme „přezaměstnanosti“ – právě o ty architekty soudruha mladého Jakeše. No a já jsem na té schůzi prohlásil, že kdyby se firma zbavila těch zbytečných architektů soudruha ředitele, že bychom měli po problému. Ale byl jsem jediný, koho takové řešení napadlo. Nebo kdo ho alespoň řekl nahlas.

Po schůzi pak za mnou chodili kolegové a kolegyně a uznale mne klepali po rameni a pošeptmu mě podpořili. Avšak nahlas mlčeli. Úsekový důvěrník byl tak zděšený, že moji poznámku raději ani nezanesl do zápisu ze schůze. Pročež jsem si podal rozvázačku a hledal lépe placené zaměstnání. Nejdříve mě firma nechtěla pustit, čekal bych šest plus dva měsíce, ale nakonec jsme se dohodli a já odešel během čtrnácti dnů.

A víteže ty prémie se další kvartál doplatily? Do závodu přijela šestsettřináctka s dvěma anténami a jedním předsedou revizní komise ÚV KSČ. A když tento brácha soudruh Milo(u)š J. prohlásil, že stav zaměstnanosti ve firmě odpovídá hospodářským záměrům Strany, banka již neodporovala. (Ani si nestěžovala u revizní komise...) Soudruhy řediteli se ovšemže stávali podobní bráchové partajních velikánů, či samotní velikáni, ošedší z partajních funkcí. Inu, to tehdy v těch minulých staletích za totalit a feudalismu bývalo obvyklé. No a podle toho to taky pak v těch firmách vypadalo!

První skutečně rodinnou luxusní odborovou (“výběrovou“) rekreaci jsem okusil na začátku roku 1990. Centrálně řízené poukázky tehdy pánové odboroví soudruzi nějak nevyužili plně – seděli na svých židlích a třásli se o ně. Báli se je opustit byť jen na týden zimní dovolené. „Vratky“ se distribuovaly v jednom z odborářských baráků někde na Karlově náměstí. A tam jsme je uchvátili – žena Ivana pracovala poblíž a v polední přestávce je získala. (Dneska se tomu říká „Last minute.“) A tak jsme i s dětičkami jeli na superlevnou zimní dovolenou do pětihvězdičkového hotelu v Jasné pod Chopkom. Vpodstatě jsme tam platili jen vleky – a luxování ledniček na pokoji. Hned při první večeři se animátor (“organizátor zábavy“) zaradoval, že zase vidí „všechny ty známé milé tváře“. Tak naše ještě neznal a ani nepoznal, protože jsme se organizovaných večírků neúčastnili – jen toho, co bylo nezbytně nutné při jídle. A to byla taky naše poslední výběrová rekreace ROH. Myslím, že pánové a soudruzi poslanci něco podobného mají dodnes zařízeno ve svých výběrových levných a luxusních zařízeních...

Hodný odborář se ze mne ale nestal a před prvními volbami v červnu 1990 jsem spunktoval evidentně politickou stávku, která teprve shodila „staré struktůry“ v MTTÚ z jejich židlí – s poukazem na to, že nedokázali zabránit živelné stávce. Nechtěli jsme narušit mezinárodní a meziměstské telekomunikační (a telegrafické) spoje. Jen jsme vypnuli výtahy a klimatizaci a v poměrně skromném počtu asi dvě stě lidí (z dvou tisíc v baráku) jsme se o polední přestávce shromáždili před naší budovou. Pozval jsem k tomu i redaktora ze Svobodné Evropy – nu a pak už bylo staré „bolševické“ vedení brzo vyměněno. Jeden z mých kolegů se stal generálním ředitelem celého Telecomu – a choval se v ní pak tak trochu bolševickým způsobem, pan baron...

No a já si myslel, že teď konečně odbory začnou plnit svou funkci. A tak dlouho jsem na schůzích mrmlal, až jsem se nechal zvolit do odborového závodního výboru. Zajímavá věc: Kdo se nechal přemluvit k zapsání na kandidátku, měl zvolení jisté! Jenže tím jsem nepřestal být potížistou – a spíše pro své kolegy a kolegyně než pro vedení firmy. Do funkce jsem nastoupil, abych pomohl vyřešit problémy směnových pracovníků – většina funkcionářů byla totiž „raňáci“, kteří vůbec nechápali naše špecifiká nepřetržitého provozu. A nezajímaly je. Jedna soudružka na mě byla alergická. Když jsem na schůzi začal mluvit, tak už říkala – „no jó, zase vy s těma vašima problémama“. Skutečně – jediný, kdo měl problémy, jsem byl já. Ostatní problémy neměli. Jeden problém nanesla na výboru jistá samoživitelka – že prý před Vánocemi se už nerozdávají kolekce! (Poté, když přebytečné kolekce od minulých Vánoc jsme k Velikonocům vnucovali odborářským důchodcům.) Povídám jí, kolegyně, ale vždyť odboráři před Vánocemi dostávají z fondů tisícikorunu – a za tu si můžete koupit třeba deset kolekcí! Tisícovku brala – ale kolekce by prej měly zůstat. Alespoň pro samoživitelky! (A živila by se jimi sama, to známe:) Toto byl pro ni problém v době masového „zeštíhlování“, „identifikace“ a „transferů“ (tedy propouštění) – vánoční kolekce...

Schůze závodního výboru probíhaly arciže v pracovní době. Když jsem měl směnu, tak jsem se na ně od velínů energetického provozu nemohl uvolnit, když jsem měl volno, jezdil jsem na ně přes celou Prahu z domova. Však za účast bylo „schůzovné“! V rámci schůzky se podávaly chlebíčky, později pizzy. Ale to víteže jsem si taky dal, a schůzovné jsem neodmítal. Akorát jsem nejezdil na odborářské výlety a nechodil na odborářskou kulturu, kde se, kupodivu, většinou objevovaly ty samé tváře. „Já to řeknu v rozhlase v devět hodin a pět minut, no a registrace bude od devíti,“ říkal nám třeba k nějakému výběrovějšímu zájezdu pan předseda. Bylo mi to trapné... Ale podařilo se mi prostřednictvím odborů dosáhnout po asi ročním úsilí (a po jednom pracovním úrazu v hlavní rozvodně, do které se záchranáři dostávali složitě přes různá zadní vrátka) zprovoznit jedno schodiště, které si zabrali vrátní/strážní/recepční pro svůj kutloch. A to byl jediný můj odborový zářez.

Konečným podnětem k útěku z vejboru (nekandidování v dalším volebním období) pro mne byla účast na jedné odborářské schůzi. Zjistil jsem, že když už nesedím mezi delegáty dole v sále, ale nahoře za pultíkem, tak že už se z pléna nikdo neptá! Tahle schůzka se přitom odehrávala v době, kdy firmu mělo opustit asi 20 % zaměstnanců. Odbory jim vybojovaly odstupné, tak proč se vzrušovat, že? Cítil jsem se trapně, když jsem kladl otázky kolegům za pultíky já, a ne ti soudruzi delegáti. Ti na mě jen vrhali vyčítavé pohledy, protože delegátský řízek chladl, bramborový salát teplal a šlehačka na zákuscích se rozpouštěla...

Odhlasovali nám na té schůzi zvýšení schůzovného ze dvou na tři stovky. Koukal jsem se na ten delegátský dav a byl jsem si jist, že kdybychom si navrhli rovnou tisícovku, tak nám ji taky „odsouhlasí“!!!

A tak jsem s funkcionařením skončil. A zjistil jsem, jak i taková drobná funkcička v tom nejnižším orgánu korumpuje. Nejen chlebíčky a pizzami, nejen schůzovným. Ale i jakýmsi „padákem“. Bez protestu jsem si nechal proplatit šek na věcný dar asi tak ve výši mého tehdejšího měsíčního platu. (Pořídili jsme si za něj doma troubu...)

A příští rok jsem skončil i se členstvím v celých slavných odborech. To když z „nadřízených orgánů“ (nikoli vyšších!) přišla na vedení místních organizací tato zpráva:
„Rada ČMKOS konaná dne 10. března 2003 se vyslovuje za mírové odzbrojení Iráku a odmítá jednostranné ultimativní vojenské řešení tohoto konfliktu mimo rámec Rady bezpečnosti OSN.... ČMKOS se připojuje k výzvě Evropské odborové konfederace, aby v poledne 14. března t.r. odbory v Evropě vyjádřily svůj odpor přípravám války přerušením práce či jinou vhodnou formou a obrací se na své členy a další zaměstnance, aby mírové řešení irácké krize takto podpořili“.
V mailu se nás ptali, „jakým způsobem budete protestovat proti válce v Iráku?“. Jestli pošleme písemné stanovisko. Jestli se zúčastníme protestní stávky. Nebo jestli vymyslíme něco jiného. Iniciativě se meze nekladly. Až na to, že předtím neproběhly žádné diskuse, jestli někdo souhlasí nebo nesouhlasí s útokem 24členné koalice na Irák a na soudruha Saddáma Husajna. Nežeby protest proti válce nemohl vyjádřit kdokoli, třeba i odbory. Avšak k této věci neproběhla žádná demokratická procedura. Závodní organizace nevyzvaly centrálu, aby konala, centrála se pouze ptala, jak se odborové organizace „připojí k protestu“. A to na výzvu celoevropské odborové Internacionály.

Předsedou ČMKOS byl tehdy senátor za ČSSD Milan Štěch, který se pak v letech 2010-18 dokonce stal i předsedou Senátu. V tom roce 2003 byl jedním ze šesti senátorů, kteří hlasovali proti stanovisku české vlády k Iráku.

Tehdy jsem se definitivně naštval. Ústředí ČMKOS, místo aby řešilo dlouhodobé problémy lidí, kterým firmy neplatí mzdy, zaměstnanců českých automobilek, nucených do přesčasů či vyhlášenou protizákonnou praxi v obchodních řetězcích, které lidem nařizují a neproplácejí přesčasy a noční práci, toto velení českých odborářů zneužívá svých členů k podpoře politických postojů soudruhů z ČSSD!? Napsal jsem do Neviditelného psa a Hospodářských novin paličský článek – a z těchto komunistických odborů jsem vystoupil.

A myslel jsem, že jsem se tím zbavil podřízenosti jejich staronových bolševických vůdců. Ale ouvej, jak jsem se přepočítal! Socani od té doby zneužili „hlas lidu“ už mockrát. Dnešní* rumrajch kolem stávky–nestávky asi nebude poslední. Rumrajchy potrvají, dokud bude v odborech alespoň nějaký ovčí lid. Alespoň jeden jejich člen. A dokud budou platit nesmyslné zákony, které desetině** zaměstnanců dovolují poroučet těm ostatním!

Asi budu muset založit Odborový svaz neodborářů.

Psáno v Praze dne 3. března *2010, na Neviditelném psu dosud nevyšlo **Upřesnění k té vágní „desetině“: V odborech bylo v březnu 2024 organizováno 13 % zaměstnanců.

Poznámka 2025: Stále si myslím, že funkční odbory jsou potřebné. Ovšem odbory, které hájí skutečné zájmy zaměstnanců, nikoli odborářských bossů. Že odbory nefungují, jak by měly, o tom svědčí nezájem zaměstnanců o členství! Dnešní mladí lidé hlasují nohama. Nevstupují do odborů, protože to považují za zbytečné a když jim firma nevyhovuje, odcházejí jinam...
PS: Česká strana sociálně demokratická zašla během těch dalších patnácti let od napsání článku na úbytě, odbory stále politikaří.Vy