(Tradiční* slohová úloha)

Vánoce pro mne začínávaly nákupem stromku. Takhle ve stříbrnou sobotu přijíždívávala skříňová Avie před církevní mateřskou školu v rondelu, a tam jsem ho kupovával. Termín jsem se dozvídával dopředu díky inzerátům, vylepanovaným na zadních vchodových dveřích do domu. Předpředminulý čas jsem byl použil, neb je tomu již tak deset let, kdy jsem zde stromeček koupil naposledy.

Nejdříve zmizely inzeráty ze dveří - neb byly vylepovány ilegálně, bez svolení různých esvéjéček a esbédéček, ale tradiční místo i tradiční čas jsem znával, a tak jsem se vždy dostavoval včas. Bývával zde k mání tradiční smrček pichlavý, sklizený na České Sibiři. Jenže časem jsem zpanštěl a nyní jedu v kanadské jedli. Nepřešel jsem ze smrčku rovnou, přechodovou fází byla jedlička v kořenáči.

Tu jsem použil ve dvou sezónách, ale ta druhá neudělala jedličce dobře. Choval jsem ji pak mezi břízami a přísavníkem na lodžii a více v zimě nezneužíval k vánočním radovánkám. Rostla, přežila i rekonstrukci lodžie, kdy jsem si z pokoje udělal botanickou zahradu. Jenže nakonec jí kořenáč byl těsný, žloutly jí jehličky a tvářila se mrzutě. Nakonec jsem ji vloni na jaře vypustil do hájku u domu kamaráda ve Vráži. Dobře se o ní staral, pravidelně zaléval, přežila, ale nakonec z ní zbyl jen štětináč - protože ji ožrali zajíci. Pak jsem o adventu zakoupil kanadskou jedli před stodůleckým Makrem se slevou za 599,- Kč. Letos jsem nesledoval tok času, advent už málem uběhl a tak až tejden před Štědrým dnem jsem už tradičně (asi potřetí) zakoupil jedli kavkazskou. Ve čtrtek 18. prosince jsem vyběhl k metru Luka a tam ji prostě zakoupil, první, co mi padla do oka. I s osoustružením pně a zabalením stála, nu, 809. A protože bankomat umí tisknout nejmenší dvoustovky, tak tomu pánovi od stromků ještě devět korun visím, poněvadž neměl drobné nazpět...

Musím se smát svému dřívějšímu já, které kupovávalo stromky takhle pozdě, „aby byly ještě čerstvé“. Ty stromky se stejně všechny řežou už v listopadu. Tentokrát jsem nebyl tak naivní, ale prostě jsem nevěnoval přípravě to správné zaujetí. A tak pro mne letos Vánoce začaly chanukou, která propukla o třetí adventní neděli, tedy 14. prosince.První den chanuky jsem slavil veřejně s chabadníky na Palachově náměstí, pátý společensky s téměř rodnou Židovskou liberální unií a další dny pak (včetně posledního osmého) pak soukromně s partnerkou Karlou.

Dva dny před Štědrým dnem začala nejhnusnější fáze předvánočních radovánek, a to domácí úklid. Vysával jsem nebohý vlněný koberec. Myl omyvatelné, ale přes rok neomývané dlaždičky. Třídil a vyhazoval, případně drtil letité papíry a vyčichlé dokumenty. Napíše se to stručně, ale odpoledne jsem padl vysílením do postele a spal až do večera. 23. prosinec je tradičně vyhrazen nákupu kaprůch, čehož jsem činil každý rok v minulém, sakra, právě půlstoletí! Od roku 1975, kdy jsem měl svatbu, ne, přece. Tradičně od devadesátek jsem kapry kupoval na Lukách u stánku rybáře Píchy z Veselí nad Lužnicí. Ale tentokrát jsem je poprvé nekupoval já, ale dcerka Terka. Takhle, její maminka Ivanka mi dávávala papírek s pokyny, co uříznout a kde, co udělat a jak. Po její smrti převzala její práci dcerka Terka. A ta mne instruovala i mobilem. Jenže stejně mě vždycky nějak ošidili. Ocas uřízli nakrátko, místo odšupinění stáhli kůži i s podpovrchovým tukem. Takže letos si dojela pro kapra Terka až z dálné Rajské zahrady sama. Pro jednoho, protože byl už jen velký, čtyřkilový. A k tomu přibrala i vnitřnosti a další hlavu, aby bylo co do polívky. Kapra u mne hodila na lodžii a pak zase odjela na Rajskou zahradu, kde bydlí na Černém mostě. Tam hodlala ve svém brambovaru správně al dente uvařit kilo keřkovských rohlíčků. Alespoň jsem měl čas zajet do Makra pro basu nealkopiv a tři mlíka. Bylo narváno, ale jely všechny pokladny, takže u té klasické to nakonec odbejvalo rychleji než u samoobslužných. A pak jsem ještě stihl umýt umyvadla a záchod. A balení dárkův. A ustlání postele na dřevěné peci v pokoji, protože dcerka se večer vrátila, aby byla druhý den připravena hned od rána otročit.

A taky bylo potřeba najít „časový prostor“ na ustrojení stromku, když ho synek sice teprve podruhé, ale asi už propříště tradičně, nepřišel ozdobit. (Ono je taky Kladno trochu dál než jeho mládenecký byteček naproti přes křižovatku.) Synkovo bývalo také nastavět papírový betlém vždy jinak a pokaždé s jinými vedlejšími příběhy. Takže pod stromkem betlém nemáme. Zato jsme si nedávno s Karlou prohlédli v Třebechovicích pod Orebem famózní Proboštův betlém i jeho bratříčky v tamním Muzeu betlémů.) Karla teď celý týden sloužila v Židovském muzeu, tak si jela na Štědrý den odpočinout domů. Spolu jsme slavili chanuku - a Štědrý den Karla tradičně neslaví. Stejně se musí aspoň jednou za tři dny stavit ve svém libeňském bytečku, kde bydlí u Ríčeny, aby se o ni postarala. (Nalezené kotě Ríčena mělo být podle zvěrolékaře kocour, proto ho Karla pojmenovala Richard, a najednou to byla kočička, takže Ríčena:) Alespoň nám napekla cukrovího. Tereza se letos zmohla jen na rodinné originální sušené švestky máčené v čokoládě a posypané drcenými mandlemi. (Na vaření čokolády si pořídila spešl čokoládovar, který vytahuje z hlubin kuchyně jednou za rok...)

Na Štědrý den od rána ovládla moji kuchyni zase Tereza. Kapřila. Práci ji zpříjemňoval seriál klasických pohádek, co si pouštěla na noťasu. (Ano, šly i v televizích - ale ne ve správném pořadí! A v tévé si ani na Štědrý den třeba Prima neodpustila reklamy.) Já do bramsalátu krájel kyselé okurky, zelené fazolky, jablka a vařené keřkovské rohlíčky. Nejdřív z nich tedy odstraňoval šlupky. „Odstraňoval“, protože nešly normálně seškrábnout. A uvnitř byly tvrdé, černé, nedovařené! Alespoň první tři. Ten čtvrtý černý nebyl. Byl - zelený... Pátý už byl správně uvařen. (Nejspíš jim ty brambory někde v dodavatelsko-odběratelském řetězci namrzly.) Terka tedy dala vařit druhé kilo brambor; z těch dvou kil zůstalo nakonec zužitkovatelné právě jen to jedno kilčo, co bylo do salátu tak akorát.

Když jsem pokrájel, co bylo třeba, a v kuchyni jsem už jen překážel, zajel jsem ještě na pár hodin ke Karle. Na odpolední čaj o páté a tak. Vracel jsem se po šesté, stihl jsem akorát metrovlak, na nějž jsem tedy nemusel čekat dalších dvacet minut. Domů jsem dorazil ve slíbených sedm hodin večer. Ještě jsem dal sváteční ubrusy na velký kulatý kuchyňský stůl a čtvercový servírovací stolek, prostřel sváteční nádobí, sváteční víno a sváteční náladu. Jenže stejně bylo nakonec deset hodin, když jsme sedali ke sváteční večeři. Připil jsem „všem blízkým a vzdáleným“... A pak jsme chvíli seděli se slzami na krajíčku i za krajíčkem. Takhle u štědrovečerního stolu sedávala s námi sedmatřicet let má žena a maminka mých dětí Ivanka, než ji skosila rakovina prsu. Takhle se mnou sedávala čtyři roky přítelkyně Jana, než ji skolila rakovina kostní dřeně. Takhle s Terezou sedával její Tomáš, než ho dostihla rakovina mozku...

Po jídle nastal zpěv koled a rozbalování dárků. Rodinný dárkoden pokračoval druhý den po obědě, na který dorazil i synek Janek z Kladna. Pak se potomci rozjeli do svých domovů. Večer přišla z muzea Karla. Někdo tam musí být tůristům k dispozici i o svátcích. A nakonec - sváteční stoprocentní příplatky se hodí. A tak i nám dvěma nastal sváteční čas.

Vlastně ten sváteční spolu máme stále, chanuka-nechanuka, Vánoce-Nevánoce. Přeju ho i vám.

Psáno v Praze na Lužinách v pátek 26. prosince 2025.

*Tradiční zde znamená vánoční tradici od roku 1997, od jehož ledna nepřetržitě píšu pro Neviditelného psa.
Přehled mých Štědrých dnů je uspořádán na mém blogu v záložce Vánoce.