Letos jsem si nemusel na dvacátého třetího prosince brát na zakoupení pravých kaprůch dovolenou. Jakožto důchodce jsem tedy vytížen, ale čas jsem si udělal. Kapři byli tři, mezi dvěma a dvěma a čtvrt kilem, takoví jsou nejlepší. Opět jsem kupoval na Lukách od rybáře Píchy z Veselí nad Lužnicí. A udělal mi to komplet:

Ženušce Ivance uřízl hlavu, vytrhl skřele a vyšťouchl očička u každého kapra, jak si přála. Usekl ocas, uštípal ploutvičky, uřízl i hřbetní ploutve. Odšupinil. Vyvrhl. Odžlučnil. Rozřízl podle páteře na dva pláty. Nejdřív, samozřejmě, zabil. Všechny odřezky i vnitřnosti jsem pečlivě schraňoval pro varbu rybí polévky. Ještě jsem za 87 Kč zakoupil dvoje chlazené jikry navíc. Vše odneseno domů, kde jsem byl pochválen. K Píchovi na Lužiny si jezdí pro kapra i dcerka až z Rajské zahrady, nikde se tak dobře s rybami nezachází jako zde. A příště si řekne i o vnitřek, protože ten mražený, zakoupený v hypermarketu, byl dražší a horší, obsahovalť i mnoho jiných věcí než jen čisté jikry a mlíčí!

Stromeček smrkový pichlavý z České Sibiře (tedy z míst naší dávné svatby), dovezený skříňovou Avií prčického podnikatele před místní mateřskou školku tu neděli po Mikuláši, jsem osprchoval už včera o půlnoci. Přesně pásnul do nového širokého stojánku i bez ořezávání. No, nový stojánek, už ho máme taky asi tři roky. Jen jsem na stromek hodil kablíky se světýlkama a připravil skleněné ozdoby. Ty tradiční, ty prastaré, co lepily děti ještě ve šmkolce, ale i ty nové z Nového Boru a Poniklé.

Stromek jsem tradičně postavil na dřevěnou pec, pokrytou vánočním papírovým ubrusem o rozměru dva krát dva, přeloženým na šířku jednoho metru. Několik let jsme měli krásný zelený ubrus, jenže vloni jsem ho nemohl najít. Běžel jsem tehdy spešl do Makra koupit jiný. A nakonec koupil modrý, se stříbrnejma hvězdičkama, s bílejma chaloupkama na okraji. Zelený ubrus už neměli, a rudý jsme nechtěli. Ale! Samozřejmě, že hned po Vánocích jsem zelený ubrus našel. Tedy on je stejně potrhaný, takže ten modrý se hodí. Jenže žena letos zapoměla, že máme modrý, pamatovala si jen, že zelený je potrhaný a koupila červený! Tedy ne přímo červený, spíše cihlový. Ale stejně jsme ho nepoužili. 84 krát 84 cm, to je pod rozložitý pichláč příliš málo prostoru.

Den před Štědrým dnem je asi nejtěžším dnem pro hospodyni, ale i pro jejího pomocníka. Já ještě navíc sháněl tlačítkový vypínač do lampy na pracovním stolku mé milé ženy. V Baumaxu neměli ten správný typ, v OBI taky ne, až v Hornbachu jsem byl úspěšný! Dvacet minut před zavírací dobou, jež se konala ve 20:00. A doma jsem pak spravil lampu, což žena prohlásila za ten nejlepší vánoční dárek. (Ale 55 Kč za matriál jsem si naúčtoval:) Den skončil balením dárků. Já dobalil ve dvě, žena v půl čtvrté.

A ráno na Štědrý den chodil po bytě nějaký zloděj, a když jsme se k jedenácté probrali, byl už stromek ozdobený! Synek Honza se přičinil. Všechny ozdoby se nevešly, ani sněhové věnečky a čokoládové figurky nevisí - jsou položeny přímo na větvích, schovány v hustém jehličí. Synek postavil i betlém. Vystřihovaný, papírový. Po těch už skoro čtyřiceti použitích mají hudebníci zlámané nohy, takže pacholeti i celé Svaté rodině hrají ze stromečku, protože jehličí je dokáže udržet vestoje. Šílený mnich organizuje letos frontu darovníků. Jeden z králů se ukázal být hypotéčním dealerem, jenž představuje model budoucího domku pro novou rodinku.
Po ozdobení stromku začal pilný a šikovný synek obalovat a smažit kapří řízky. Žena pracovitá a neúnavná připravovala bramborový salát. Sledovali přitom klasické české pohádky na slovenských televizních kanálech... A já - se flákal na blogu. Štědrovečerní večeře se vyvedla. Rybí polévka byla skvělá - i díky těm dodatečným jikrám. A díky perfektně napečeným kostkám z pečiva. (To já krájel veku! Synek pak usmažil.)

A bylo vyhlížení Jezulete. Zazvonil zvonek, který visíval na krku kozy, co si držívala babička Hejtmánková ještě za války na šancích v Jaroměři. A rozprskaly se tři prskavky. Zazpívali jsme si pár koled a nastalo rozdávání dárků. Rozdělili jsme si hromádky ponožek a hromádky knížek. Synek už knížky nečte (jezdí do práce jen 20 minut, a doma si hraje na počítači), tak dostal knížky obrázkové, aby si je alespoň mohl prohlížet. Může se bavit už potřetí nad silně nekorektními vtípky islandského autora Hugleikura Dagssona, tentokrát pod titulem "A tohle má být legrační?". To je ta první knížka, s bílým obalem, ty další dva díly, červený a černý, už dostal dříve. No a pak dostal á čtyřkovou, už pátou, knížku stripů Tove Janssonové o muminech. Žena obdržela nějaké knížky a pěknou šálu, co si přála, a co si myslela, že je béžová, ale byla šedá. Jenže když si ji vzala na černobílé sáčko, tak bylo vidět, že je skutečně béžová! A podarováni jsme byli dárkovými pokázkami s předplacenými kartami na plavání v pětadvacítce v naší oblíbené nemocnici Homolka.

Více si nepamatuji, neb jsem byl omráčen při rozbalení podezřelého dárku, v jehož vnitřku cosi pochrochtávalo. Nebylo to prasátko, ale ocelová kulička v asi dvaceticentimetrové průhledné umělohmotné kouli. A uvnitř je i prostorové bludiště, kterým musí kulička projít. No bludiště - spíše překážková dráha. Ze 122 pozic jsem se už dostal na pěknou devátou. Než jsem spadl. Tedy moje kulička než spadla. Ale do dráhy se dá vstupovat na několika dalších místech, takže si můžu další trasu natrénovat, a nemusím pokaždé jít od samého začátku. Tak tedy - nic elektronického, pracuje pouze gravitace a mozek. A šikovné ruce, které naklánějí tu kouli, a - a už mi to zase spadlo!

Na Štěpána se sešla celá rodina i s dcerkou Terkou a jejím Tomášem nad skvělým šouletem. A zase se vrstvily hromádky knížek, kosmetiky a čokolády. Terezka dostala mimo jiné tři minuty volného pádu - v aerodynamickém tunelu. (Alespoň bude mít trénink na Skotsko!:) Veškery dárky byly skvěly, nejskvělejší však ten poslední, ve velké krabici (inu Boxing day:). Uvnitř se skrýval HiFi turntable gramofon Tesla NC 470 s HiFi elektromagnetickou přenoskou a HiFi stereozesilovačem Tesla AZS 218 2x25 W, a ještě navíc HiFi dřevěné (!) reprobedny 10 W s rozsahem 50-18.000 Hz (výš už stejně neslyšíme). Made in Litovel.
Tak. A hned jsme si dárek vyzkoušeli. Po dvaceti letech jsme zase slyšeli Blue Effect Radima Hladíka. Ach, ach, krása! Anologově nahrané desky, přehrávané přímo na superanalogovém stroji vyluzovaly analogově skvělé zvuky. To je vzácnost, které se dnes dokáže dosáhnout mohutnými elektronickými prostředky. A na poslech pak potřebujete speciální pokoj. Ale když ty dvě dřevěné stereobedny umí taky slušné prostorové efekty; a když vytáhnu basy, tak se ukazuje, že 10 Watt je pro panelákový byt více než dostatečné. Ať soused diskžokej zbledne závistí!

Ale hlavní je obsah toho hraní! My si teď můžeme přehrávat asi tak metr našich milých starých desek. Krom klasiky a jazzíku i naše miláčky: Hegerku, Olmerku, Kubišku, Mišíka, C&K Vocal, Hutku, Mertu, Bobka, Ulrychovce, Neckáře s jeho Bacily. A Semafor, jasně, od singlů po třídeskový soubor Kytice. Všechny vzácnosti, co jsme si od šedesátých let nasyslili, co nám a našim dětem pomohly přežít komunismus, a co jsme od devadesátých let neslyšeli, protože jsme neměli na čem. Tak ano, máme krásné nové stroje a krásná nová cédéčka (Ivance přinesl Ježíšek soubor jedenácti CD se záznamy ze šlitrovského Semaforu), ale analog je halt analog. A některé desky nejsou do CD přehrány, a ten Hutka je už jinej. "Nezničitelná" cédéčka slouží jako plašič holubů na lodžii (nikoli ta hudební), a my posloucháme gramofonové desky třicet, čtyřicet let staré. A stále skvělé.

Stejně je to zvláštní: Po sametovce jsem si myslel, jak tyhle písničky ovládnou éter - a houby. Různé stanice mají tak jednoho zaměstnance, který vysílá jen to, co počítač vytáhne z playlistu. Na kterém má několik set písniček, takže některé slyšíte i několikrát denně, a jiné nikdy. A nejvíce se hrají srágory z normalizačních let! Nu ale my jsme nyní zvítězili, díky Ježíškovi.

Díky, Ježíšku!

Pěkný zbytek roku 2011 všem čtenářům přeje Šaman.
Psáno v Praze 28. prosince 2010