V červenci jsem si poněkud oddychl od psaní do Neviditelného psa, ale před dalším oddechem se na chvilinku vracím, abych dokončil vyprávění o své loňské cestě do Izraele. Minule jsem skončil vyprávění v den útoku palestinské teroristické organizace Hamás z pásma Gazy na Izrael. Najednou bylo vše zavřené - národní parky, pláže, města... Naše výprava se náhle ocitla uprostřed pouště a nevěděli jsme co dál. Naštěstí jsme našli azyl v klášteře sv. Gerasima, jak jsem o tom psal v minulém příspěvku.
Najedeni, napojeni, vyčůráni a poněkud uklidněni, jsme se asi ve čtvrt na dvě vydali Kamalovým autobusem na po silnici číslo 90 na jih. Minuli jsme odbočku na západ, tedy začátek dálnice č. 1, po které bychom se mohli vrátit do jeruzaléma a dojet až k Tel Avivu. „Od řeky k moři“ je to tady přímým směrem neuvěřitelných 80 kilometrů. Ano, tak velký je Izrael! Ale my mířili dále na jih. Vpravo se nám otevřel pohled na vykopávky v Kumránu, ale ten nepatří mezi naše dnešní postupové cíle. Vlevo nás doprovází cínově šedá hladina Mrtvého moře. Hnědá pobřežní pláň je tečkovaná oky bolanim - jezírek, které vzniknou propadnutím poté, co podzemní voda z dešťů rozpustí solné usazeniny. Zato vpravo se do výše zvedají příkré kamenité svahy, prudce spadající z dávno již vyschlého šelfu kolem dnešního Mrtvého moře. Ty vysoké skály jsou tvořeny „instantním štěrkem“ - rychlé střídání denních a nočních teplot je přivedlo do rozpraskaného stavu, kdy se téměř rozpadají pod pouhým pohledem. To je nadsázka, ale už jen drženy v ruce se ty jejich kameny drobí na menší kusy a prach.

Ze skal stékají bílé pásy usazenin, které ukazují, kudy na jaře proudí záplavová voda ze svahových pramenů. Na pláni mezi silnicí a skalnatým svahem se tu a tam objevují akácie, které svým rozsáhlým kořenovým systémem nedovolují v širokém okolí vyrůst nikomu jinému než sobě.

Po třiceti kilometrech se objeví první náznak potíží - check-point, od něhož z devadesátky vpravo vzhůru odbočuje silnička do židovské osady Metsoke Dragot - jak osvědčuje šipička, zvoucí do tamního baru. Jenže tato silnička je symbolicky přehrazena třemi umělohmotnými zábranami. Za nimi stojí zcela nesymbolické vojenské auto. Ale tam my nemíříme, my pokračujeme po devadesátce. Pokud nás pustí přes check-point.

Stále jsme ještě na území neexistujícího státu Palestina, se kterým je stát Izrael od dnešního rána v další z mnoha válek. Jenže válka se vede vlastně s pásmem Gaza, a to je odtud směrem na západ... stále ještě báječných osmdesát kilometrů. A jsme zjevně turisté - turisté z Česka. Neprohlížejí nás a propouští dále. Území fiktivního „Západního břehu“ opouštíme po dalších deseti kilometrech a už po několika minutách zakotvíme v Ejn Gedi. Přesněji na autobusovém parkovišti před vstupem do národního parku, jenž se rozkládá v okolí strmého údolí Davidova potoka (Nachal David).

Davidův potok se to tu nazývá proto, že presumptivní král David se zde skrýval před sumptivním králem Saulem, jenž ho se svým vojskem úpěnlivě hledal. Byl jsem tady už dvakrát, ale letos to bude jen nakrátko, máme ve svém denním plánu čtyřhodinové zpoždění.

Poměrně nedaleko zuří stále ještě vyvražďování izraelských kibuců, ale ve stínu rákosové střechy kruhové vstupní haly si dva malí kluci čutají s mičudou. Trochu mi to připomíná vzpomínky Arnošta Lustiga, jak si s kamarádem, když čekali v německém lágru na zplynování, taky čutali s mičudou. Kolemjdoucí esesák se divil, co že to dělají? No, čekali na zplynování a zatím si čutali, aby si ukrátili čas, ne? Žili! A Arnošt žil i dál, protože náckům došly tablety cyklonu B. To Hamásníkům rakety stále nedocházejí - rakety kupované i ze štědré zahraniční humanitární pomoci. I z evropské, tedy naší pomoci!

Zatímco čekáme, až Radek vyřídí u kasy vstupenky, doplňujeme si zásoby vody ze zdejších kohoutků, vystupujících z kamenné stěny. (Berte si zde vodu pouze pití, prosím.) Ještě se stihnu podívat do vyschlého toku Nachal David. Ano, tady dole je pouze holé písečné a kamenité dno, voda teče jenom výše. A čím dál do pouště, tím je hojnější. Tam někde v její hloubi to musí být přímo veletok! Snímám si hezkou akácii, ale za chvíli již přeostřuju na kozorožce (“kamsíka“ podle bible kralické), který se oproti akácii pohybuje. Letos se mi nepodaří sejmout damana, máme málo času.

Ten čas máme jen na to, abychom došli k prvnímu vodopádu, což nám trvá necelých deset minut. Alespoň si sundaváme boty a ponožky a noříme nožky do chladivé vody. Než čeká nás ještě koupel v solném nasyceném roztoku, a tak se sbíráme a mažeme zpět ke vchodu. Zbohem vy daleké a vysoké vodopády, snad příště! Jen krátce se díváme na jeskyně ve svazích kolem Nachal David - v některé z nich se David určitě skrýval. Anebo kousek vedle...

Nejméně dvě hodiny bychom potřebovali, kdybychom chtěli projít ten nejkratší turistický okruh - kolem vodopádů nahoru vpravo kolem potoka a pak zpátky dolů po druhém břehu - vlastně taky vpravo kolem potoka... My měli k dispozici jen slabou půhodinku - ale díky i zato!

A pokračovali jsme na jih. Po asi čtvrthodině se vpravo vynořila - jako jeden zub mezi mnoha - stolička Masady. Dnes tam nemíříme. Opouštíme severní část Mrtvého moře a podle kanálu, jímž se přečerpává voda do jižní části, jedeme další čtvrthodinu do hotelové oázy Ejn Bokek. Také jsem tu před dávnými šestnácti lety byl, zdá se mi, že se hotelový komplex od té doby rozšířil na jih alespoň o půl kilometru. Z jednoho z těch objektů trčí stavba ve tvaru mlýna, na podestě se pak skví název hotelové firmy: Milos!

Dostáváme opět rozchod, většina zájezdu míří na plážové molo, které zasahuje asi dvacet metrů do hladiny Mrtvého moře. Molo je před sluncem kryté vlnitými stíškami a kruhovými střechami ve tvaru tropického klobouku. Více než kilometrová pláž je celá vysypaná pískem, mezi jejími jednotlivými částmi se můžete pohybovat po vydlážděných chodníčcích. Já si, společně s několika jinými účastníky zájezdu, vyčíhnu lehátka poblíž plavčické boudy.

Plavčíci u moře, kde se nedá utopit? Ale dá se zranit. Zakopnout a upadnout. Spálit se od sluníčka. Napít se vody, která pro vysoký obsah různých solí (33 %) může být pro člověka toxická. A nakonec se tu můžete i utopit: Pokud byste se pokusili potopit, může se vám stát, že zaujmete „stabilní polohu č. 2“, jako velitelská kabina Apolla 11 po návratu od Měsíce. Tedy hlavou dolů. Jako nepřekotitelná bóje. A pokud vás někdo silou nepřekotí do stabilní polohy č. 1, hlavou ven, tak se můžete utopit tak nejpotupněji, jak to lze. A pokud jste tak tupí, že se chcete potápět, pak překotit vás mohou zrovna plavčíci. Krom toho slouží jejich domek i jako teploměr, který teď, začátkem října, ukazuje krásných 36° C. Před čímž se můžete uchránit vznášením se ve vodě.

Vznášení je příjemné, můžete přitom pohodlně pozorovat oblohu, jestli po ní neletí náhodou raketa. Ale ne, dnes je tu mír, že by se dal krájet. Pomalounku nás od jihu přeletí jenom jedno nákladní letadlo, na beráncích vysoko na obloze se rýsuje kruhový černý negativní stín po zplodinách nejspíš nějaké stíhačky. Je to takový mrtvý mír u Mrtvého moře.
Klid a mír vznášení končí důkladným sprchováním ve sladké vodě. Dneska teče teplá, ohřátá celodenním vedrem. Ještě obout boty, sbalit plavky a ručník a hurá do autobusu. K Radkově spokojenosti se všechna jeho kuřátka dostavila k autobusu včas. Je už po půl šesté, slunce se kloní za zubatý okraj hor, vyrážíme k severu.

Jestlipak se dostaneme ke svým zavazadlům do Betléma? A jestlipak se pak dostaneme z Betléma na letiště? A jestli pak z něj odletí letadlo do Prahy? Nebo někam do Evropy nejlépe?

Ale o tom se dozvíte až v (snad) poslední kapitole mého vyprávění o loňském potulování po té krásné zemi izraelské.

Prožito na březích Mrtvého moře v sobotu 7. října 2023, psáno v Praze na Lužinách v pátek 2. srpna 2024

Viz i delší návštěvu Nachal David před deseti lety: Mír kozorožců

Předcházející články z Izraele (nejen z loňské podzimní výpravy) a o Izraeli jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.

Vracíme se busem, jsou puštěné různé zprávy. Pozdvihuji svých očí k horám, z nichž mi přijde spása...