Neviditelný pes

ŠAMANOVO DOUPĚ: Moc krásné a pravdivé povídání

16.5.2020

Neslavné májové dny

U rozhlasu 5.5.2020 12:33

U rozhlasu 5.5.2020 12:33

Před týdnem jsem tady k výročí konce druhé světové války v Evropě zveřejnil takový, až ekumenický, text Sousedé. Natolik ekumenický, až mi za něj nikdo nevylál. Byl jsem i pochválen za „moc krásné a pravdivé povídání“. Mno…

Psal jsem v tom písání o sousedech, kteří pomohli rodině mé ženy, která coby několikaměsíční miminko byla ukrývaným dítětem (Hidden Child) na Vysočině. A taky o sousedech paní Novotné vedle v baráku, kteří se jí zastali po skončení Pražského povstání:

„Povstali noví hrdinové, kteří si přišli pro paní Novotnou, Němku, co bydlela ve vedlejším domě. Ale nenápadní hrdinové, její sousedé, jim řekli – koukejte padat. Ta paní tady žije odedávna, nikdy nikomu neublížila, nechte ji být. Další sousedé v ulici Pod Terebkou se opět ukázali jako hrdinové.“

Tuhle historku mi vyprávěla žena, která to znala zase z rodinného vyprávění, protože jako mimčo to sama nemohla pamatovat. Pamatovala jen paní Novotnou, sousedku od vedle. No a ta rodina se z Vysočiny vrátila taky až po nějaké době. A když se vrátila, tak zjistila, že se jim do bytu mezitím nabourali cizí lidé, bezdětný manželský pár. V suteréním bytečku jedna plus jedna tam pak s nimi bydleli několik dlouhých let, než nezvaným sousedům dal Národní výbor náhradní byt, takže se mohli roztáhnout po celé ploše. Tři děti a jejich rodiče. Ale zpátky k ekumenické historce, která je sice krásná – avšak nikoli pravdivá. Jak už se to u rodinných historek často stává, když vypravěč není přímo pamětník anebo očitý svědek. Ostatně podobných posunů se dopouštějí i přímí svědkové a očití pamětníci…

Tak za prvé, paní Novotná nebyla Němka. Jak už jméno napovídá, pocházela ze smíšeného manželství, otec byl české, matka německé národnosti. Do podzimu roku 1938 žila se svým manželem a dětmi v Liberci, odkud se museli po zabrání pohraničí nacisty odstěhovat, a to právě do té nuselské uličky.

Podobně i rodina mého táty musela z Liberce ve stejné době před Němci utéci. A taky to v Praze neměli jednoduchý... „Kvůli vám, že jste se vy nedokázali s Němci domluvit, tak my přišli o republiku.“ Vyčítali jim Pražáci. Lidem, kteří přišli o domov. Lidé, kteří hodné sudeťáky znali jen z prázdninových pobytů, naposledy tedy z ještě poměrně mírného léta roku 1937. Táta mi říkal, že lidé z vnitrozemí vůbec neznali realitu tehdejšího pohraničí. „Páč se to najednou během jedinýho roku strašně změnilo.“ Najednou museli být henleinovci i lidi, kteří nejdříve nebyli. No a ty slušný Němci se už báli něco říct, aby nepřišli o zaměstnání nebo jim nevymlátili byt…

A zase, když se táta jako jediný ze tří synů vrátil po válce z koncentráku, tak slyšel od svých sousedů jinou skrytou výtku: „Tady to bylo strašný. Stanný právo, bombardování, všechno na lístky. No, to vy nemůžete pochopit, vy jste si byli v tom koncentráku…“

Zpátky do ulice Pod Terebkou. Jak to vím, že paní Novotná nebyla Němka, jen měla za maminku libereckou Němku? K tomu příběhu jsem totiž dostal mail od čtenáře, který mi sice nevylál, ale popsal mi ho trochu jinak, vlastně úplně obráceně:

„Bylo by hezké, kdyby pro ni – jak píšete – přišli v květnu 1945 "noví hrdinové“, sousedé jim řekli „koukejte padat“ a tito odešli, ve skutečnosti však byla paní Novotná právě na udání jednoho souseda, jehož jméno je známé, zajištěna Revolučními gardami a odvezena spolu se svým – tehdy patnáctiletým – synem do Terezína, kde se musela podílet na likvidaci následků epidemie tyfu, která tam tehdy vypukla. Naštěstí po několika týdnech někdo rozumný usoudil, že prostý člověk násilně odsunutý v roce 1938, žijící po celou dobu války v malém suterénním bytu, jehož jediným „hříchem“ je to, že kromě češtiny ovládá i němčinu, nemusí být nutně kolaborant. A paní Novotná byla propuštěna...

A jak to všechno vím? Paní Kateřina Novotná byla moje babička.“

Zběsilost malého utlačovaného českého člověka se, bohužel, projevila jak v období ostudné druhé republiky, tak i v květnu roku 1945…

Shodou okolností jsem právě teď viděl dokument Reportérů České televize o plukovníkovi četnictva Janu Voženílkovi, hrdinovi Pražského povstání, jehož zásluhou se dostal Český rozhlas do českých rukou a Malá Strana a Hradčany z rukou německých. Toho tedy v onom slavném šeříkovém květnu do internace v Terezíně dostali sovětští osvoboditelé, také se ho podařilo vyreklamovat, ten se ale bohužel tyfem nakazil a posléze na něj i zemřel.

Paní Novotná a její syn ne – a tak mi mohl její vnuk popsat ten příběh tak, jak se stal.

A nebylo to moc krásné, avšak pravdivé povídání…

Psáno v Praze na Lužinách ve čtvrtek 14. května 2020

(Ze zaslaného mailu citováno se svolením autora.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



zpět na článek