10.12.2022 | Svátek má Julie


ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír živé vody

8.10.2008

Protože beduínský stan vyhořel, šli jsme si koupit nějaké občerstvení do stanu moderního, tedy nákupního centra ve tvaru stanu. Lze si tu pořídit všelijaké potřebné věci, jako třeba šperky, kosmetiku AHAVA, kabelky, ale i jídlo v sámošce anebo u dvou pultů něco z nabídky místního MacDonaldu. Zastavili jsme se v sámošce i u Donaldů. Naštěstí obrázky a čísla mluví mezinárodně. Nakonec jsem koupil ještě dvě zmrzky po dvou kopečcích. U zmrzlin bylo něco napsáno hebrejským písmem, jemuž nerozumím, ale pak tam byla podivná rovnice 1=2. Výsledek byl ten, že když jsem si koupil dvě dvoukopečkové zmrzliny, byla jedna z nich zadarmo...

Po odpoledním občerstvení se má milá žena Ivana uložila k bazénu a já se vydal na výzkumy, jak jsem si včera předsevzal. Nejdříve jsem překonal suché řečiště, vyšplhal se na násep silnice číslo devadesát, a pustil se do kopce ke zřícenině jakési budovy. Mohla tu kdysi být svatyně, možná tu stával obytný dům, dnes jsou tu jen rozvaliny. Uvnitř je pak uschován vyrabovaný elektrický rozvaděč. Vypadá to, jako by tu před časem bylo instalováno slavnostní osvětlení, snad tady přednedávnem někdo hrál divadlo. Nebyl jsem si jist. Cítil jsem se nepatřičně - jsem někde, nevím kde, bylo tu cosi, nevím co. Jednoho jsem si však všimnul: Stěny tohoto domu jsou zborcené přesně ve stejném sklonu jako mají okolní hory - i okolní hotely.

Veletok mokrého písku pod vývěrovou jeskyní

Teprve až doma jsem si při listování snímky všiml, že jsem zanedbal navštívit zelenou oázu s jednou palmou ještě výše ve svahu - nu, tu si nechám pro příště. Vypadalo to, že tam prýští nějaký pramen. Mě v tu chvíli ale upoutalo říční údolí, v jehož ose se zelenalo houští. V strmém úbočí v prvním záhybu dlouhého údolí se černala jeskyně, ze které v dobách potop nepochybně vyvěrá jeden z mnoha svahových pramenů. Slezl jsem dolů a koukal, že zatímco za silnicí devadesátkou je koryto řeky zcela suché, tady se po písku hrne asi půl metru široký a centimetr hluboký proud vody. A písek na okrajích je mokrý ve větší šířce, než samotný tok. V podzemí musí být vody ještě více - na druhém svahu údolí se tyčí vodárna, ke které stoupají vodovodní roury. Všichni turisté v Ejn Bokek pijí z tohoto pouštního potoka.

Vydal jsem se proti jeho proudu. Písčité ploché koryto, jen uprostřed zaplněné troškou vody, bylo nádhernou pěšinkou uprostřed zeleně. A šlo o zeleň vskutku biblickou - rákosí vypadající jako papyrus, vysoká stébla trávy, co se tvářila jako bambus a stromy s ptactvem nebeským.

Čím dále proti proudu jsem šel, tím více potok mohutněl. Už se objevovala jezírka a stále mocnější vodopády. Jeden z nich tekl bezostyšně po schodech, vytesaných ve skále. Teprve tady jsem si všiml, že jdu po modré turistické značce. Vody stále přibývalo - až jsem si pomyslel, že někde hluboko v poušti musí proudit nějaký veletok. A on tam skutečně proudí, ale jenom po deštích a jenom krátce. Avšak mocně, proto je připravené řečiště tak mohutné a otvory pod devadesátkou tak velké. Jinak by několikametrový příval vod spláchl silnici i s hotely. Ale poslední den března 2008 tudy tekl jen bystrý potůček.

Namočili se

Sledoval jsem turistickou pěšinu šplhající po úbočí. Z výšky byly dobře vidět mohutné boční pískopády nanesené sem příležitostnými povodněmi. Asi po dvou kilometrech byla další cesta údolím obtížná pro bujnou vegetaci. A také Slunce už pomalu rychle začalo zapadat. Své putování jsem tedy skončil u pěkného jezírka, do kterého padal fotogenický vodopád. Vodopád v poušti - izraelská klasika.

Ve vodě jezírka vyváděli asi tak dvanáctiletí kluci. Byla tu nějaká parta dětí na výletě, jejich dospělého vedoucího jsem nezahlédl. Buďto se pohyboval tak nenápadně, anebo zde tyto místní sebevědomé Rychlé šípy byly na vlastní výzvědné výpravě. Tady, kousek od Mrtvého moře, jsem pocítil, že tohle je ta skutečná živá voda Izraele.

Zpátky jsem to vzal zkratkou přímo potokem. Široké kamenné lavice dávaly tušit, že vodní živel zde bývá skutečně mocný. Potkal jsem další skupinku dětí ve vodě, tentokrát jsem zahédl i nenápadného Rikitana. Když jsem vyšel z potoka, všiml jsem si plochého kamene sloužícího jako hřbitov promočených a zablácených ponožek. Já si chytře ty svoje včas sundal, takže stačilo vejít do potoka ještě jednou a spláchnout si bahno z mých báječných kožených sandálů.

Jen se neutopte!

V údolí bylo docela živo. Potkal jsem i skupinku zbožných Židů. Jeden z nich se přemítavě modlil, opřen o veliký balvan. Nejspíš jsem náhodou přišel do skutečně zázračného místa, ani jsem nevěděl, jak moc zázračného.

Ale kde v Izraeli najít místo, jež by nebylo posvátné?

Prožito a přemýšleno v Izraeli v pondělí 31. března 2008, zapsáno v Praze 6. - 7. října 2008

*********************************************************
minulé pokračování (1.10.2008): Mír ubývajícího moře
předminulé pokračování (24.9.2008): Mír rekreantů

Odkazy na články Mír v Izraeli 2006: Mír ve Stodůlkách