Je půl deváté ráno, v celém Jeruzalémě se rozléhá šabat a my nemáme žádného průvodce. Ale turista se stará, turista má. Naši hoši domluvili s řidičem Boazem výlet k Mrtvému moři. Pro sebe si nic účtovat nebude, jen musíme zaplatit jeho kanceláři pronájem autobusu. Úplně levné to nebylo, protože "hoši" (>60) přemluvili jen asi devět účastníků zájezdu. Ale taxík by přišel dráž - a krom toho máme spolehlivého průvodce do "nebezpečného území West Banku".

No, nevěděli jsme jistě, jak nebezpečného. Už v Praze jsme sobotní výlet k Mrtvému moři plánovali. Ale pak přišel atentát v Tel Avivu a děti nechtěly, abychom jezdili někam mimo plán. Mrtvé moře je na mapách označováno jako "Západní břeh", území palestinského státu. Je však potřeba podívat se na izraelskou mapu. A tam jsou označené žluté flíčky, což je "Area B", a hnědé flíčky, což je "Area A". V hnědých oblastech svěřil Izrael Palestincům odpovědnost za občanské záležitosti, vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek. Zde hlídají palestinští policajti. Ve žlutých oblastech je veřejná správa v rukou Palestinců, ale na bezpečnost dohlížejí izraelské ozbrojené složky. "Ale když se skrývá nějaký vrah na palestinském území, tak si pro něj taky dojdeme," upřesňoval statut palestinského "státu" Šajke. Silnice k Mrtvému moři i po jeho břehu je flíčků prostá. Žluté a hnědé flíčky obkružují jen obývané oblasti. Poušť zůstává zatím izraelská.

Šajke je už na dovolené. Naším průvodcem se stává Boaz. Vyjíždíme z náměstí Kikar Zion, opět obkružujeme severní hradby Starého města, ale tentokrát ve větším průměru. Uprostřed dělícího pásu vozovky je najednou nějaký bílý obelisk. "Tady byla hranice uvnitř Jeruzaléma. Dále už bylo Jordánsko," vysvětluje Boaz. Možná tudy brzo povede hranice nová. Kdo ví? Už dnes je Jeruzalém rozdělen neviditelnými hranicemi...

Jedeme na jih směrem k Olivové (ne Olivetské!) hoře. Kousek na sever od ní leží hora Scopus. V roce 1925 zde byla založena Hebrejská univerzita, později vybudována i universitní nemocnice Hadasa. Dnes je tu vyhlídkové místo, oblíbené fotografy. Ve válce za nezávislost zde byl také pěkný výhled. Přímo strategický. Vědomi si toho byli i Arabové, kteří Jeruzalém obklíčili již na jaře 1948 - ještě za britské vojenské přítomnosti a lhostejnosti! 13. dubna 1948 tudy do nemocnice jela zásobovací kolona, jako každý týden. Bylo asi 9:30, když padla do léčky. Výbuch, který zničil silnici, zablokoval výpravu na místě. Ze všech stran se sbíhali místní Arabové, aby si vystřelili. Krom osobní akce nižších důstojníků neudělalo britské velitelství Jeruzaléma nic, než že dalo výstrahu Haganě, že kdyby se snažila osvobodit konvoj sama, spustí na ni Britové palbu! Až po šesti hodinách padl rozkaz k energickému zásahu britských jednotek. Celou tu doby mohlo široké okolí - Židé, Arabové i Britové - sledovat zajímavou agónii kolony. Ty autobusy tak zajímavě hořely! Až o půlnoci byl konec. Bylo zavražděno sedmdesát šest mužů, žen i dětí, lékaři, profesoři, vědci, výzkumníci, zdravotní sestry a jejich příbuzní, lidé, kteří se sjeli z celého světa, aby pomohli vybudovat špičkové zdravotní středisko... Byly čtyři dny po masakru arabské vesnice Dajr Jásín, kde ozbrojenci z židovských skupin Irgun a Stern (nikoli "oficiální armáda" dosud neexistujícího izraelského státu Hagana) pozabíjeli 254 mužů, žen i dětí.

Hora Scopus zůstala židovskou enklávou až do roku 1967, do osvobození Jeruzaléma od jordánské okupace. Teď je tu mír - a krásný výhled. Nejkrásnější výhled jsme však přejeli. Boaz tedy, na všeobecnou žádost fotografů zacouvá. Couvá rychle a bezpečně snad sto metrů, pomáhá mu kamera zadního pohledu. Vystoupím a rozhlédnu se. Obětuji jeden snímek z posledních deseti, které si schovávám pro Mrtvé moře.

Z Jeruzaléma vedou směrem na východ dva výjezdy. My jsme jeli tím palestinským, který se klikatil vesnicky působícím předměstím. Ale už jsme na dálnici číslo 1 a drandíme si to povolenou stovkou. Sjíždíme mezi divokými hřebeny níže a níže. Na jednom z těch hřenenů nás překvapí bělostné sídliště. Jestliže se někde píše o "hradbách domů", tak zde je toto přirovnání přesné. Po hřebenech se táhne nepřerušovaná řada staveb, které stojí na vysoké podezdívce. Ihned mi napadá, že se jedná o hradby nového Jeruzaléma, které znemožní případným útočníkům vyhnout se údolí se silnicí. Boaz nám pyšně vypráví, že zatímco dnes, v květnu 2006, zde žije 27.000 lidí, v roce 2008 jich bude 35.000. On sám zde má svůj byt, kde žije se ženou a dětmi. Z oken se mu rozevírá krásný výhled až na Mrtvé moře. Sídliště se jmenuje Ma´Ale-Adumin a táhne se do vzdálenosti asi deseti kilometrů od okraje nepřerušované jeruzalémské zástavby.

Jedeme stále k východu a stále klesáme. Sjíždíme hnědým údolím, obklopeným oblými pahorky podle vádí, jehož dno je pokryto naplaveninami. Před dvěma týdny, kdy jsme přijeli, pršelo i zde. Judská poušť se po dešti "zelená". Na první pohled to není vidět. Ale něco zde musí růst - svahy jsou pokryty vyšlapanými cestičkami, stejnými jako ovčí pěšinky někde na Velké Fatře. A už vidíme volně pasoucího se velblouda a dokonce i stádečko ovcí. Dívám se pozorněji - a skutečně! Každých asi deset centimetrů vyrůstá ze země asi deseticentimetrový stvol trávy...

Z jeruzalémských osmi set metrů jsme asi po dvaceti kilometrech na nule. V zatáčce u vyschlé zátočiny se ukrývá malé parkoviště, a na něm velbloud, který je připraven pro turisty. Jedna partička na něm pózuje a fotí se - památka na level 0. Majitelem velblouda je beduín z blízké vesnice. Z autobusu vidíme jen rozložené stany. Prý zde mají i generátory a cisterny s pitnou vodou. Beduíni se usadili. Často jsou zaměstnáni jako taxikáři.

Po několika kilometrech Boaz zastavuje na kraji silnice. Poskytuje nám výhled na nedaleké Jericho. Ano, tam je jedno z oněch bájných "území", kde na sebe dnes střílejí příslušníci různých ozbrojených palestinských skupin. Jinak má jít o nejstarší trvale osídlené místo planety. Lidé zde žijí snad už sedm tisíc let. Kousek odtud na řece Jordánu se Ježíš nechal pokřtít. Odbočka do Jericha je obsazena vojenským stanovištěm, viditelným i z dálky. Průjezd zakázán. Město se dá objet po silnici 32, která vede mimo "území".

"Vidíte tam tu velkou budovu?" ptá se Boaz. "Tam bylo kasino." V samotném Izraeli jsou, nebo alespoň byly, hazardní hry zakázány. Vášniví hráči proto mířili na moře, do lodí v mezinárodních vodách, anebo mohli zakotvit v Jerichu, půl hodiny jízdy autem z Jeruzaléma. "Arafat ze zisků kasina kupoval zbraně a výbušniny pro teroristy a financoval intifádu. Tak tam jednoho dne přišli naši vojáci, všechny hosty i personál vyvedli, a pak kasino zbombardovala letadla."

Obětoval jsem na vzdálené zamlžené Jericho další snímek. Na nejbližší křižovatce jsme nezabočili k severu k Jerichu, ale na jih. Příští zastávka se jmenuje Kumrán (Qumeran).

Prožito a popřemýšleno v Izraeli dne 6. května 2006, zapsáno v Praze 20. listopadu 2006

Příště: Mír u Kumránu

Foto: autor - krom obrázků pouště, které byly zpracovány podle družicových snímků na Googlu
(nezapomeňte si prohlédnout také fotogalerii)

*********************************************************

Předcházející díly Míru v Izraeli:

09.05. 2006: Mír v Izraeli
18.05. 2006: Mír v oblacích, mír na moři
23.05. 2006: Mír v Akku
26.05. 2006: Mír v Galilei
30.05. 2006: Mír v dešti
06.06. 2006: Mír pod hřebenem
15.06. 2006: Mír na severu
22.06. 2006: Mír pod Hermonem
15.07. 2006: Mír na Golanech
18.07. 2006: Mír v Tel Hai
20.07. 2006: Mír v Safedu
25.07. 2006: Mír v Kafarnau
27.07. 2006: Mír v Gamle
31.07. 2006: Mír na Kinneretu
03.08. 2006: Mír v Jardenitu
08.08. 2006: Mír v lázních
14.08. 2006: Mír v Tiberias
15.08. 2006: Mír šabatu
22.08. 2006: Mír pod Táborem
24.08. 2006: Mír v Haifě
29.08. 2006: Mír v Cesarei
31.08. 2006: Mír v Netanji
12.09. 2006: Mír na Jom HaZikaron
14.09. 2006: Mír na pláži
19.09. 2006: Mír svobody
21.09. 2006: Mír u Latrunu
21.09. 2006: Mír Jad Vašem
29.09. 2006: Mír hřbitovů
05.10. 2006: Mír v tunelu
10.10. 2006: Mír na Via Dolorosa
12.10. 2006: Mír u Zdi
19.10. 2006: Mír krále Davida
25.10. 2006: Mír Citadely
31.10. 2006: Mír menory
03.11. 2006: Mír bazaru