ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír v lázních
Po rychlém převlečení už pospícháme na večeři. Vítá nás drobný snědý mužík, manažer hotelové jídelny. Na jmenovce má napsáno "Alik" a zdraví nás srdečným "Salam alejkum". Pod jeho dohledem vše jen lítá. Musí, aby se zvládli občerstvit a vystřídat všichni - turisté i účastníci konferencí, kteří se sem sjeli z Itálie, Portugalska, Spojených států i z Česka a Slovenska. Alik má šéfovský prst a jen ukazuje. Ale když jeho posádka nestíhá, není pro něj problémem odnést špinavé nádobí či přinést vychlazenou vodu k pití. Jedna servírka, nejspíš brigádnice, upouští talířek, a ten se po pádu na zem rozbije. Alik ji žene pro smeták a lopatku. Dívka uklízí střepy ledabyle, ty drobnější střípky ujdou její pozornosti. Alik nic neříká, chopí se sám smetáčku - a servírku jsme pak už neviděli. Snad dostala jinou práci v kuchyni. Alik byl totiž velice akurátní. A to byl asi první "mezietnický konflikt", který jsme v Izraeli zaregistrovali.
Další den byl už pátý den zájezdu a zároveň náš první volný, neorganizovaný den. Zašli jsme si tedy se ženou do oněch slavných termálních lázní, bylo to jen pár set metrů. Lázně zde leží přímo na břehu jezera, ale vodu mají vlastní. Nejdříve jsme trochu tápali v šatnách. Jsou společné - ale to se týká jenom šatních skříněk. Koupelny už jsou extra. A po koupelnách nás už čeká vstup do bazénů. Nejdříve okouším vnitřní. Jeho slaná voda má příjemných tělesných 35,5° Celsia. Zaplavu si pár délek, ale pak už jdu ven. Venkovní bazén je o stupeň teplejší, vzduch má pětadvacet. Je konec dubna, nejlepší doba pro návštěvu jakéhokoli izraelského koupaliště.
Ve venkovním bazénu se ale moc neplave, spíše postává u krajů, kde z bočních zdí tryskají podvodní horké proudy. Príma masáž ve fyziologickém roztoku. Plotem je vidět blízký Tiberias. Nejsme vlastně přímo ve městě, ale asi dva kilometry od něj. Plot tu nejspíš není jenom kvůli neukázněným návštěvníkům, kteří by se sem chtěli vloudit, jako na Petynku nebo do Podolí. To by pak na břehu pod ním nebyly pletence známého žiletkového drátu...
Po půlhodině propírání horkými proudy se jdu osvěžit do sladkovodního bazénu. Obdivuji plavčíka. Sedí na křesílku a pozorně sleduje dění v bazénu. Nemá plavky a není do černa opálený. Sedí si hezky ve stínu pod slunečníkem, na sobě kraťasy a triku a je "vždy připraven". Nezvedená mládež tu neskáká z bočních stěn a když se v bazénu dějí nějaké nepřístojnosti, hned se ozve píšťalka a plavčík jen odmítavě zakýve přísným prstem. To stačí. Má evidentní respekt.
Běžím si do šaten pro foťák, abych si tu idylu zachytil. Ale je moc velká idyla, plavčík nemá koho napomínat. Udělám si pár obrázků, nikomu to nevadí, jsou tu na turisty zvyklí. Když jdu zpátky do šaten, pozoruju plavčíka, hlídajícího vnitřní bazén. Ten nesedí na křesílku, má k dispozici celou zasklenou dozornu. Nechal si do ní otevřené dveře, takže si všímám, když se otočí pro láhev vody, že má za gumou kraťasů zastrčenou nahou pistoli bez pouzdra. Na zpáteční cestě pak kontroluju další tři plavčíky - ale ne, jen tenhle měl svou pomůcku tak případně po ruce. Ostatním plavčíků stačila píšťalka a přísný prst.
Vrátil jsem se k sladkovodnímu 
bazénu - a tam zrovna probíhal další mezietnický konflikt. Jeho "obětmi" byli dvě mladé, asi dvacetileté Palestinky. Ty jsem rozpoznal, protože se ve svých hábitech koupaly. Plavčík je přísně vyháněl ven. Koupat v šatech se lze jenom v moři či jezeru, v recyklované vodě bazénů je to nemožné. Holkám se ven nechtělo a smlouvaly. Ale plavčík byl neústupný. Po minutě to ta slabší vzdala a šla ven sednout si na trávu mezi své zahalené kamarádky a malé nahé děti. Avšak ta odvážnější se stále snažila plavčíka obměkčit. Docela jsem jí rozuměl:
"Nechte mě tu trochu se osvěžit, buďte člověk."
"Ne, běžte ven, v šatech se do bazénu nesmí."
"No tak aspoň chvilku."
"V šatech se do bazénu nesmí. Ven!"
"Vždyť to nikomu nevadí."
"V šatech do bazénu nelze. Vylezte!"
A pak se do dialogu zapojili dva palestinští hoši, kteří tu evidentně byli se stejnou výpravou. "Tak ji nevyhazujte, už je stejně mokrá, co vám to udělá, nechat ji tu ještě chvíli!" Zajímavé bylo, že sami byli v plavkách a až do té chvíle je vůbec nic neodlišovalo od ostatních lidí v bazénu... Ti si tedy na šaríju moc nepotrpěli, hoši! V té chvíli šla kolem další Palestinka, tedy žena s plachetkou kolem hlavy, asi tak třicetiletá, a ta plavčíkovi pomohla. Křikla na neposlušné děvče:
"Koukej padat z vody, do bazénu v šatech nesmíš!" Tu chudák holka nakonec poslechla a celá nešťastná vylezla ven. Ještěže byl bazén krom žebříčků vybaven i nakloněnou rampou...
A tak byl v termálních lázních zachován mír.
Prožito a popřemýšleno v Izraeli dne 27. a 28. dubna 2006, zapsáno v Praze 6 a 7. srpna 2006, zatímco na Tiberias a okolí dopadaly střely Hizballáhu.
PS: Tuto neděli bylo zabito raketami, vypouštěnými z území Libanonu 12 Izraelců - Židů i Arabů. V palestinském Nábulusu vytvořily automobily radostný konvoj. Palestinci troubí na klaksony, mávají, smějí se a radují. Říkám si - jestlipak se taky radují ta dvě zahalená tiberiadská děvčata? Vím, že Alik radost nemá!
Příště: Mír v Tiberias
Foto autor (nezapomeňte si prohlédnout také fotogalerii)
*********************************************************
Předcházející díly Míru v Izraeli:
9.5. 2006: Mír v Izraeli
18.5. 2006: Mír v oblacích, mír na moři
23.5. 2006: Mír v Akku
26.5. 2006: Mír v Galilei
30.5. 2006: Mír v dešti
6.6. 2006: Mír pod hřebenem
15.6. 2006: Mír na severu
22.6. 2006: Mír pod Hermonem
15.7. 2006: Mír na Golanech
18.7. 2006: Mír v Tel Hai
20.7. 2006: Mír v Safedu
25.7. 2006: Mír v Kafarnau
27.7. 2006: Mír v Gamle
31.7. 2006: Mír na Kinneretu
3.8. 2006: Mír v Jardenitu