Před Vánocemi roku 2006 jsem na samotný konec vyprávění o míru v Izraeli při loučení s milými čtenáři napsal: "Ale snad se příště setkáme - třeba zrovna v Jeruzalémě." Tak jestli jste tam na konci března byli, mohli jsme se vidět. Po dvou letech jsem zase stál u Západní zdi, procházel Rabínským tunelem na Via Dolorosu, vzpomínal na Jad Vašem.

Ale zjistil jsem, že nevstoupíte dvakrát do stejného Izraele. Zejména, když vstupujete do jiného Izraele. Zatímco předloni jsme navštívili nejsevernější pionýrský konec země, Galilejský prst, a v Metule i samotné ostří jeho nehtu, letos jsme se pustili až na nejjižnější jih do rekreačního Eilatu. Minule jsme zažili sever a tři dny dešťů, jaké tato oblast nezaznamenala po padesát let, letos jsme projeli šest set kilometrů pouští. Před dvěma lety panoval v Izraeli božský mír, tedy ten obvyklý mír s občasnými útoky na životy, zdraví a majetek Izraelců ze strany jejich "bratranců", dva měsíce poté začaly na sever dopadat rakety Hizballáhu. Na ta místa, která jsme předtím navštívili. Bombardovány byly mimo jiné:
Akko
Hadera
Haifa
Metula
Roš Pina
Safed
Tiberias

Ale nejvíc to asi odnesla Kyriat Šmona. Místní vysoká umělecká škola dostala dva zásahy. Blízký hotel v Tel Hai, kde jsme si užívali první dny svého izraelského míru, byl během raketového ostřelování také poničen. Už je dávno opravený, dokonce získal novou sportovní halu na basketbal a volejbal.

Tak je to v Izraeli vždy. A protože zde panuje takový přívětivý mír, po kterém se nám už stýskalo, plácla na jaře před rokem žena Ivana na jednom setkání organizace Hidden Child, se kterou jsme v tom dávném šestém roce jeli na Cestu solidarity, jestli bychom se tam zase nemohli někdy podívat. A ty "děti" to vzaly vážně. A protože zázraky se dějí - zejména v Izraeli - mohli jsme si s Ivankou na Silvestra připít: "Příští rok zase v Jeruzalémě!"

A tak tedy Mír v Izraeli pokračuje. Příště vám povím něco o míru kyselých rybiček.

Přemýšleno v Izraeli, psáno v Praze dne 7. dubna 2008