ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír u Latrunu
Vjíždíme z města kolem dun, zabíhajících až k moři. Jde o poslední zbytek dřívější divočiny, proto jsou prohlášeny za přírodní národní park. Příště se sem musíme zajet podívat. Ale nejpěkněji tu je prý tak v únoru či březnu, kdy zde kvetou místní exotické rostliny s poetickým názvem Irus. Jde vlastně o druh kosatců s temně purpurovými květy, které prospívají i na pouštním písku.
Ranní zácpou pomalu proplouváme k městu Petah Tikva (Petah - Tiqwa), které bylo založeno v roce 1878 jako první moderní židovská zemědělská osada. Pěstovaly se zde hlavně citrusy a jahody. Dnes se zde pěstuje rozum. Všude jsou vidět velké moderní budovy firem, jako SAP a Microsoft. Město patří k nejrychleji rostoucím v Izraeli, už bude mít k dvě stě tisícům obyvatelům. [FOTO2-Novověk]
Když už jsme utěch čísel, Šajke přednáší výsledky posledního sčítání obyvatelstva. V Izraeli žije sedm milionů obyvatel, z toho 5,5 miliónu Židů. Jeruzalém obývá 720 tisíc lidí, Tel Aviv jen 320 tisíc, ale když se vezme celá aglomerace i s přilehlými městy, vyšplhá se konečné číslo až na jeden a půl milionu. Arabové tvoří 20 % izraelské populace. Dnes má být představena nová vláda, koaliční strany se nakonec dohodly na konečném počtu ministrů. Bude jich 25, nikoli 29, jak hrozilo původně. To už se říkalo, že vláda bude mít pomalu více členů než Kneset. Jednokomorový izraelský parlament má totiž jen 120 členů. Co ještě je zajímavého? Do Izraele se už leteckým mostem vrátilo deset tisíc izraelských fanoušků, kteří museli sledovat, jak ve finále Evropské basketbalové ligy byli Makabejci vyklepnuti moskevským týmem CSKA. Makabejci však byli doma přivítáni oslavou - však byli druzí, což vůbec nebylo špatné.
Chceme se vyhnout přeplněným přístupům k Tel Avivu, proto vykličkujeme na souběžnou dálnici 444. Objíždíme letiště Ben Guriona z východu a u Lodu navazujeme na životní izraelskou tepnu číslo 1 - dálnici z Tel Avivu do Jeruzaléma. Vidíme kolem středověké pevnůstky i vzdálenou průmyslovou zónu. Krajinu křižují i vysokonapětové trasy. Projíždíme kolem lomů - a najednou les. Jedna česká novinářka se nedivila - jde o "vegetaci typickou pro země kolem Středozemního moře", konkrétně prý borovice. Když se ale zadíváte pozorněji, zjistíte, že ten les je nějaký divný. Roste totiž v různých úrovních. Podle doby, kdy byl - zcela netypicky v této oblasti - vysázen. [FOTO 3-Les, kterému se musí pomoci.]
Každý rok dostane každý školák od národní nadace sazeničku stromku, kterou pak vysadí na kraji pouště. Za sebou má už první stromky, za nimi se černají vyšší stromy jeho předchůdců. Tyto děti svým stromům už nikdy neublíží - a získají respekt k té obrovské práci. Vědí pak, že tady žádné "typické stromy" samy od sebe nevyrostou. Každý Izraelec si je vědom, že někde v jeho vlasti roste také jeho stromek. Ještě tři roky se sazeničky uměle zavodňují, a pak už se o sebe musejí postarat samy. V těchto lesích se pak rekreují statisíce lidí. Takto se zasazují do krajiny jak stromy, tak i lidé.
Vpravo, tedy na jih od dálnice rostou už šedesátiletí pamětníci, vlevo je les poněkud nižší. Tady mu ještě není ani čtyřicet. Zde totiž bylo do roku 1967 Jordánsko. Dnes se tomu území říká "západní břeh" a někdy také, hlavně v evropském tisku "okupovaná palestinská území". Ano, tato "palestinská" území byla okupována Jordánskem až do roku 1967, aniž by to mezinárodnímu společenství nějak vadilo. Teprve potom zde začal růst les. Ale Izraelci toto území nedobyli kvůli lesu. Nedaleko odtud se roku 1948 sváděly urputné boje o pevnůstku v Latrunu. Z tohoto místa prý pocházel jeden z lotrů, co viseli na svých křížích vedle Ježíše - ten, co uznal, že je tímto mučením zabíjen spravedlivě. Bývali tu lotři i později, a loupili zde na cestě, která tudy vede od pobřeží do Jeruzaléma. Za britského protektorátu zde stála pevnost, která ale lotrům, kteří toto činili od roku 1947 nijak nepřekážela. Ještě za britské nadvlády sevřeli Arabové Jeruzalém do blokády. Přerušili dokonce i vodovod. Zásoby vyhladovělým obyvatelům Jeruzaléma, tohoto mezinárodním společenstvím neuznaného následovníka Leningradu, vozily kolony nákladních aut a autobusů, řízené dobrovolníky. Stěny autobusů byly vystuženy ocelovými pláty, které jejich osazenstvo chránily před kulkami arabských nájezdníků. Jeruzalém byl nakonec zachráněn, ale jen díky tomu, že Izraelci využili starou římskou silnici, která se souběžně vinula v horách. Po nocích zde pracovaly buldozery a za několik týdnů vytvořily odbočku mimo dostřel všech lotrů. Tato horská cesta se stala na dalších dvacet let jedinou pozemní spojnicí Jeruzaléma se zbytkem Izraele. [FOTO 9-Cesta do Jeruzaléma]
Protože Britové - jaké překvapení - při svém stahování Latrun předali Arabům. Židé ho dobyli až v tom roce 1967. A myslím, že ani největší izraelští levicoví intelektuálové neuvažují o tom, že by se toto místo někdy mělo stát součástí připravovaného palestinského státu. I když současný ministr vnitřní bezpečnosti se nechal slyšet, že by se například Sýrii - která Izrael dosud neuznala a financuje a poňouká Hizballáh k jeho zničení - za tuto její snahu měly vrátit Golanské výšiny. Tam nejspíš tento ministr nikdy nebyl ani jako turista, ale po Jedničce snad cestuje často, tak doufejme, že aspoň zde ukáže zbytky zdravého rozumu. Dnes je tedy ve zmiňované pevnosti umístěno muzeum pěti tisíc padlých izraelských tankistů.
O místních sveřepých bojích jsem četl mnoho. Když jsem však tu pevnost uviděl, překvapilo mne, že by měla mít takový strategický význam. Stojí na nevysokém pahorku uprostřed roviny, čemu by mohla zabraňovat? Pak jel autobus dál a viděl jsem to, čemu: vstupu do hlubokého kaňonu, kterým vede ona životodárná cesta. Dno tohoto údolí je místy široké právě na silnici a nic jiného. Z vysokých svahů se muselo na těžké a pomalé autobusy tak dobře střílet - a občas stačilo jen shodit lavinu kamenů. Plochy na krajích silnice i mezi jízdními pruhy jsou dodnes posety rezavými vraky ztroskotaných aut. Předevčírem se slavil Jom HaZikaron, proto jsou tyto jinak nenápadné pomníčky přikryty izraelskými státními vlajkami. [FOTO 4-Hřbitov zavražděného lesa]
Cesta tímto údolím smrti je dlouhá snad jen tři kilometry. Při výjezdu na pahorky za ním vidíme zbytky prostřílených aut, které jsou zahaleny modrobílými vlajkami, až za jakousi bílou zídkou. Zídka obkličuje pahýly, jež zde zbyly po lese, který zapálil nějaký terorista. Zuhelnatělé kmeny jsou zavápněny a slouží nyní jako pomníky na tomto hřbitově zavražděných stromů.
Před námi se objevují bílé hradby sídlišť, Jeruzalém je už na dosah. Ale nejdříve se musíme stavit na místě, kde bude procházka pro účastníky našeho zájezdu snad nejtěžší. Ale o tom až příště.
Prožito a popřemýšleno v Izraeli ve dnech 4. května 2006, zapsáno v Praze dne 20. září 2006
Příště: Mír Jad Vašem (to už bude po Novém roce)
Foto: autor - krom obrázku údolí za Latrúnem, který byl zpracován podle družicových snímků na Googlu
(nezapomeňte si prohlédnout také fotogalerii)
*********************************************************
Předcházející díly Míru v Izraeli:
09.05. 2006: Mír v Izraeli
18.05. 2006: Mír v oblacích, mír na moři
23.05. 2006: Mír v Akku
26.05. 2006: Mír v Galilei
30.05. 2006: Mír v dešti
06.06. 2006: Mír pod hřebenem
15.06. 2006: Mír na severu
22.06. 2006: Mír pod Hermonem
15.07. 2006: Mír na Golanech
18.07. 2006: Mír v Tel Hai
20.07. 2006: Mír v Safedu
25.07. 2006: Mír v Kafarnau
27.07. 2006: Mír v Gamle
31.07. 2006: Mír na Kinneretu
03.08. 2006: Mír v Jardenitu
08.08. 2006: Mír v lázních
14.08. 2006: Mír v Tiberias
15.08. 2006: Mír šabatu
22.08. 2006: Mír pod Táborem
24.08. 2006: Mír v Haifě
29.08. 2006: Mír v Cesarei
31.08. 2006: Mír v Netanji
12.09. 2006: Mír na Jom HaZikaron
14.09. 2006: Mír na pláži
19.09. 2006: Mír svobody