10.12.2022 | Svátek má Julie


ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír socialistického království

19.11.2008

Je něco po osmé hodině ranní a jsme na jordánsko-izraelských hranicích. Před půl hodinou jsme vyrazili ze svého hotelu autobusem místní cestovní společnosti. Jde o tak řečený fakultativní výlet, takže se ho účastní pouze část výpravy, z naší rodiny jen já. Autobus je však nyní plný. Objeli jsme totiž další tři hotely, kde jsme posbírali další zájemce o výpravu do Petry.

Autobus zastavuje před zavřenou bránou "Yitzak Rabin border terminal". Otevřená je pouze branka pro pěší, jak je zde zvykem. Víza nám zařídila cestovka. Stojí 14 dolarů a zaplatili jsme je v rámci zájezdu, jenž je "all inclusive". Dále se pouštíme pěšky. Čeká nás asi půlkilometrová procházka, než nás přivítá další brána, vyzdobená portréty mladého krále (ještě mu není padesát) Abdulláha II. a jeho zesnulého otce Husseina. Jdeme vlastně zemí nikoho. Silnice je na obou stranách ohraničena drátěným plotem s korunou nezbytného žiletkového drátu. Na plotě visí stará známá žlutá cedule s červeným trojúhelníkem. Za plotem se rozkládá hnědý lán minového pole.

Hranice tolerované prosperity

Ukážeme své pasy jordánskému pohraničníkovi a smíme projít brankou mezi uzavřenými branami. Protože nemám dolary, pospíchám do směnárny. Tato hranice míru a tolerance má své limity - krom plotů a min ji chrání i zákaz převážení jídla a pití. Pít jest nutno, v Jordánsku nikoli vodu z vodovodu, alespoň letmý pohled na místní záchodky mě v tom utvrzuje. Pitné pití je nutno nakoupit. Takže podávám směnárníkovi dvacetišekel (v hodnotě asi naší stovky) - a chci dolary. Mohutný snědý chlap s nezbytným knírem se na mě dívá s despektem: "Jste v Jordánsku, tady se platí dináry!" A odpočítá mi jich sedm a přidá padesátník. Odcházím do sousedního shopu plného cingrlátek, národních strunných nástrojů, tkaných koberců a plyšových velbloudíků a kupuji si jedenapůllitrovou láhev minerálky. Všechny ceny jsou zde uváděny výhradně - v dolarech!

Před krámem nás už u našeho nového autobusu vítá náš nový průvodce. "Jmenuji se Muhamed, to je jednoduché k zapamatování. A vy jste nyní Muhamed Group," představuje se nám a rozdává pozornost své cestovky - igelitovou tašku s půllitrovkou minerálky. Investice do vlastní vody však nebyla zmařena, dva litry pitné vody je v místním prostředí absolutní minimum.

Nastupujeme do autobusu, společně s námi i jeden příslušník turistické policie. Jedeme asi kilometr silnicí, kolem níž se táhnou další lány hnědé vyklučené země. Zde není označena přítomnost min, tento pruh je hlídán ze strážních věží. Vzpomínám si na dávné zátarasy železné opony, které jsem kdysi viděl na jižní Moravě. Přijíždíme k další bráně, u níž jsou připraveny betonové bloky a protitankoví ježci. Máme s sebou turistického policajta, takže se nezdržujeme. Brána jest nám otevřena. Blíží se devátá hodina a my konečně vjíždíme do "hášimovského království".

Jako první atrakce nás čeká prohlídka Akaby z oken autobusu. Staví se zde horečně, a dokonce i podle předem připraveného urbanistického plánu. Prohlížíme si nové čtvrti krásných rodinných domů, nádherné hotely postavené v arabskéms tylu i v evropském duchu, je nám ukázána "největší vlajka světa," a po celou dobu pěje Muhamed ódy na krále a státní zřízení. Děti mají přístup do škol a rovněž je všemu lidu poskytováno vyspělé zdravotnictví.

Konečně se vymotáváme z Akaby. Autobus se rozlétá po dokonalé silnici dálničního typu. Nejsou na ní sice vyznačeny pruhy, ale má šířku asi dvou standardních pruhů a oba směry jsou od sebe odděleny. Tedy pouze pruhem písku - na svodidla si zde nehrají. I proto se může v oddělovacím pruhu procházet stádečko sedmi koz. Stoupáme do hor. Na protější straně údolí stoupá i železnice - měla by nárok být zubačkou, má sklon jako podobná trať z Tanvaldu do Kořenova. Na silnici potkáváme hlavně kamiony a cisterny, osobní auta nevidět. Asi po dvaceti kilometrech vyjedeme první stoupání a zastavujeme před další překážkou. Přes silnici se táhne řada asi dvanácti budek, vypadá to trochu jako začátek placené dálnice někde ve Francii. Ale jde o další hranici - hranici zvláštního pásma Akaba. Uvědomuji si, že i Ejlat je zvláštním pásmem bez daní, i na izraelské jedničce existuje kontrolní stanoviště - k tomuto se však nemůže ani zdaleka přirovnat. Je tu připraveno dvanáct odbavovacích pruhů, avšak registrujeme pouze tři odstavené dodávky. Jejich dveře jsou otevřené, početné osádky stojí v hloučcích - a celníci se činí. Opět nám pomůže, že už jsme jednou prolustrovaní, což dosvědčuje náš turistický policajt.

Překonali jsme první průsmyk a mírně klesáme. Čistím si mobil od nepovedených snímků. Muhamed radostně zvolá: "Já mám taky takový". Jeho Nokia ho stála 300 dolarů, moje se v Česku prodává za 4.500 korun. Ukazuje mi na displeji snímky královské rodiny. Zná i Topolánka, náš premiér nedávno navštívil Akabu. Bohužel mu obrázky našich politiků ukázat nemohu...

Silnice míří přes náhorní planinu. Vpravo se z placaté pouště zvedají černé hřbety skal, vypadají jako ohromné válečné lodě. Podobné skály vlevo naopak svítí světle béžově. V jedné z nich jsou patrny otvory, vchody do příbytků dávných lidí. Tato krajina vypadá značně nerealisticky. Jako bychom projížděli obrovskou scénou, kde kdosi připravil kulisy pro divadelní drama. Stoupáme do dalšího průsmyku, kamiony proti nám jedou krokem. Pochopil jsem proč, až když jsme se zde na zpáteční cestě na chvíli zastavili a vystoupili, abychom se rozhlédli na údolí zakryté v písečné mlze. Svah je tu totiž neskutečně strmý.

Ponorka na hladině pouště

Je maličko před tři čtvrtě na jedenáct, zastavujeme se na čtvrthodinku u místní varianty formanky, jakéhosi zájezdového hostince. Dosáhli jsme nejvyššího bodu naší cesty - 1650 metrů nad mořem. Navštěvujeme místní toaletu, ale v krámku neutrácíme. Venku sleduji dálniční provoz. Neustále tu proudí kamiony a cisterny sem a tam. Objeví se jeden traktor, v rozdělovacím pruhu jde osamělý pěšák. Chci se podívat na značku našeho krásného autobusu - ale nikde na ni nemohu přijít. Autobus Noname, pravděpodobně by značka výrobce mohla urazit...

Po čtvrthodince opět vyjíždíme. Po chvíli odbočujeme ze "scenic highway" vlevo. V 11:00 se z reproduktorů ozve výzva "Archat, archat archat!", ale opravdu nevím, k čemu vyzývá. Možná k motlitbě? Pokud ano, pak si ji řidič odbývá za jízdy. Projíždíme vesnicemi, zpomalujeme. Možná i proto, že zde jsou přechody pro chodce chráněny zvýšenými prahy - neoznačenými! Místní domky mají výrazně krabicovitý tvar. Některé jsou dost ubohé, ale míjíme i honosné vily, dokonce jakési palácky s náznaky věží. A pak se zase v zatáčce choulí ke svahu betonový domek, připomínající spíše pevnůstku. Ale i tato "chaloupka" má na střeše talíř satelitní antény. Uprostřed obce zaznamenám dvojici bílých domků s vlajkou, nepochybně úřední budovy. Ale poněkud mě matou nápisy na nich umístěné. Arabsky neumím, a anglicky se sděluje, že zde je "Knowledge station" a vedle zase "Power station". Což taky nevím, co je.

Míjíme mírné pahorky, mělké úvaly. I v této pustině musí něco růst. něco, na čem se pasou kozy a ovce. Zatímco jejich stádečka jsou vedena ovčáky - či spíše zahalenými ovčačkami, velbloudi se pohybují volně. Jenže úplně volně ne - přední nohy mají spoutány asi metr dlouhým provazem, který jim omezuje možnost pohybu. Míjíme řady cedrů, jejichž linie vytvářejí jakési čtverce. Nejspíš školka. I na této straně pouště se ji lidé pokoušejí ozelenět.

V kamení pouště se najednou objevuje hejno černých poskakujících ptáků. Když se však podívám pozorněji, rozeznávám černé třepotající se útržky uměloohmotných fólií. Jsou to snad zbytky nákupních tašek, které zamořují pouště, jak jsem někde četl? V tom případě se divím, proč jsem je neviděl v izraelské poušti a proč nejsou barevné. Působí na mě spíše jako strašáky proti ptákům. Ale od čeho by měly ptáky odrazovat?

Možná od toho, aby zobali zrní. Uprostřed nekonečné balvanité pouště se objevují políčka, vyčištěná od kamení. A na nich v řádcích roste nizoučké osení. Mám radost, že i zde se lidé snaží a zároveň jsem smutný, že jim to tak moc nejde. V sousedním Izraeli mají už po žních a na zlatě zářících strništích se pasou krávy. Můj pocit beznaděje znásobuje mrtvý osel, ležící ve škarpě...

...a chaloupky

Ale to už se nad nazelenalou pouští objevuje skalnatý hřeben. Blížíme se k městu ve skalách. Vjíždíme do jeho novodobé části. Sjíždíme do Vádí Musa. V ulicích je spousta místních lidí. Překvapeně zírám, že skoro každý - obchodníci, opírající se ve dveřích svých stánků, muži, sedící u venkovních kavárenských stolků, mamina v červeném šátku - každý z nich drží v ruce mobilní telefon a s někým hovoří.

Vítejte v Petře!

Prožito a přemýšleno v Jordánsku ve čtvrtek 3. dubna 2008, zapsáno v Praze 16. a 17. listopadu 2008

*********************************************************
minulé pokračování (22.10.2008): Mír výšin
předminulé pokračování (5.11.2008): Mír hlubin

Odkazy na články Mír v Izraeli 2006: Mír ve Stodůlkách