Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír skal
Je poledne a vchodem u pokladny vcházíme do mělkého údolí Vádí Musa. Cesta se vine tobogánovitě dolů a je rozdělena na dvě části. Její pravá část má cementoidní podklad a kráčejí po ní pěšáci. Levá část je oddělena nevysokou kamennou zídkou a je pokryta štěrkem. Tudy klusají šikovní turisté na koních. Méně šikovným vede koně pohůnek. Ti úplně nešikovní se vezou v kolesce. Jeden z nešikovných mi prozradil, že se za jízdy dost třese...
My scházíme pěšky. Údolí se prohlubuje, za bližšími bílými pískovcovými skalami mizí černý masiv hřebene, který se (dle průvodcových slov) táhne severojižním směrem v délce 120 mil. Na jeho nejvyšším bodě se bělá kupole hrobky Mojžíšova bratra Árona, jehož ctí všechna tři "náboženství Knihy". Dostali byste se tam dost nesnadno - uvádí se, že to trvá tři hodiny koňmo a další tři hodiny pěšmo. A pak dalších šest hodin zpět. Raději se rozhlížíme po bližších krásách. Už zde, v dosud nízkých kamenných pahrbcích, se objevují první otvory ve skalách. K některým se dá pohodlně vystoupit po vysekaných schodech. Připadám si trochu jako ve skalních hradech Českého ráje. Jenže už o kousek dál jsou otvory ozdobeny štíty, objevují se první honosné hrobky.
Náš průvodce Muhamad poprvé zastavuje a poprvé spouští výklad. Místo bylo osídleno již v pravěku. Tři sta let před počátkem občanského letopočtu se sem přistěhovali Nabatejci, kteří zde žili 400 let. Postavili město, ve kterém mohlo žít až 20.000 obyvatel. V roce 106 město dobyli Římané. Petra se dál rozvíjela pod jejich vlivem. Postupně však zanikal její význam jakožto obchodního střediska. Zemětřesení ve 4. století město poničilo. Ještě v šestém století ho obnovili Byzantinci. Zemětřesení v 8. století město dorazilo definitivně. Po roce 1300 mizí jakékoli zmínky o tomto místě. Pro Evropu je objevil až roku 1812 cestovatel Johann Burkhardt. A více a lépe si přečtete v jakémkoli bedekru...
Cesta se stáčí táhlým obloukem vpravo. Po necelém kilometru přicházíme k dolní stanici koňské "lanovky". Je možno přestoupit na dvoumístnou kolesku taženou oslíkem. Domek policie střeží odbočku vlevo, vstup do rozsedliny Al-Sík. Rovně pokračuje nenápadný tunel, kudy šikovní Nabatejci odvedli občasné vody vádí Musa. Tunel je dlouhý pět kilometrů, suchým Síkem je k srdci Petry asi jen dva kilometry. Proč by tudy měla téci voda, když lze použít této zkratky!
Už samotná trhlina Sík stojí za návštěvu Petry. Není až tak úzká, jak se zdá, na nejužším místě je široká asi dva metry. Občas se rozšiřuje až na jakési náměstíčko, zejména v místech kde je překřížena kolmým zlomem. V ústí těchto bočních údolí jsou postaveny kamenné hráze sloužící k zachycování bahna z přívalových vod. Na bocích skal vedou kanálky, do nichž stéká dešťová voda, jež se dříve uchovávala v nádržích. Bahno na dně těchto kanálků svědčí o tom, že jako žlaby slouží dodnes. V dolní části Síku jsou dva systémy těchto žlábků - jeden asi deset metrů vysoko ve skále. Tam kdysi sahaly nánosy bahna, než je Římané vyčistili...
Noříme se hlouběji, nad námi se v jednom místě dokonce uzavírá pohled na nebe kamennými baldachýny. Skála je zdobena různobarevnými vrstvami, jež na mne působí poněkud secesně. No, jsou růžové a hnědé, červené a bílé, rovné i zprohýbané. Míjíme i archeologické skvosty, vytesané ve skále. A tady je Mojžíšův pramen - jeden z mnoha. Vytryskl prý ze skály - tedy jistě v Petře. Na několika místech můžeme obdivovat původní římskou dlažbu. Co také obdivuji je, že zde, uprostřed pouště, zametá uklízeč v turbanu prach z pevného povrchu cesty!
Jsme na cestě právě hodinu, když tu se štěrbina před námi najednou rozesvětluje zářící fasádou chrámu. Jde o podobný pohled, jako když vycházíte z konce Melantrichovy ulice na Staroměstské náměstí. Jenom místo radnice zde září zlatorůžová "Pokladnice". Ta si zahrála na Chrám zkázy ve známém filmu s Indiana Jonesem. Ale zklamání: Uvnitř skrývá pouze kobku o rozměrech čtyři krát tři metry. V zadní části je prý kněžiště s rituální lázní, takže se jedná o chrám, a nikoli pokladnici. Beduíni dokonce svého času stříleli na vázu v portálu: mysleli si, že je v ní skutečně uschován poklad. Poklad je to ale jiný, umělecký. Řeknu málo - helénistické období. (O stavebních krásách Petry toho mohu skutečně říci jenom málo - jinak bych musel napsat román. Zároveň se omlouvám, že jsem nedodal panoramatické pohledy na nejskvostnější stavby - jsou dostupné mnohem lepší snímky profesionálů.)
U Pokladnice končí druhá etapa cesty. Na tomto místě končí i linka oslích bryček. Dále si můžete posloužit jízdou na oslících, koních nebo velbloudech. Či jít pěšky, jako my. Navazující, asi 500 metrů dlouhé a poněkud širší údolí se nazývá Vnější Sík. Míjíme honosné hrobky, skalní "chaloupky" a pak přicházíme k amfiteátru, původně vykrouženému Nabatejci v boční skále. Římané ho ozdobili sloupy. Poblíž se dnes odehrává jiné divadlo: Místní muži zde v nabatejských kostýmech točí na hrnčířském kruhu z hlíny misky a džbány, kousek dál už jsou vystaveny vypálené. Předvádějí se tu řemeslné činnosti, jak někde na hradě Křivoklátě. Jeden nabatejský hudebník pidlá na jednostrunné housle Ódu na radost. Další pseudonabatejci nabízejí svezení na velbloudech. Malé děti zas prodávají za pár dolarů korálové náhrdelníky. Něco si od nich koupit má jedinou nevýhodu - tito obchodníčci se pak na čas stanou neoddělitelnou součástí vaší skupiny...
Vycházíme vlevo na oblý pahorek a rozevírá se nám pohled na okrouhlé údolí, kde se kdysi nacházelo město Petra. V jeho stěnách jsou vyhlodány ty nejvznešenější hrobky, hrobky královské. Nad protější stěnou se skrývají zbytky křižáckého hradu, někde pod námi jsou mozaiky byzantského Petrského chrámu... Tři až čtyři dny se doporučují na Petru. Proto má její moderní část 36 hotelů.
Je půl třetí, zvedáme se k odchodu. Ještě vrhnu pohled do údolí. Tam dole pod námi žili ve skalních obydlích ještě poměrně nedávno místní lidé. Kvůli vykopávkám se museli odstěhovat, ale jen o kousek výše. Na pláni nad údolím vidím místní variantu paneláku. Ale ti lidé tu žijí a pracují dodnes. A dodnes jim slouží místní skalní domky. V jedné místnosti leží modlicí kobereček, v další se skrývají oslíci před ostrým sluncem. A jedna z těch prastarých jeskyň nám poskytla i moderní záchod evropské úrovně. Takovou vnitřní výzdobou se nemohou chlubit ani milionáři!
Cesta zpátky probíhá bez zastávek. Ve tři jsme už na parkovišti. Autobus nás sveze kousek dál do hotelu, kde máme připraven pozdní oběd. Probíhá formou bufetu, vybírám si kousek kuřete, skopového i ryby, ochutnám místní brambory, naložím si zeleninu a přidám misku humusu. Jídlo je v ceně zájezdu. Utrácím své dináry za pivo - pochopitelně nealkoholické.
Než nastoupíme do autobusu, který nás odveze z této přívětivé a přátelské země, všímám si v recepci velké družicové fotografie, kde je zachycen skalnatý masiv Petry. Součástí této mapy je orientační plánek Jordánska s vyznačenou polohou Petry. Všímám si, že je na něm jakožto jordánské území s velkou samozřejmostí zakreslen i takzvaný "Západní břeh" (řeky Jordán), včetně větší části tečky, označující Jeruzalém. Podrobnější mapu jsem si mohl zakoupit i o dvě a půl hodiny později na hraničním přechodu s Izraelem, stejně jako nesmyslné množství kuřiva a chlastu.
Koukal jsem se na tu mapu a myslel na to, kdo asi zachrání ubohé Palestince od jordánské anexe, až získají samostatnost...
Prožito a přemýšleno v Jordánsku ve čtvrtek 3. dubna 2008, zapsáno v Praze 24. listopadu 2008
*********************************************************
minulé pokračování (5.11.2008): Mír socialistického království
předminulé pokračování (22.10.2008): Mír výšin
Odkazy na články Mír v Izraeli 2006: Mír ve Stodůlkách
