10.12.2022 | Svátek má Julie


ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír šatlu

3.12.2008

Ejlat je město proslulé mořskými plážemi, krásnými hotely, domy milionářů, klenotnickými krámy, přístavy a marinami, jediným 3D kinem v Izraeli. Co jsme si však v ten pátek šli omrknout, bylo tržiště.

Na cestu z našeho venkovského poklidu jsme chtěli použít šatlu - autobusu, který vozí hotelové hosty z předměstí až do centra. A to zdarma! Je k tomu potřeba pouze si na recepci říci o patřičný lísteček s patřičným razítkem, člověk dostane i jízdní řád. A pak je k tomu také potřeba zjistit, kde má onen šatl zastávku. Napoprvé, když jsem se chtěl vydat zkušebně sólo, se mi to nezdařilo. Optal jsem se hocha, jenž stál u jakési přenosné předrecepce venku před samotnými hotelovými dveřmi, kdeže ona zastávka je, a ten mi odvětil, že "támhle" - a ukázal vlevo. Jistě - kde jinde by měl autobus svážející hotelové hosty stát, než na smyčce před hotelem. Támhle vlevo. Později vyšli i dva naši hoši a ptali se stejného mladíka na totéž - a po jeho informaci odkráčeli ke stejnému místu jako já. Jenže míjely minuty, a když už jich uplynulo deset po předpokládaném odjezdu, sebral jsem se a šel se dvacet metrů daleko optat toho člověka, kdyže tedy autobus pojede. Odvětil: "Za hodinu". Tvrdil jsem mu, že by měl jet už teď. Ó ne, moje mýlka - odjel před deseti minutami. Jakto, že jsem ho tedy neviděl? Nemohl jsem ho vidět, protože zastavil na zastávce. "Támhle vlevo" - asi dvě stě metrů níže, na hlavní silnici, přece. Že by nám řekl, vida, jak stepujeme na špatném místě, abychom se přemístili? To ho nenapadlo. Chtěl jsem mu říci něco podobného, jako Saturnin nemocničnímu zřízenci v diskusi o sanitce, která nemůže jet - ale tolik anglicky jsem neuměl, a rusky nadávat se mi nechtělo...

Ryby ve foyer Centrálního parku

Už poučeni jsme tentokráte vyčkali šatlu na stanici autobusu číslo 15. Řidič nás vysadil u nákupního střediska za kruhovým objezdem a na dotaz pravil, že na zpáteční cestu zastaví zase "tady". Vydali jsme se na tržiště podle plánku města. Chtěl jsem se cestou tam projít "Centrálním parkem". Ve vstupní části tohoto parku zlatě září pískovcové schodiště, na němž se vyjímají krásně barevné plastiky ryb. Nu, když jsou v Jeruzalémě pomalovaní lvi, pak v Ejlatu samozřejmě ryby. (V jiných městech pak krávy.)

Procházka parkem byla pěkná. Balvany umělého koryta potůčku nás vedly výše, až do horní, skutečně zelené a květnaté části s dětským hřištěm. Podivné však bylo, že celý Centrální park byl nápadně opuštěný. Až když jsme došli k plotu, spíše stavební ohradě v jeho úplném vrchním konci, se to částečně vysvětlilo. Kvůli výstavbě domů je tento park neprůchozí. Avšak staří veteráni panelové výstavby se nehodlali vracet a cestičku stavbou si našli...

Ovšem tržiště jsme hledali těžko. Prolézali jsme kolem ruských lázní, prošli autobusovým nádražím, jehož část už změnila svůj účel na sklady a jakési Rádio FM..., a nakonec jsme dorazili na pusté místo - neb trhy se zde provozují - avšak jen ve čtvrtek.

A byl pátek, pomalu se blížil šabat, jehož jednou předzvěstí je odjezd vojáků základní služby na opušťáky. Vojsko si s sebou bere i velkou polní a pušky. Poštěstilo se mi jednoho takového vojáka, přesněji vojačku, nafotit. Takto vypadají skutečné "sabry". Sabra je kaktus, který rozkvétá na poušti, a taky se tak nazývala děvčata, která se narodila v samostatném Izraeli. Prvním sabrám je tedy už 60 let. Ale i jejich vnučky se vyznačují velkou sabrovitostí - to jest hrdou samostatností a zaslouženým sebevědomím.

Sabra

Místo trhu jsme navštívili blízké nákupní středisko "Shalom centrum" a užili si rozmanitých barev, vůní a nabídek i tam. S těžkým srdcem jsem nevyužil akční nabídku koupit čtyři láhve vína za cenu tří, ale uvědomoval jsem si: už pozítří jedeme domů. Do té doby to nevypijeme, a do kufru se nám to už taky nevejde...

Vydali jsme se pomalu zpátky ke kruhovému objezdu, kolem letiště a zase kolem začátku centrálního parku. Cestou jsem si užil snad největší atrakce Ejlatu: přednosti chodců na přechodu! Totiž - už když jsme se přiblížili k zebře, auta poslušně zastavovala. Ne, že by řidič zrychlil, ne, že by řidič počkal, až vstoupíte do vozovky, a pak teprve zpomalil, ne. Prostě zastavil asi tak o půl vteřiny dříve než ten nejvychovanější český řidič, a pak počkal bez popojíždění, až přejdeme. Ta půlvteřina je rozdíl mezi komfortem chodce a jeho úzkostí, a někdy i mezi životem a smrtí...

Další nečekanou atrakcí bylo, když na nás nad střechou místního Mac Donaldu bez varování zařvalo z výšky asi třiceti metrů letadlo místní společnosti Arkia. A ještě jsme se mrkli na pláž. Tady, na severním konci zálivu, otevřena k jihu, rozdělena napůl vjezdem do jachetního přístavu, se rozkládá v délce téměř jednoho kilometru ta správná turistická pláž, posetá slunečníky, lehátky a židličkami, za kterou je už vidět sousední Akaba, jakoby stékající z hor.

Pláž

Ještě jsme potřebovali najít to správné "tady" pro zpáteční stanici šatlu. Tato linka se pyšní číslem 333, ale na žádné z mnoha zastávek u parku Ofira jsem ho nezahlédl. Nakonec jsme zaparkovali s několika našimi hochy a děvčaty na první autobusové zastávce za kruhovým objezdem směrem z města na jih. Šatl dorazil s asi pětiminutovým zpožděním - a zastavil na další zastávce o padesát metrů dále. Doběhli jsme ho...

Vezli jsme se zpátky kolem skladišť a zásobníků. Uprostřed jazyka Ejlatského zálivu drandili surfaři. Říkal jsem si, zda se nebojí, že je vítr a vlny zaženou do Jordánska, Egypta či Saúdské Arábie. Prý ne. Dnes je tu mír - maximálně zaplatí pokutu a jsou vráceni do země původu.

Odpoledne jsem si pak ještě šel zaplavat s delfíny, jak mi nedávno radil jeden čtenář (Antonín Hrbek). Ale o tom až příště.

Prožito a přemýšleno v Izraeli v pátek 4. dubna 2008, zapsáno v Praze 2. prosince 2008

*********************************************************
minulé pokračování (22.10.2008): Mír skal
předminulé pokračování (5.11.2008): Mír socialistického království

Odkazy na články Mír v Izraeli 2006: Mír ve Stodůlkách