ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír šabatu

Šabat v Tiberias a okolí začal západem slunce, tak, jako začíná podle židovského kalendáře každý den. Tak tomu ostatně bývalo i podle staročeského kalendáře, jehož hodiny si dodnes můžete odečíst na ciferníku pražského orloje. Ale nevím, jestli se tiberiadský nový den počítá podle nějakého úředního kalendáře či astronomických tabulek. Možná, že západem naší ústřední hvězdy za místní obzor, který na západě tvoří vysoké kopce. Ostatně vysoké kopce jsou všude vůkol Kinneretu, jsme dvě stě metrů pod hladinou moře a zhruba také tolik pod hladinou pradávného jezera, které v sobě zahrnovalo jak dnešní Mrtvé moře, tak Kinneret a vlastně i celé chulské údolí.

Začátek šabatu v hotelu Royal Plaza ohlásil zastřený mužský hlas z místního rozhlasu. K večeři jsme sjížděli výtahem s určitými obavami: slyšeli jsme totiž již o "šabatovém výtahu", který je zaveden v některých izraelských hotelech. Takový výtah je zapnut na automat, který staví v každém patře. Zastaví, otevře dveře, chvíli počká a pak zase jede dál. A z (nebo do) takového dvanáctého patra mu to trvá i čtvrthodinu. Věřící židé totiž nesmějí o šabatu mimo jiné pracovat s ohněm, čímž je v moderní době míněna hlavně elektřina. Tak je vykládáno přikázání "sedmý den světiti budeš". Ale měli jsme k použití nějaký liberální výtah, který jsme mohli ovládat sami. Je možné, že onen pravověrný výtah byl ten druhý anebo věřící ke sváteční večeři chodili po schodech...

Druhý den, v sobotu, jsme si, ač nevěřící, dopřáli svého soukromého šabatu: vůbec jsme nepracovali! Totiž nekonali jsme činnosti, které jinak turista koná. Nenavštívili jsme žádnou památku, ani tu z nejsvětějších, totiž hrobku rabína Maimonida. Plné jméno tohoto mudrce zní Rabbi Moše ben Maimon, ale běžně se užívá zkratka "Rambam". Včera jsme od jeho hrobky byli jen tři sta metrů, ale už jsme měli všech památek po krk. Maimonides se narodil v roce 1135 v Córdobě. Žil ve Španělsku, Maroku, Palestině a Egyptě. Zemřel v roce 1204 v Káhiře, ale pochován je v Tiberias. Byl lékařem, ale i filosofem, který se hlásil k Aristotelovu vidění světa. Sestavil třináct článků víry, zpracoval talmudické rabínské právo a ještě ke všemu byl úspěšným lékařem. Nejspíš proto, že rozuměl jak tělu, tak duši. Byl přesvědčen, že mezi náboženstvím a filosofií nemůže existovat rozpor, protože oboje lze poznávat vlastním rozumem, který by měl být v harmonii s vírou. Podle Maimonida je člověk tvořen nerozdílně jak hmotou, tak i formou, totiž tělem i duší; "vrozená duše" pak je stejně smrtelná jako tělo. Tak to mi připadá moderní už osm set let. Nejspíš bych si měl informace o Rambamovi a jehoučení, opsané z bedekru, podstatněji prohloubit.

Celý den jsme se ženou trávili u hotelového bazénu, pamětlivi toho, že posvátné město judaismu Tiberias zastupuje další ze živlů, totiž vodu. Tento živel hlídal už od osmi hodin ráno místní plavčík. Byl tam v době, kdy se ještě nikdo v onom živlu neplácal, byl tam i když jsem v něm užíval sám. V Tiberias by se nemohlo stát, co se stalo nedávno na pražském koupališti Petynka, kde plavčíci zaregistrovali utopeného až pět minut poté, co klesl na dno bazénu! Náš plavčík měl kromě život ochraňující činnosti na starosti i spouštení vířivky, což bylo velmi příjemné - zejména proto, že ve vířivce byla voda ohřívaná, oproti poměrně studené vodě bazénu.

Bazén měl ovšem velkou výhodu v tom, že byl kryt velkou modrou plachtou před ostrými paprsky sluníčka. Zdálo by se, že dvě stě metrů atmosféry navíc člověka ochrání, leč předcházející den jsem se spálil. Dříve ne, dával jsem si bedlivý pozor. Na nos a uši jsem nanášel krém s ochranným filtrem 50, zbytek obličeje pak pětadvacítkou, no a ruce to vydržely s dvanáctkou. Ale včera jsme byli v termálních lázních, i ve vnějším bazénu, a já v něm neplaval, ale nechal se oviřovat léčivými proudy. To jsem v minulé kapitole opomněl zmínit, jak kůže ve slané vodě radostně jásala. Bylo přímo cítit, jak se zbavuje všelijakých nepatřičností. Kůže ve vodě. Ale odhalená ramena chytla sluníčko. Další chybou bylo, že jsem si ku koupeli nevzal kšiltovku a připálil si tak své vysoké čelo. Ale v chladné vodě hotelového bazénu jsem byl chráněn i před tím protivným sluncem.

Užívali jsme si den klidu. Plavali jsme ve studené vodě, vyhřívali se se zakrytými rameny na lehátcích, četli si, a pozorovali horské krávy, které se pásly vysoko na svahu. Na oběd jsme šli do hotelu, protože jsme si ho večer předtím předvídavě objednali ke své polopenzi. Nemusel se platit – napsali nám ho na účet.

A po obědě, když si žena dala siestu, jsem učinil jeden hřích. Zašel jsem si s jistým úmyslem ke Kinneretu. Od hotelu k němu vedla vyšlapaná pěšinka vysokou travou, ještě překřížit pobřežní komunikaci a sejít po schodech z navigace a už mne vítal oblázkový břeh. Na něm byli rozloženi piknikující Izraelci. Ostatně ti byli rozloženi po březích, kam oko dohlédlo. Do jezera vybíhá spousta kruhových výsep, na kterých si Tiberiaďané užívali šabat. Posedávali, polehávali, popíjeli, pojídali a povídali si.

Na téhle pláži varovala velká cedule hebrejským, arabským a ruským nápisem, že "koupání je na vlastní nebezpečí". Ale nikoli „zakázáno“ (alespoň rusky to nebylo zakázáno). Místní se přesto nekoupali, jen své sedačky a lehátka měli umístěny na vodní straně břehu, takže si aspoň chladili nohy. Tvářil jsem se, že se nechci koupat, jen zkusit trik s chozením po vodě. Prý se to tady občas někomu povede. Ale ne úplně každému turistovi – takže jsem nakonec plavat musel. Voda byla hedvábná, přívětivě teplá, jen drobně zvlněná. Nezaznamenal jsem žádné větry z hor, jak dramaticky popisovali Šajke a Matouš, ani jsem necítil žádné podvodní proudy. Ale připadal jsem si poněkud nepatřičně: byl jsem jediný koupající se kam oko dohlédlo. Zaplaval jsem si tedy jen symbolicky. A pak učinil několik obrázků. Jenže jsem byl za svůj hřích potrestán kapkou vody, která mi přitom vyšplíchla na objektiv. Protože svítilo ostré sluníčko, nevšiml jsem si na displeji digitálu této závady.

A tak spousta příštích obrázků bude fotografována přes slzu z Galilejského moře.

Prožito a popřemýšleno v Izraeli dne 28. a 29. dubna 2006, zapsáno v Praze dne 13. srpna 2006, kdy byla vydána rezoluce RB 1701 nikoli o míru, ale aspoň o příměří.

Příště: Mír v Haifě

Foto autor (nezapomeňte si prohlédnout také fotogalerii)

*********************************************************

Předcházející díly Míru v Izraeli:

9.5. 2006: Mír v Izraeli
18.5. 2006: Mír v oblacích, mír na moři
23.5. 2006: Mír v Akku
26.5. 2006: Mír v Galilei
30.5. 2006: Mír v dešti
6.6. 2006: Mír pod hřebenem
15.6. 2006: Mír na severu
22.6. 2006: Mír pod Hermonem
15.7. 2006: Mír na Golanech
18.7. 2006: Mír v Tel Hai
20.7. 2006: Mír v Safedu
25.7. 2006: Mír v Kafarnau
27.7. 2006: Mír v Gamle
31.7. 2006: Mír na Kinneretu
3.8. 2006: Mír v Jardenitu
8.8. 2006: Mír v lázních
XX.8. 2006: Mír v Tiberias