Neviditelný pes

ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír na severu

diskuse (25)
To údolí je vlastně pokračováním geologického zlomu, který začíná ve střední Africe, kde před nějakými dvěma miliony lety vznikli první hominidi, dostává se až k tomuto místu, kde stojíte na skoro čtyři tisíce let staré zdi, prochází vám páteří a končí ve vašem podvěsku mozkovém...

*******************

Na severu Izraele občas dosti pršívá, zejména na jaře. Předevčírem spadlo sto milimetrů, včera sto dvacet tři. A dnes, náš třetí den dovolené, nastal zázrak: přestalo pršet! Vyrážíme zase na Golany, ale nejdřív se ještě zastavíme v Tel Dan. Není to od Tel Hai zas tak daleko.

tůňka na říčce DanÚdolí Chule (Hule) protéká říčka Jordán. Aby se stala Jordánem, musí se stéci její tři zdrojnice. Jednou z nich je potok Dan. Nejkrásnější zákruty, proudy, bazénky a vodopády jsou uchovány v národní rezervaci Tel Dan. Krom krásné přírody můžete rovněž obdivovat archeologický skvost - vykopávky starobylého hradu Dan. A když napíšu, že starobylého, tak v Izraeli to znamená přímo biblického hradu, který je zmíněn v druhé Knize královské. Řeknu málo: mínus osmnácté století. Ze zbytků hradeb se dodnes rozvinuje pohled do osy Chulského údolí. Jeho protáhlá niva, sevřená ze dvou stran horskými hřebeny, je vlastně pokračováním geologického zlomu, který začíná ve střední Africe, kde před nějakými dvěma miliony lety vznikli první hominidi, pokračuje Akabským zálivem, vyplňuje ji Mrtvé Moře, klikatí se v ní Jordán, dostává se až k tomuto místu, kde stojíte na skoro čtyři tisíce let staré zdi, prochází vám páteří a končí ve vašem podvěsku mozkovém...

Ale přežijete to, otočíte se, a procházíte místy, kde kdysi bylo kanaanské město, až na jeho severní okraj. Prohlédnete si základy akropole, vyšplháte na okrajové hradby - a před vámi se ve vysoké trávě táhne řádka nenápadných kůlů. Travnatá stráň za nimi patří už Libanonu. Vpravo od červenobíle pruhované tyče, která se skoro ztrácí ve vysoké trávě, bylo od roku 1920 území Sýrie. Na tisíciletých hradbách Danu drželi své pozice izraelští vojáci od roku 1948 do šestidenní války. Po roce 1967 se syrsko-izraelská hranice, vlastně linie zastavení palby, posunula až na vršek hory Hermon. Dnes je tu mír, a autobusy přivážejí dychtivé turisty, kteří touží spatřit přírodní i historické krásy tohoto biblického místa. Dřívější trojmezí - za červenobílou tyčkou v pravém dolním rohu směrem nahoru je Libanon, vpravo byla Sýrie

Odjíždíme za dalšími krásami silnicí, která je z jedné strany obehnaná jakýmsi drátěným ohradníkem. Visí na něm žluté cedule s červenými trojúhelníky. Pozor miny! Je po dešti, a tak nás průvodce nabádá, abychom, kdyby autobus z nějakého důvodu musel zastavit, nechodili po krajnici, ale jen po asfaltu. Déšť totiž občas splaví nějakou tu minu až na okraj silnice. Minová pole zde kdysi položili Syřané, po uzavření příměří prý ale naschvál nepředali jejich plány. (Osobně si myslím, že je nikdy neměli.) Izraelská armáda nechce riskovat životy, ani jediný voják nemá zemřít zbytečně.

A nakonec - však se ty čtyřicetileté miny možná ještě někdy v budoucnu hodí i izraelským obráncům...

Přijíždíme do další národní rezervace (je jich, spolu s národními parky v Izraeli přes šedesát). Prameny Banias.Vystupujeme a vyrážíme k jeskyni boha Pana. Pohané zde kdysi kladli zvířecí oběti. Možná i lidské? Prohlížíme si antické vykopávky. Římani, kteří tady měli vojenský tábor, to měli dobře vykoumané. Ledové prameny svedli pod podlahu obytných objektů, a tak měli i v nejparnějším létě příjemný chládek. Vynalezli si water-condition.

A támhle mezi těmi zřícenými antickými sloupy pobíhají nějaká velká morčata, vlastně damani. Vysoko na kraji skalní stěny nad nimi se bělá kopule Nebi Khader, svatyně drůzského proroka. Voda, antika, svatyně mnohých náboženství - rozvalené i dosud aktivní, ano, tak to je typický Izrael.

obětní kámen v jeskyni boha PanaAle už nás volá další pamětihodnost! Odjíždíme - a neprohlédli jsme si vodopády, křižáckou zeď, Agrippův palác, podzemní chodbu, římské lázně, které později sloužily jako synagoga. Na skoro čtyřiceti pamětihodnostech bychom mohli stávit celý den. Nemohli - už jich je před námi jenom jedenáct, a ještě jsme z Izraele skoro nic neviděli!

Autobus se se šplhá do výšky, tam nahoře nad protějším svahem údolí nás čeká hrad Nimrod. Silnička k němu se klikatí; vidíme, jak se na svahu pod ní navršily vraky aut, jejichž řidiči ji nezvládli. Ale my našemu řidiči Boazovi věříme, je strašně šikovný. O nohu přišel při nějaké akci v Gaze, ale asi má dobrou protézu, protože při chůzi si pomáhá jenom šviháckou hůlkou.

Prožito a popřemýšleno v Izraeli dne 26. dubna 2006, zapsáno v Praze 14. června 2006

(Příště vám napíšu něco o míru pod horou Hermon)

Předcházející díly Míru v Izraeli:

9.5. 2006: Mír v Izraeli
18.5. 2006: Mír v oblacích, mír na moři
23.5. 2006: Mír v Akku
26.5. 2006: Mír v Galilei
30.5. 2006: Mír v dešti
6.6. 2006:
30.5. 2006: Mír pod hřebenem

Foto autor

zpět na článek