ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír Judské pouště
Viděli jsme to včera, a vidíme to dnes při odjezdu z Jeruzaléma. Část účastníků zájezdu s námi včera nejela autobusem po krásách středního Izraele, někteří kolegové si užívali sólo. Dnes byl podle původního plánu na programu výhled z hory oliv, a proto je i těm, kteří si včera nemohli vyfotit pařičná panoramata, dána příležitost. My, co jsme tu byli včera, samozřejmě fotíme také, i když je stále mírně zamženo. Slunce nám však tentokrát svítí zezadu, je poněkud lépe vidět. I do údolí Gehena na jižní straně hory Sión. Opět snímám Getsemany se zlatými báněmi Maří Magdaleny a kostel Dominus flevit. Je prý odtamtud krásný výhled na starý Jeruzalém, Na tomto místě Ježíš zaplakal - nikoli snad dojetím nad krásou pohledu, ale uzřením toho, co všechno budoucnost tomuto městu chystá. A ještě není budoucnosti konec...
Jedna budoucnost se už chystá, ale neví se, jak dopadne: totiž opětné rozdělení Jeruzaléma. Zde na Olivové hoře, v místě s arabskou samosprávou, také vlají izraelské vlajky, totiž na domech, postavených Židy z celého světa - dokonce i z Izraele. Proč by si nemohli lidé, kteří si koupí půdu, postavit dům kdekoli na světě? Ale pokud jsou Židé a chtějí tak učinit v izraelském hlavním městě, tedy v jeho východní části, jsou prý "okupanti". A protože nenápadně, ale jistě vzniká souvislý pruh židovského osídlení od samotné Olivové hory až k hoře Scopus, jež je vzdálena asi dva kilometry na sever a jež je dávným opěrným bodem židovského osídlení, vypadá to, že židovské hřbitovy zůstanou Židům. Když byly okupovány Jordánskem, začali na nich vyrůstat hotely.
Židovský hřbitov, kde se pohřbívá už tisíce let, leží tedy pod hřebenem Olivové hory na jejím západním svahu. Aby to měli místní pohřbení blízko, až půjdou po laně přes údolí Kidrón neboli kralický Jósáfat k Božímu soudu. Zato muslinské hřbitovy leží na protější straně Kidronského údolí, přímo pod východními hradbami Chrámové hory. Prý má jít o druhé opatření, jež má zabránit vstupu skutečného Spasitele do Zlaté brány. Ta je pro jistotu (jako první opatření) muslimy zazděna. Spasitel tudíž nemůže do Jeruzaléma vstoupit, jak to předpovídají svaté texty - přes hřbitov pochopitelně nelze, a zdí jistě neprojde ani Syn boží - a tudíž se pod Zlatou branou nemůže konat Boží soud a tím pádem nenastane ani konec světa. Už jsem to tu asi psal, ale stále mě fascinuje, jak tahle jednoduchá opatření fungují! Zatím...
Co nefunguje, je zdravý rozum řidičů, když se snažíme vyjet zpátky od vyhlídky. V protisměru se táhne kolona autobusů. Na naší straně hloupě parkuje autobus před krámem, kde jsme toho včera moc nenakoupili. Náš autobus by se s tím protějším taktak vyhnul - kdyby do mezery mezi nimi stále neproudila auta, vytvářející druhou protisměrnou kolonu. Řidiči osobních vozů se mezi oba autobusy vkliňují, ale dál nemohou, protože jim překáží náš autobus. Náš autobus zase nemůže jet, protože mu překážejí osobní auta - a couvat taky nelze, za námi se už štrúdluje další kolona autobusů. Hasan se zatím baví s řidičem protiběžného autobusu, nakonec zatarasují mezeru mezi sebou. Konečně po pěti minutách se někdo chopí organizování a rukou zastavuje další najíždějící auta. Společná snaha je korunována naším průnikem pomocí tunelového efektu - na každé straně máme totiž odhadem rezervu asi tak mínus pět centimetrů. Hasanovu šoférskému a diplomatickému umu nakonec zatleskají ženy v šátcích z protijedoucího minibusového taxíku.
Neodřeli jsme se a vyjíždíme křivolakou uličkou směrem k Mrtvému moři. Najíždíme na východní větev silnice číslo 1. Vynořuje se z tunelu zpod olivového vršku, za ní už vidíme proslulou Šaronovu zeď. Její stavbu prý bývalému izraelskému premiérovi poradil náš bývalý premiér Miloš Zeman. Ukázalo se, že Zeman radil dobře - po postavení této zdi se snížil počet teroristických útoků, páchaných Palestinci z "území", na pouhých pět procent. Přesto v nás tato zeď budí smíšené pocity. (Od té doby, co jsme se vrátili z Izraele už několikrát na Izraelce zaútočili izraelští Arabové z východního Jeruzaléma. Zdá se, že podle Zemanovy logiky by se měla postavit zeď mezi východním a západním Jeruzalémem - anebo by se měli Arabové vystěhovat za tu zeď, co už stojí. Jenže -, jenže...)
Zatímco neradostně přemítám, sjíždíme níž a níže. Silnice se vine údolím mezi žlutými pahrbky, kde se pasou berani, kozy, a támhle na hřebeni, je to skutečně kozoroh? Písečné svahy jsou protkány ovčími pěšinkami jako někde na Velké Fatře, jenom místo bujného lesa jsou pahrbky poházené chumáči keřů a tráva netvoří koberec, ale vyráží jednotlivými stonky, jež jsou od sebe vzdáleny tak deset centimetrů. Ach vy ovce zlé, jak jste místní Fatru vyžrali! Jenže podle některých vědců naopak pasoucí se skot pomáhá udržovat tu trošku zeleně, protože svými výtrusy roznáší semena po poušti, kam by se jinak nedostala. Nevím jak v které poušti, ale pokud se jedná o izraelskou poušť, pak bych tomu věřil.
Čas od času se na kraji silnice ukáže značka, oznamující nadmořskou výšku. Konečně jsme dorazili na úroveň Nula. Je tu připraveno nejen malé parkoviště, ale vlastně sem odbočuje celý pruh silnice, který se zpátky vrací objížďkou kolem pouštního pahrbku. Posledně jsme kolem jen profrčeli, letos zastavujeme a užíváme si výšky mořské hladiny. Beduín se svým velbloudem tady na nás čekal celé ty dva roky, ale ani letos jsme se nikdo z nás nesvezl. Nu, a když jsme neplatili, ani jsem velblouda nenafotil. Naštěstí pro dělníka pouště tu po chvíli zastavuje auto s německými turisty.
Rozhlížím se po okolní kráse. Místní pahorky jsou tak příjemně velkofatransky táhlé, že někdy v časnějším jaru než v současném tropickém počasí končícího března může být příjemné se po nich toulat. Snad někdy příště...
Nasedáme do autobusu a společně s ním se noříme pod virtuální mořskou hladinu. Sestupujeme dalších čtyři sta metrů, až se ocitáme na široké placaté pláni, vlastně dnu dávného moře. Vystupují z něj strmé stráně vyschlého šelfu, támhle vlevo je pod jedním takovým srázem v mlze vidět Jericho. Vjíždíme na "Západní břeh" (míněno Jordánu), na území dosud fiktivního palestinského státu. Oproti situaci přede dvěma lety se to dá poznat velice lehce: zatímco tehdy stála izraelská vojenská hlídka až za křižovatkou, na silnici směřující k Jerichu, vartuje dnes přímo na linii izraelsko-palestinské hranice, přetínající zde Jedničku. Inu, časy se mění. Jsem zvědav, jak tahle hranice bude vypadat za dva roky!
Dnes nás čeká pouze zpomalení před betonovými bloky, zužujícími průjezd na jeden pruh. Zrentgenují nás pozorné oči vojandy - jakožto turistický autobus s průvodcem jsme jen odmávnuti. Před námi se blyští stříbrné zrcadlo Mrtvého moře, za chvíli dojedeme do Kumránu.
Ale o tom až příště.
Prožito v Izraeli v neděli 30. března 2008, přemýšleno a zapsáno v Praze 12. a 13. srpna 2008
*********************************************************
Mír v Izraeli:
minulé pokračování (6.8.2008): Mír posledního večera (jeruzalémského)
předminulé pokračování (30.7. 2008): Mír podzemních zvonců
Odkazy na články Mír v Izraeli 2006: Mír ve Stodůlkách