10. prosince 1948 přijalo čerstvé OSN Chartu lidských práv. Tento den je nyní slaven po celém světě. V roce 1988, jsme ho poprvé veřejně oslavili i u nás, v perestrojkovém Československu.

Byly necelé dva měsíce po masovém policejním zásahu proti demonstraci k 70. výročí vzniku naší samostatnosti, kdy bolševik utržil první větší mezinárodní ostudu. Kde jinde policejní síly zasáhly v den oficiálního státního svátku!

Z jedné strany tlačili na naši věrchušku Sověti. Gorba chtěl, aby ta nejlepší socialistická demokracie zvítězila v konkurenci s reálným kapitalismem v čestném přímém souboji. V moskevské televizi, která šířila svůj signál z věže Ústřední telekomunikační budovy (ÚTB) v Olšanské ulici, jsme mohli vidět třeba doktora Živaga. Na pokyn sovětských politiků přestala být veřejně rušena Svobodná Evropa.

Z druhé strany začali mírně tlačit i západní politici, když jim to už Sovětský Svaz nevytýkal. Havel s dalšími disidenty posnídal na francouzské ambasádě s prezidentem Mitterandem. Den lidských práv ve středu 10. prosince se stal tehdy první příležitostí, kdy to bolševik zkusil s Chartou 77 po dobrém. Po dvaceti letech měla proběhnout první povolená veřejná demonstrace opozičních sil!

Povolená, to neznamená, že měla být nechána napospas sama sobě. Vědělo se, že estébáci promoří dav, aby měli přehled o situaci. Ale ještě někdo měl přijít, agentů bylo málo a už začínali být unavení. Manifestace byla usměrněna na žižkovský Kulaťák, Škroupovo náměstí, hned vedle staré budovy Mezinárodní a meziměstské telefonní a telegrafní ústředny (MTTÚ) ve Fibichově ulici. V té době byla už samotná MTTÚ přenesena do ÚTB, sláva zkratkám. Dnes [už ne, ale v době, kdy byl tento text psán] je zde Telecom [O2], ale pořád je to ta samá budova s věží plnou antén, ta, co tam Aston se spoludemonstranty nesl svého žlutomodrého pavouka [v boji za levný Interent]. Kde stále celou tu dobu pracuji v Energetickém provozu. [Už dávno ne. A ten barák je čerstvě zbouraný i s věží.]

V práci jsem byl i v úterý 9. prosince 1988. Tuším, že bylo někdy kolem čtvrté, po pracovní době raňáků totiž. Jeden z mnoha telefonů na služebně zazvonil. Zvedl jsem ho a slušně se ohlásil. Na druhém konci drátu se ozvalo něco, co jsem v telefonu slyšel jen několikrát v životě:

„Čest práci! Mohu mluvit se soudruhem D.?“

„É, bohužel, pan D. nemá směnu, ale jestli mu chcete něco vzkázat, mohu mu to předat, bydlíme v jednom baráku.“ To jsme ještě neměli na Lužiny zavedený telefon. [Doba předmobilová!]

„Tak dobře. Řekněte mu, že máme sraz zejtra hodinu předem na Fibišce. Jo, a nemá chodit v uniformě!“

K tomu vysvětlení: Já i kolega D. jsme měli byt ze stabilizační družstevní výstavby, náš podnik byl tehdy tak osvícený, že část přidělených bytů mohli získat i jeho pražští zaměstnanci, i když většina byla samozřejmě určena pro „migranty“.

(Pro děti: Do Prahy přicházelo ročně 50-70.000 lidí za zaměstnáním a bytem. Praha měla málo mladých lidí, podniky řešily situaci s nedostatkem pracovních míst náborovými příspěvky ve vybraných okresech a přidělováním bytů. Pro Pražáky to neplatilo, ti přece už nějak bydleli, například u rodičů. A tak z Prahy odcházelo ročně 50-70.000 hlavně mladých lidí jinam. Do Liberce třeba, kde jako „migranti“ byt dostali. Liberečáci byli takto „stabilizováni“ zase v Tanvaldě... Nula od nuly pošla. Někteří říkali, že to je normální bolševikova hloupost, protože tím žádné „nové síly“ pro hlavní město nezíská. Jiní tvrdili, že je to bolševikova vychytralost, protože se tak promíchá obyvatelstvo, které nebude mít v novém domově kořeny a kamarády a znalosti a povědomí souvislosti. Lidi nebudou spolu držet a bolševik jim tak lépe bude vládnout.)

Kolegovi D., když přicházel z východního Slovenska, nabídli členství ve straně. (Pro děti: Když se řeklo „strana“, tak se tím samozřejmě myslela komunistická strana.) Spočítal si, že bude mít víc bodů do pořadníku pro byt. A pro děti, až budou chtít jít do školy. Když mu pak dali stranický úkol vstoupit do Lidových milicí, nemohl couvnout, byl už otrokem. Nerad chodil na cvičení a školení a střelby, ale co měl dělat, chudák.

Ve stejné směně s milicionářem D. sloužil i disident K. Asi si nic nespočítával, když v roce 1978 podpisoval Chartu 77. To už měl taky děti. Byt získal složitou čtyřsměnou, kde na začátku bylo 1+1 v Lidovém bytovém družstvu a na konci 3+1 na Královských Vinohradech, na dohled od Škroupova náměstí. Dalo se předpokládat, že v bytě u něj budou mít organizátoři manifestace sčuch. [A taky, že měli.] Myslel jsem, že by bylo dobré, kdyby věděli, co se chystá.

Já nebyl ani milicionář, ani disident. Vytočil jsem číslo kolegy K. Ve sluchátku tak divně cvakalo. Slušně jsem se mu představil a pravil:

„Ahoj Jirko, volám z práce. Sháním někoho z vaší směny. Nebudeš náhodou mluvit s Matějem D.?“

„To teda nebudu.“

„To je škoda. Víš, má tady vzkaz. Ale kdybys s ním náhodou mluvil, tak mu vyřiď, že zejtra mají sraz na Fibišce a nemá si brát uniformu, má přijít v civilu. Rozuměl jsi?“

„Jó.“

Položil jsem sluchátko. Za půl minuty se rozdrnčel právě tento z šesti našich telefonů. Zvedl jsem sluchátko a slušně se představil. Na druhém konci drátu se ozvalo něco, co jsem v telefonu slyšel jen několikrát v životě: „Klap.“

Druhý den po zazpívání Škroupovy písničky na Škroupově náměstí se milicionáři v civilu konečně něco doslechli o lidských právech. Blížil se nový rok, který sliboval ukrutnou srandu. Bylo mnoho demonstrací. Ale žádná nebyla už povolená. Bolševik se chystal i střílet, jenže ta sranda nakonec nebyla až tak ukrutná...

Jo, Matějovi jsem to vyřídil, ale on stejně nikam nešel.

Šamanova poznámka: Ten matěj se jmenoval jinak. Byl to jen jeden z mnoha matějů. Žijí mezi námi...

Poprvé vyšlo jako příloha Neviditelného psa © - Týden od 7. do 14. prosince 1998

Fotografie převzata z článku „Oznámení shromáždění ke Dni lidských práv v Praze 10.12. 1988“. Onen článek vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.