Nejdříve sem patří stručná odpověď čtenářce mého minulého lyžařského článku Co se lyžování týče z 1. února t.r. Ve svém diskusním příspěvku dumala J. Procházková o tom, kolik tak může být autorovi let? Už se mi to nechce každý rok přepočítávat, ale má občanka (platná dalších 35 let) tvrdí, že jsem ročník 1951. Pro všechny mlaďochy je to v podstatě dobrá zpráva: Pokud alespoň občas a alespoň rekreačně sportujete, můžete v tom pokračovat i po sedmdesátce. (Pakliže se dožijete v přiměřeném stavu a chemické rovnováze.)

Vlastně se pamatuju, když jsem jako mlaďoch sledoval sedmdesátileté stařenky, hodující v hospodě na Smědavě, kamž se od konečné autobusu z Liberce do Bedřichova dostaly na běžkách, a kamž se chystaly navrátit, jak jsem si liboval, jakou mám báječnou perspektivu. Pro neznalce Jizerských hor upřesňuji, že se jedná o asi 15 km dlouhou trasu s převýšením 360 metrů tam a 15 km a 240 metrů převýšení zpátky. (Pokud ovšem babky skončily v Bedřichově a nevracely se do Liberce nikoli busem, ale na běžkách.)

Alpy jsou na lyžování lepší než Jizerky nebo Krkonoše, slyšel jsem od kamarádů i dcerky. A tak jsem se rozhodl v rámci jakéhosi nepsaného seznamu, který si v románech a filmech dělávají smrtelně nemocní, odškrtnout si i tento bod. Co nakonec s prachama, když nám vinou inflace dlouhodobě syslené investice a důchodové připojištění tají před očima jak březnový sníh? A nejapné prohlášení nějakého ministra dokáže srazit cenu akcií o třetinu? Takže - hurá do Alp, když už moje cestovka pro singly nabízí tuhle možnost. Jak jsem se vybavoval materiálově, jsem popsal minule. Jen musím dodat, že jsem se dcerkou ještě nechal dovléci do prodejny sportovních potřeb, kde jsem investoval do nových lyžařských kalhot a nové lyžařské bundy. Nechtěla mne pustit za rubež, dcerka, s až půl stoletím starým oblečením...

Minule jsem vychválil svah v blízké Chotouni (z Lužin 33 km, z Chodova 25), kde mi severní svah dlouhý asi 300 metrů s padesátimetrovým převýšením poskytl prostor pro zkušební jízdy. Bylo to nutné, protože jsem nebyl asi patnáct let na sjezdovkách - a na carvingu jsem stál vůbec poprvé.

Když jsem se omlouval svému profesorovi na on-line kurzu fotografování (pro starší - a začínající ve věku 65+) z jednoho středečního běhu, že budu pryč kvůli lyžovačce v Alpách, smál se mi on i mí spolužáci. (Prezentoval jsem totiž zrovna fotky z Chotouně.)

„Pane kolego, ale Alpy jsou trochu vyšší a strmější, než ta sjezdovka u Jílového!“ Znají to tam. V Alpách. Minimálně polovina z nich tam pravidelně jezdí. A měli pravdu!

Už cestou do Lombardie do 800 km vzdálené severoitalské obce zvané Aprica, jsme polovinu času z těch devíti hodin strávili v alpském kraji. Skutečně vysokém a skutečně strmém kraji, posetém na svazích evangelickými kostelíky. Těch kostelíků je zřejmě tolik, aby se nemuseli farníci tak ne daleko, avšak vysoko, trmácet. Jeli jsme přes den Brennerským průsmykem a tak jsem mohl sledovat, jak se pochopitelně alpský styl rakouských domků po přechodu hranic mění v nepochopitelně středomořský styl domků italských.

Zájezd začal ubytováním a následnou večeří. Doporučuji sýry a místní těstoviny! Mohli jsme si každé ráno vybrat ze dvou večeří - nabídka byla vyvedena v češtině. A tak jsem si jednou neobjednal „vepřovou špičku“, z níž se vyklubalo - krůtí stehno! Inu - ztraceno v překladu.

A ráno hurá na sjezdovku. Fotografičtí kolegové měli pravdu - nebyla to Chotouň. Ale nejdříve jsem vyjel kabinovou lanovkou na Ještěd (z 1180 m na 1680 m), tam si u místní občerstvovny přesedl na čtyřsedačku, které mne dopravila ze Špindlu na Medvědín (do 2050 metrů nad mořem, Jaderským, ovšemže). Nejdříve jsem si vyzkoušel modrou sjezdovku, což byla varianta modré z Horních Míseček do Špindlu. Ony ty horní modré jsou vlastně jen mírně se svažující traverzy, které umožňují přejezdy mezi třemi hlavními sjezdovkami Baradello, Palabione a Magnolta. Jenže když nechce jít člověk dolů pěšky, tak se červeným sjezdovkám nevyhne. Avšak nikoli Ještěd, nikoli Medvědín! Sjezdovky jsou široké a skvěle upravené. Učili jsme se v hloubi minulého století na dlouhých rovných lyžích zatáčet na boulích. Úplní lyžníci století devatenáctého! Boule se tu pro boulaře nějaké najdou přímo pod vleky, ale samy pisty jsou nádherně upravené. Ale carvingy zatáčejí poslušně, jak jsem zjistil i na jednom úseku černé sjezdovky. Mohl jsem se lehce mrskat v krátkých rychlých obloučcích i rozvážně „carvovat“ dlouhými oblouky od kraje ke kraji padesát metrů široké sjezdovky. Zjistil jsem, že carvingy dovedou jet dokonce i rovně! A když sebou člověk švihne na zem, pak jenom padá bezpečně rovně, při nebezpečí výletu mimo sjezdovku ho zadrží ochranné sítě.

Ještě jedna výhoda oproti březnovému Špindlu: Téměř pusté pisty ve všední den. A postřeh: v Apricu se v obci i na sjezdovkách mluví napůl italsky a napůl - česky! (Mezi Čechy a Italy vede angličtina.) V těchto řečech jsou vyvedeny i jídelní lístky. A tak jsem si hned na první oběd koupil za pouhých 10 € „gulash“. On to tedy neby guláš, leč gulášová zupe. A k ní jako příloha bagetka - a tvrdý sýr. Ještě nikdy jsem nejedl gulášovou polívku, ke které bych si přikusoval tvrdý, na povrchu plesnivý sýr. A ta bagetka - rozpůlená a obě půlky položené na sobě. Blbost, ale připadal jsem si jako na obědě v Alcronu. A příští den jsem si tam dal s Vaškem napůl italskou pizzu, upečenou právě tam.

A přidávám další postřeh: Všichni sjezdaři uměli lyžovat, uměli dokonce nepřekážet - a neviděl jsem nikoho při sjezdu nebezpečně upadnout. Já si jenom jednou kecnul druhý den, kdy v bílém světle na bílém sněhu pod bílou oblohou jsem začal vidět pouze dvourozměrně a ušla mi ledová plotna. No, jeden účastník našeho zájezdu si při pádu roztrhnul hůlkou tvář pod okem, ale tu mu nakonec zdarma sešili v nejbližší nemocnici v Edolu. Sanitka ho tam (po nahlášení na pojišťovně) dovezla také zdarma. 18 km zpátky taxíkem už bylo mimo zdravotní pojištění za 40 €. (Ano, příslušné sportovní pojištění se vždy vyplatí!) Osiřelé lyže a hůlky byly horskou službou svezeny do údolí a předány do našeho hotelu, ovšemže. Takže ošetřený kolega mohl šťastně svou misi dokončit. Ale jak jsme pak byli všichni opatrní!

Možná vše dobře dopadlo i proto, že v Apricu - v obci i na sjezdovkách - je hustě naseto různých soch a sošek Panenky Marie.

První den jsem značnou část věnoval ztrátám a hledáním. Jel jsem sám na čtyřsedadlové lanovce a otáčel jsem se k focení - a! - jedna hůlka mi spadla do sněhu! Naštěstí to bylo nedaleko sjezdovky právě u gulášové občerstvovny. Sjel jsem po červené s jednou hůlkou až k té své (po dcerce Terce) upadlé hůlce. Bohužel zapadla do zasněženého koryta potoka, kde jsem se nemohl otočit. Sundal jsem si lyže - a zapadl až po kolena do nezpevněného sněhu mimo sjezdovku. Překonání deseti metrů ke sjezdovce mi pak zabralo asi deset minut, plných překulování a plazení. (Když jsem to u večeře vyprávěl svému spolubydlícímu Vaškovi, tak ten se srdečně smál. A na stejné čtyřsedačce ztratil příští den, když se otočil k focení, hůlky obě. Ale taky poblíž sjezdovky - a se stejnými problémy v hlubokém sněhu...)

Po dalším výjezdu na Medvědín jsem dostal chuť dosíci místní Sněžky ve výšce 2.300 metrů, kam vedl vlek stylu Poma. Říkal jsem si nefoť, drž se, ať tady neupadneš. Vpravo bezpečnostní síť, vlevo skály, pod nohama zledovatělý pruh rolbou utemovaného sněhu. Při jízdě vzhůru začalo foukat i pokusil jsem se hodit si přes hlavu kapuci mé nové bundy (za asi 2.500 po slevě). Jenže jsem zapomněl, že mám na hlavě helmu. (Za 500 pro sváteční jezdce; v Itálii je helma nakonec povinná jen od 18 let, případně 14, podle typu sjezdovky, jen na dětském svahu ji musí mít všichni, tedy alespoň tady v Aprice - ale stejně měli helmu úplně všichni lyžníci.) A na helmě jsem brýle a ty brýle jsem si kapucí shodil. Koukal jsem, jak za mnou mizí (za 670,- pro začátečníky), a nakonec jsem dobrovolně sestoupil z vleku. Chtěl jsem těch asi 300 ujetých metrů sejít po okraji zpevněného sněhu, jenže ten nebyl dokonale zpevněný a nohy mi opět propadaly do sněhu až po kolena. Sjet mezi vlekoucími jsem se neodvážil. Byl bych to nedokázal, a mohl bych i přijít o permici, kdyby mne chytila policie. (Zde se policajti také skutečně vyskytují!) Zase šlo o kombinaci chůze, popouštění lyží a hůlek, plazení a klouzání, což celé mohlo zabrat snad až půlhodinu.

Ztráty toho dne byly korunovány ještě zmizením jedné rukavice (co jsem dostal pod stromeček na cyklistiku, a stály asi 1.200) v další občerstvovně, kde mi upadla na zem. Avšak včas jsem byl zastaven anglicky mluvící dívkou, tedy Češkou, a rukavice mi byla vrácena.

Takový byl můj první den na sjezdovce. Večer jsem skučel kvůli bolesti všech, i neexistujících svalů. Naštěstí achilovka, která si právě před výjezdem na celoživotně odpírané Alpy naschvál přivodila zánět, dala pokoj. Obával jsem se, zda budu druhý den schopen jezdit. Avšak lyžovačka mi šla ještě lépe. Třetí (správně odpočinkový) den jsem si dával pozor a neriskoval, a jezdilo se ještě lépe a téměř bezbolestně. Od rána až do večera, kdy nás v 16:30 vyhnala Horská služba od opalovacích lehátek nahoře u občerstvovny Chalet Baradello. Posledních 5 km po modré z 2.000 do 1250 metrů jsem zvládl za deset minut - včetně jediné bezpečnostní zastávky. Za mnou přijeli dolů jen dva skejťáci a pán s nápisem Polizia na zádech.

Takový byl můj první den na sjezdovce. Večer jsem skučel kvůli bolesti všech, i neexistujících svalů. Naštěstí achilovka, která si právě před výjezdem na celoživotně odpírané Alpy naschvál přivodila zánět, dala pokoj. Obával jsem se, zda budu druhý den schopen jezdit. Avšak lyžovačka mi šla ještě lépe. Třetí (správně odpočinkový) den jsem si dával pozor a neriskoval, a jezdilo se ještě lépe a téměř bezbolestně. Od rána až do večera, kdy nás v 16:30 vyhnala Horská služba od opalovacích lehátek nahoře u občerstvovny Chalet Baradello. Posledních 5 km po modré z 2.000 do 1250 metrů jsem zvládl za deset minut - včetně jediné bezpečnostní zastávky. Za mnou přijeli dolů jen dva skejťáci a pán s nápisem Polizia na zádech. A čtvrtý den byl úplně nejskvělejší. Jezdil jsem sice s vědomím, že jde o „druhý třetí den“, ale svižně. Přičemž svalstvo necítilo vůbec žádnou námahu či bolest. Aniž šlachy či artritické a dnové klouby. Není nad vysokohorský adrenalin!

Ten den jsme navečer už jeli domů. Bagáž jsme si mohli uschovat v garážích hotelu, jen ta závěrečná sprcha mi chyběla. Obával jsem se, jak přežiju zpáteční noční jízdu do Strašnic, ale nakonec jsme jeli jen osm hodin - plus hodinu nočními spoji domů na Lužiny. A část cesty jsem dokonce prospal.

Příští rok pojedu zase - pokud bude v Alpách nějaký sníh...

Psáno a libě vzpomínáno v Praze na Lužinách v úterý 14. března 2012