V pondělí 19. ledna pořádala Česká filmová a televizní akademie tiskovou konferenci. V přímém přenosu na ČT24 byly oznámeny nominace 33. ročníku cen Český lev. Ou, Lev má celkem 25 kategorií, to jsem netušil. V každé kategorii pak máte tři nebo pět jmen, to se moderátoři něco namluvili. Ale mluvili svižně, příliš nevtipkovali, a tak přímý přenos netrval déle než půlhodinu. Na samém začátku tiskovky proběhlo oznámení vítězů dvou nestatutárních cen. Tu za nejlepší filmový plakát získal Michal Čermín (k filmu Franz). Cenu filmových fanoušků, o níž rozhodují filmoví fanoušci v anketě Česko-Slovenské filmové databáze uchvátila převelice černá komedie Na plech režiséra Martina Pohla. Říkal jsem si - nejoblíbenější film, ten určitě nezíská žádnou nominaci od akademiků. Bude to mít trošku jako Troška se svými Slunci a seny. A víte vy co? Skutečně nezískal! Jak by mohlo toto hrubé dílko, které tak pomlouvá rodné rázovité Šluknovsko a nemilosrdně se vysmívá nikoli tamním vařičům perníku, ale přecitlivělým intelektuálům, jak by mohlo zabodovat v tak vznešené královské lví soutěži, operlené chutnou minerálkou! A tak Marty získal alespoň podstavec ke skleněné sošce lva. „Já mám ohromnou radost, že to nadšení, které jsme měli při výrobě filmu, se podařilo přenést na diváky...,“ pravil odměněný režisér, scénárista a spoluproducent.
Ing. Martin Pohl, prostě Marty alias Řezník, rodák z Rumburka, nezůstal nic dlužen své pověsti naturalistického a vulgárního tvůrce, jehož filmy jsou plny různých nechutností a sprosťáren. Kdo viděl jeho předcházející filmy Párty Hárd a Párty Hárder: Summer Massacre, nemůže být překvapen. Já jsem ale před rokem, kdy proběhla slavnostní předpremiéra v kině Lucerna, překvapen byl. Dřívější Řezníkovy filmy jsem neviděl, ani jsem neznal uměleckou kategorii, zvanou „art brut“. Přítelkyně Karla prostě dostala dva lístky na premiéru, a tak jsem šel s ní. Že je něco jinak jsem zjistil až těsně před filmem, kdy na forbínu začaly přicházet podivné postavy nepopiratelně tmavé pleti a tučných břich. Herci, bez nichž by film nebyl. Šluknovští cikáni. A jak Marty o svých hrdinechříká: „Nelíbí se mi, když se točí film o feťácích a hrají v něm normální herci, to je strašně neautentické. Poznám jako divák, že mě někdo motá a vím, že to tak není. Pocházím z Rumburku, takže jsem v tom prostředí byl... Vím, jak to má vypadat.“

A vypadá to. Nejdříve tedy ne. Začíná to jako korporátní příběh. Mladík Marek Severa (Jan Hofman) zrovna dokončil vysokoškolské studium a hledá nějaký flek. Nejraději s bytem. Jde na pohovor, na kterém ho přihlouplá mladá personalistka okamžitě přijme. A byt je také k dispozici! Ve Šluknovském výběžku. Ředitel tamní pobočky (uvěřitelně hnusně maskulinní typ v podání Tomáše Jeřábka) mu dá za úkol vytvořit prezentaci. Má propagovat značku Šlahoun, pod níž se prodávají přenosné plechové pánské pisoáry. Vypadají hrozně a z plátna přímo smrdí močí. Ano, zde se prosím močí. Na plech.

A ten byt je skvělej! V nějaké strašné díře, vybydlený panelák ve vyloučené lokalitě. Slogan na filmovém plakátě zve na „rodinný film“. Nic se ale předem nedovíte, že ta rodina se jmenuje Grundzovi (Marek Milko a tři bratři Oračkovi, Julka si vyhlédl Marty v seriálu Most). A jeden z Grundzů hned na přivítanou sedí v Markově bytě - na záchodě. Šak sme rodina, ne? Klíče od pana ředitele se ukazují jako zbytečné - byt nemá dveře.

Grundzovi pečou o patro níž perník. Jednak upečou perník, ale také vaří pervitin té nejvyšší kvality. Nebudu vykládat celý děj, jen uvedu, že tato černě černá komedie ukazuje přerod hodného chlapce z béžového korporátníka v nelítostného mafiána. Je drastická, ale humorná. Třeba ve scéně, ve které Marek přednáší svým novým sousedům, se kterými se chca-nechca (Šlahoun!) skamarádí, jakým způsobem efektivně distribuovat drogy. Aby z nich byl nějaký vejvar. (Však Marty Pohl se stal inženýrem obhájením diplomové práce na téma - Marketing v pohřebnictví...:)

Krom nepříliš známých herců i neherců se natáčení zúčastnila i profláklejší jména. Milan Šteindler si střihl číšníka, Robert Nebřenský zářil v zásadní roli policajta jménem Červa, který není tak trochu policajt. Film má díky této postavě i napínavější kriminalistickou stopu.

Film obsahuje i animovanou část, která se rozjede z nástěnných maleb v paelolitické jeskyni, které znázorňují vývoj obliby pervitinu v Čechách. Co myslíte, že vařili alchymisté pro císaře Rudolfa II. Obzvláště křupavé rohlíčky? Ne, perník! A co Grundzovi vařili pro německé nacisty? Bez perníku by nemohl být blitzkrieg! (Což je historický fakt.) Zde je jedna scénka, která je ve svém děsném humoru ještě děsnější než různá předvedená zvracení, kálení a močení: Když si starý Grundza, obrovitý Rom, společně sieghajluje s esesákem... Jsme rovněž svědky kopanců, facek, občas se při práci s nožem ztratí nějaký ten prst.

Tak ano, ve filmu se nacházejí nechutné scénky, ale více než v předchozích Řezníkových výsecích jsou zde patřičné, protože dějotvorné. Nakonec narvaná Lucerna řvala smíchem a kácela se ze sedadel každých několik vteřin.

Starý normální Markův svět ve vnitrozemí se občas připomene v telefonátech matky, která se svého „Marečka“ ptá, jestli se už zabydlel, a jestli si na novém místě našel kamarády. Maminka se ovšem zděsí, když na kameře zpozoruje zarostlý ksicht „kamaráda“, který si na „Marečkově“ mobilu narovnal lajnu... No, když jsem si osvěžoval rok staré zážitky, optal jsem se směle i inteligence umělé. A ta mi napsala:

„Pohl se snaží přispět k rozvoji a propagaci ženského postavení prostřednictvím svých postav a jejich významu v komunitě.“

Cha! Rozvoj a propagace ženského postavení prostřednictvím neexistujících postav! Úplné a umělé kravininum! Jedna žena se vyskytuje na začátku v prvních obrazech. Manažerka, která přijímala Marka na marné postavení předem odepsaného propagačního úředníčka (Anita Krausová). „Význam v komunitě“ má malá cikánečka, již rodinný gang Grundzů za zásluhy o „rozvoj komunity“ Markovi věnuje. Neřekne ni slovo, jen se s Markem olizuje...

Film je čistě maskulinní, skutečnou hlavní ženskou postavou je hlas Marečkovy matky. Který zní opravdu jako z jiného světa. A tenhle hlas propůjčila Markovu telefonu má drahá přítelkyně Karla Štaubertová, heč. (Proto jsme taky dostali lístky na slavnostní předpremiéru.:)

Přes všechnu příšernou srandu končí film depresivně, když do služebního skorobytu nastupuje nový (bez)nadějný marketér a překračuje na schodech feťáka s jehlou, zabodnutou v předloktí. Ve feťákovi poznáváme chudáka Marečka, jenž je úplně na plech. To je reálný konec.

Ale ne, ne! To ještě není úplný konec! Počkejte si, až dolezou titulky! Pak se ještě předvede hrozná pomsta, kterou Marek vykoná na svém hnusném korporátním řediteli. Odložená pomsta, ta chutná nejlépe zastudena...

Psáno a vzpomínáno v Praze na Lužinách rok po uvedení filmu do kin
(Foto sejmuto z přímého přenosu ČT24.)

Karlina recenze: „V Plechu jsou ženy tři. Jedna tupá personalistika se spoustou sladkých řečí, úplně stejná jako její mužské protějšky. Druhá přepečlivá, nic nechápající matka, které je třeba lhát. A nakonec cílová prémie, která slouží jako závazek rodině.
Takže ženský jako nástroje. A mužský vlastně taky. Jojo, smějme se naší všeobecné prázdnotě.

Nezlob se na plech, že máš křivou hubu.“