ŠAMANOVO DOUPĚ: Lety po letech
324 zemřelých na tyfus, z toho 240 dětí, taková jsou oficiální čísla obětí koncentračního tábora Lety. Další menší číslo je hrozivější: V lágru se narodilo i 36 dětí, žádné nepřežilo. Podle svědectví vězňů je dozorci topili v latrínách. V sobotu 11. května [2000] proběhlo u pomníku obětí romského holocaustu vše: mše, vzpomínkové shromáždění, výstava, vystoupení zpěváčků i demonstrace.
Jeli jsme se tam se ženou Ivanou podívat. Vyrazili jsme na jih po orlické dálnici, před Milínem minuli slávu u Slivického památníku, kde před 55 lety proběhl poslední boj 2. světové války na evropském kontinentu. Na křižovatce u Mirovic odbočili vlevo, za Lety se dali na Orlík vpravo, a u rybníka odbočili na zakázanou soukromou cestu k vepřínu, před kterým jsme zaparkovali na soukromém parkovišti. Netrefili jsme se na nově otevřené parkoviště pro autobusy, ani na nově vysypanou lesní cestu, vedoucí k novému parkovišti osobních vozidel. Nebyly totiž nijak vyznačeny! Nakonec jsme ale dorazili nejlíp. Z před vepřína to je listnatým hájkem, kopřivami a podmáčenou loukou k památníku nejblíž, asi jenom 100 metrů. Zatímco hloučky návštěvníků bloudily lesem a obcházely rybník, my jsme na místě byli hned.
Koupili jsme si tu knížku Markuse Papeho "A nikdo vám nebude věřit", dokument o letském koncentráku. Prohlédli si v plátěné boudičce fotografie obrázků americké umělkyně Barbary Elisabeth Margit Scotch, inspirované válečným osudem českých Romů. Umělkyně seděla na jedné z připravených židliček vedle velice živých chlapců a bavila se s nimi v jazyce anglickém. Mluvili, co znali po několika lekcích, leč mluvili spolu.
Načež nastala mše. Pan farář z Mirovic pohovořil pěkně o domu božím, postaveném ze srdcí, ne ze zdí. Modlitby byly prokládány cvrlikáním ptáčků. Nad zelenou loukou plál polední modrojas, který křižovala jen dopravní letadla na výsostech. Hezké. Ale ten postoj, že se vlastně jednalo jen o "nevelký trest" a "zkoušku", kdy se Bohu zde zabití Romové jevili jako "dokonalá oběť", tak ten prostě neberu.
Ale možná je lepší, pro své vlastní duševní zdraví, přijmout úděl otloukaného miláčka božího, který za ránu do obličeje poděkuje a ještě nastaví druhou tvář, nežli rozněcování pocitu ublíženosti a věčné nespravedlnosti, jak poté kázal táborový řečník pan Giňa [starší]. Připoměl nejdřív, že zde trpěli romské matky s dětmi, zrovna takovými, jaké zde máme, trpěli zde tátové od rodin, jako vy. Ale probouzet vztek nad tím, že pak zde gádžové (naschvál) postavili prasečák, což by nemohli dopustit, kdyby měli "úctu k nám", je bohužel pouze pustá demagogie. A již se ví, kdo za všechno může - prasečákje vinen, a vláda, která ho nechce zbourat. Pryč s prasečákem, a bude po problémech. Ani studovat nemá smysl. "K čemu je vám diplom, když vám skini vyrazí mozek z hlavy." K něčemu asi je, mohl by dodat Giňa mladší, který stál nenápadně opodál. Ale neřekl.
S čím souhlasím: Pan Giňa ještě pravil, že se nikam stěhovat nebude, že je tady doma. Ať je tu pro Romy bezpečno, ať fungují soudy a policie, aby tu mohl svobodně žít jako člověk a jako občan. S čím nesouhlasím, je demagogie: "Pokud je tady prasečák, nejsme svobodní."
Po všech projevech následoval zpěv dětského sboru z Karlína, vedeného panem Samkem. Bezprostřednost a bezproblémovost těch kluků a holek, to byla odpověď na všechny nářky a hořekování nad nespravedlnostmi světa. Tam to bylo lze téměř hmatat: Budoucnost každého národa je v jeho dětech. Prosím vás: Usmějte se na ně, na ty rozjívené školáky v tramvaji, i když budou trochu hluční. To bude víc než zbourání prasečáku.
Ale ten musí být zničen. Proto se vydal demonstrativní průvod ke vstupu do vepřína, nejdřív na východ po lesní cestě asi kilometr k silnici, aby se opět kilometr po ní mohl vrátit směrem na západ, za protiprasečím transparentem. Asi stovka pochodujících lidí na silnici působila rozhodně. Působila by rozhodněji, kdyby žena Ivana neodvedla Giňovi další stovku oveček: Jeden pán o holi, když viděl, jak šikovně jsme se prosmykli, nechtěl absolvovat další kilometry chůze a poprosil, abychom mu ukázali kratší cestu. Pak se nabalili další. Divili se, jak je to k cíli jejich cesty vlastně blízko, snad to ani těch sto metrů nebylo.
Ivana jim pravila: "To musíte jít za tím správným vůdcem."
Po půlhodině dorazili zpěnění demonstranti. A začalo další kázání proti jedinému prasečákovému zlu. To už jsme se vytratili. Po hrázi rybníka, ve kterém byli Romové topeni, kolem lomu, kde romští muži, ženy a děti roztloukali kámen a nosili ho na tu silnici k Mirovicím, po které jsme uháněli se svou červenou felicií domů.
Cestou jsme se ještě stavili ve Slapech na našem oblíbeném koupelovém místě. Voda byla tentokrát studená, až trnuly kosti. Asi vypouštěli Orlík. Nad zeleň kudrnatých vršků vylézala do modré oblohy oblačně nadýchaná kopulka Měsíce. Když jsem se celý zmrzlý utíral, napadla mne jedna věc:
Pan Růžička, předseda sdružení za odškodnění obětí romského holocaustu, pravil pod úmorným poledně letním Sluncem v Letech, že před třemi lety přišlo na to památné místo romské historie třicet lidí. Doufal, že za deset let tam přijdou už Romové z celé České republiky. Pak se podaří dostat prasečák pryč.
Vepřín z pokosené loučky s památníkem není vůbec vidět. Může vadit, ale není tím hlavním. Ani Romové nezvítězí, přijdou-li na tu loučku všichni. Zvítězíme všichni, až na tu loučku přijde jednou víc Čechů, než Romů! Až se tu začnou zastavovat turisté, jedoucí ke starobylému Orlíku. Ne jedenkrát za rok. Každodenně.
Až si památku letského tábora uložíme do srdce vedle památníků v Lidicích či v Terezíně. V těchto místech netrpěli Romové, Češi nebo Židi. Byly to lidské bytosti.
Jen tak snad můžeme zabránit budoucím tragédiím.
Psáno v Praze 14.-15. května 2000