(Nejnovější naše kuriosity)

Plno kuriosit, pánové, plno! Kdo je přítelem srostlých dvojčat, dvouhlavých telat a podobných krás, nechť se jde podívat na zbořený dům u třetího mostu. Jinde to člověk ani nevidí! Zevnějšek zůstal v celé své neporušené kráse jako hříšné tělo lidské ještě zůstává zevně vábivé, i když uvnitř už vše ďáblu propadlo, ale uvnitř domu sesulo se vše, a co ještě zůstalo nalípnuto, je pravá rarita. Tam prý zcela nahoře, ve čtvrtém patře, kde ty polocihlové zídky jako plátýnka ve vzduchu se tetelí, měly prý být byty pro skutečné lidi, kus ke kusu na cent těžké – jinde to člověk ani nevidí! V Paříži vystavěli za 18 let 25.000 domů a z těch se zbořil jeden jediný – hanba! U nás se vystaví za rok dva, a z těch za půl roku čtyry spadnou! A když se ten neopatrný dům v Paříži zbořil, vzato jest stavební společnosti právo její ihned a zcela – nerozum! Mohla přijíti komise, mohla dát stavitelům vysvědčení, že žádný z nich do domu schválně nekopnul, a stavitelé mohli stavět dál. Neboť z bořících se domů jsou výhody pro dělníka, který má až do své smrti, jež arci může být hned zde, pořád práci, v lidu se pěstuje srdnatost a zvyšuje cit lásky rodinné, městu se dodá malebnosti a nájemníci nemají v bytě štěnice a ošetřování v nemocnici a pohřeb v obecní šachtu mají zcela zdarma.

Plno kuriosit, pánové, plno! Francouzové smějí se Němcům, že tito neznají Alžíru, Němci smějí se Francouzům, že neznají nás. Tak se to vše vyrovná. Dřív psala „Bohemia“: „S jakou lehkomyslností jezdí se v Americe na železnicích, je vidět z toho, že každých čtrnáct dní přihodí se nějaké značné neštěstí“ – teď píší v Americe: „S jakou lehkomyslností se jezdí v zemi nazvané Bohemia, je vidět dle toho, že každých čtrnáct – a t. d.“ Tak se to vše vyrovná a už to je kuriosita. Pak také je kuriosita, že komise, která neštěstí „ohledává“, nachází obyčejně tak kom-is-ionelní příčiny. U Běchovic bylo neštěstím vinno kolo, když se někde zboří most, je tím vinen most, když se ve sněhu srazí vlaky, je tím vinen sníh – těžko s kolem, mostem a podobnou němou tváří promluvit rozumné slovíčko! „Ajznbaňáci“ sice nyní povídají, že kládové prahy shnijí už za tři leta a ne za osm, že v shnilém dřevě hřebík nedrží – ale to by už zase byla kuriosita, kdyby totiž hřebík v shnilém dřevě držel. A to je už nejrozhodnější kuriosita, že správa železnic tolik peněz vydělá a tolik málo tento! Ale o jednu kuriositu jsme chudší. Tyto dny vypravovaly časopisy, že rakouský chudý nebo nemocný poddaný po celé cizině obdrží jízdu z milosrdí a zdarma, jakmile ale přijdou na rakouské hranice, že společnost státní dráhy nezná podobně daremného milosrdí. To bylo křiku – a teď je vše až pohnutlivě vysvětleno. Chudoba a nemoc jsou již o sobě neštěstím, nač dávat nebohé všanc na železnicích „našich“? – no tak!

Plno kuriosit, pánové, plno! Někdo se tyto dny divil, že ač je pan profesor V. V. Tomek v dotýčné komisi, přece názvy nových ulic pražských nedotýkají se nikde ničeho „závadného“ z české historie. Jako by bylo pana profesora V. V. Tomka životním účelem dotýkat se české historie tam, kde je závadna – ty moje naivní nebe! Jako byste nebyli téhož pána „opravené“ vydání rakouských dějin čtli, jděte, nepřetvařujte se! Však my vás známe, že byste raději Husovi nebo Komenskému postavili pomník než Chotkovi, a že vlastně, když ne jinak, chcete mít pomocí nárožních nápisů z celé Prahy monument své historické pýchy. Povídáte, že by pak byla Praha alespoň otevřenou kronikou českých dějin, v níž by každý procházkou čísti mohl – zavřít vás a tu knihu taky! Dějepis se má pomocí nároží popularisovat – tak? a proč ne na př. přírodopis? Či neprospělo by vychování naší mládeže, která ve zděch městských beztoho se ničeho o boží přírodě nedozví, kdybychom mimo ulici žitnou a ječnou měli na př. také ulici pšeničnou, prosovou, kukuřicovou, kroupovou, krupkovou, krupiční, bramborovou (s vedlejším výběžkem rohlíčko-, jakubko- moučno- a lojovo- bramborovým), kdyby vedlé vodičkové ulice byla druhá pivečková, třetí kořaličková, čtvrtá kávová, a t. d.? Máme zlost, že se jedna ulice zase bude jmenovat jezovitskou? Já bych nazval všechny ulice pražské „jezovitskými“, abych vyhověl všem stranám, a jen bych je čísloval. Teď je ale jezovitská jen jedna a pan profesor V. V. Tomek nemůže se každé čtvrtletí stěhovat do jiné.

Jan Neruda

Poprvé vyšlo v Našich listech č.38 ze 7.II. 1869

***************************************************************************

Šamanova poznámka: I po sto čtyřiceti letech se u nás scházejí komise stejně jalové, jak za doby kolegy Nerudy...

************************************************************************
(Vybráno, opsáno, kráceno, titulkem obdařeno a komentováno Šamanem, jenž ničehož jiného docíliti nechce, než tyto drobné drahokamy klasikovy opět uvésti v oběh.)

Zdroj:
Dílo Jana Nerudy, spis XIX, Léta persekuce III., kniha feuilletonů z r. 1869
Uspořádal Dr. Miloslav Novotný
Upravil V.H. Brunner
Vyšlo péčí nakladatelů Kvasnička a Hampl v Praze, 1925

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Předcházející Šamanovi Nerudové:
1.1.1969/2009: Zjednodušeni českeho pravopisu (Feuilleton takový, jaký už víc nepřijde)
28.3.1868/2008: Pasivní odpor - řádný, zákonní a co nejpasivnější!
25.5.1867/2007: Nechte mne mluvit!
25.4.1867/2007: Chudá Evropa
30.3.1867/2007: Naše škody
21.2.1867/2007: Mrtvá schůze
16.1.1867/2007: Špatná příroda
1.1.1867/2007: Dooráno!