Ale blbí antisemité stejně přišli
-----
„Nejeden proti nám povstal, aby nás zničil. Povstávají proti nám v každém pokolení. Ale Hospodin nás vždy zachraňuje z jejich rukou. Vždy nás zachraňuje z rukou nepřítele.“

Touto pasáží z liturgické básně, pronášené židy každoročně během pesachového sederu, otevřel na schodech mikulášského chrámu na náměstí Franze Kafky ředitel české pobočky ICEJ Mojmír Kallus letošní akci Kulturou proti antisemitismu. ICEJ, takto Mezinárodní velvyslanectví Jeruzalém, pořádá tuto akci vždy v neděli kolem Jom ha-šoa, letos tomu tak bylo po dvaadvacáté.

„A my, křesťané ze všech církví, chceme osvědčit Jeho věrnost,“ dodal Mojmír Kallus. „I uprostřed zármutku dáme prostor radosti jednoduchým heslem Am Israel chai!“ Tedy - Izrael žije! Načež mohutně zazněla trojice šófarů. Rozezněli je věrní křesťané, kteří na akci pravidelně přijíždějí z Olomouce.

Pod schody se ozvalo toto heslo z více než pěti set hrdel podporovatelů izraelského národa. Byl mezi nimi i mladý opálený muž s hlavou zahalenou do arabské kefíji. Ta byla naštěstí červenobílá, nikoli černobílá - což by byl symbol Hamásu. A podle růženců a křížků, navlečených kolem krku, se jednalo zřejmě o křesťana, a podle řeči o českého Araba. Dal se do řeči s přítomným Fedorem Gálem, ale jeho argumenty jsem už nesledoval, neb dav se dal na pochod Josefovem. Panu Gálovi jsem jen stihl poblahopřát Mazal tov! k jeho ne tak dávným osmdesátinám. Narodil se totiž 20. března 1945 v Terezíně.

Na druhé straně vozovky, kam ji vykázali přítomní policisté, se na nás tlemila asi desítka „Přátel Palestiny“. Ti měli tedy černobílé hamásnické kefíji a byli vyzbrojeni transparenty, které zobrazovaly ubohý úděl ubohých Palestinců, hlavně dětí. Vyhladovělých, rozstřílených, snajperem odstřelených, bombou zabitých dětí. Co k tomu říci? Chudáci děti, ubohé oběti teroistů z Hamásu, který tito blbečci podporují. Ubohé byly rovněž německé děti, zabité ve druhé světové válce. Ale neměli si jejich rodiče začínat! Hamásníci si začali, ale ještě pokračují, střílejí rakety, drží v područí rukojmí. Děti bestiálně zavražděné před očima rodičů, rodiče, krutě umučení před očima dětí, to vše nechtějí tito a jiní blbečci vidět. Židovské děti, židovské rodiče...

Průvod se bral Maiselovou ulicí v tichosti, aby uctil oběti nedávného islámského teroru. Vlály nad ním hlavně izraelské vlajky, ale objevila se i vlajka česká a německá. Průvod zarazil, jako už tradičně, před Rudolfinem. Zde pronesl Mojmír Kallus další řeč, ve které nastínil osud kibucu Be’eri, který je vzdálen necelých pět kilometrů od hranic s pásmem Gazy. Večer v pátek 6. října 2023 slavili nejen konec Svátku stánků a začátek šabatu, ale i 77. výročí vzniku kibucu. „Každý kibuc je jedinečný - ale Be’eri nejvíc.“

V sobotu ráno, přesně v 6:30, se začaly ozývat „podivné zvuky“. po sirénách, které varovaly před nálety raket, dorazila do kibucu banda teroristů - Hamásnáků, i palestinských civilistů. Zde jen uvedu, že útočníci zavraždili 378 lidí a desítky unesli - z asi tisícovky obyvatel. Muže, ženy, děti, starce. Většina těl nesla stopy po mučení...

Organizace ICEJ, jakožto podporovatelka židů i Izraele, si tento kibuc vybrala za partnerský a snaží se ho podporovat. Do února vybrala asi milion šekelů (kolem 6 milionů Kč) na vybudování nového centra pro školáky ve vypálené a zničené vesnici.

Už za zpěvu písně Am Israel Chai! se dav přesunul přes Mánesův most až do Valdštejnské zahrady, kde pod pódiem v monumentální salou terrenou začala od třetí hodiny z poledne druhá část akce. A to zpěvem české a izraelské hymny, kterou přednesl sbor Kochaviot (Hvězdičky) pod vedením sbormistryně Ludmily Hejretové. Pak přišel čas na první oficialitu, totiž projev místopředsedy Senátu pana Jiřího Drahoše (nestraník za STAN). Byli jsme vlastně v prostorách Senátu, který na tuto akci pravidelně Valdštejnskou zahradu propůjčuje.

Na začátek citoval slova Jana Wericha: „Antisemitismus je jednou z největších příčin neštěstí lidstva. A vůbec ne proto, že ubližuje židům, ale proto, že dovoluje hlupákům, nečestným a špatným zbabělcům zbavovat se pocitu méněcennosti. Přitom méněcennosti, které se nikdy nezbaví. Antisemita je v podstatě nešťastný člověk. Antisemitismus nezpůsobují židi, protože nejde vůbec o židy. Neboť, kdyby židé nebyli, antisemita by si je musel vymyslet.“

Jiří Drahoš pak prohlásil, že je důležité nedopustit, aby se Židé a židovská kultura stávali cílem odvety za geopolitickou situaci ve světě. Naši vedoucí politici si velmi váží naší židovské komunity a vždy se budou nekompromisně stavět proti jakýmkoli formám antisemitismu a nenávisti u nás i ve světě. Antisemitismus v jakékoli formě by měl být nejen nezákonný, ale také společensky neakceptovatelný. Vyjádřil přání, aby došlo k propuštění všech zbývajících rukojmí a na Blízkém východě konečně zavládl mír. A aby se nakonec naplnila i slova Hannah Arendtové, totiž že „odpuštění je jediný způsob, jak zvrátit tok historie“.

Poté promluvila velvyslankyně Státu Izrael Její Eminence Anna Azari. A to po způsobu diplomatů, již se snaží mluvit v hostitelských zemích místní řečí. Připomněla 80 let od osvobození Osvětimi. Jsou to více než tři generace od doby, kdy svět poznal plnou hrůzu holocaustu.

„Nedávný průzkum, který provedla americká Anti-Defamation League, odhalil strašlivou realitu. Skoro polovina celosvětové dospělé populace – odhadem více jak dvě miliardy lidí – má hluboce zakořeněné antisemitské postoje.“ Jen za deset let se toto astronomické číslo zdvojnásobilo.

„Ještě horší je ale skutečnost, že je to mladší generace – tedy ti, kteří jsou od holocaustu a jeho přeživších nejdále – kdo k antisemitismu inklinuje mnohem více.“ Nenávist tohoto druhu je České republice v porovnání s jinými zeměmi daleko méně.

„To je ale v nejlepším případě slabá útěcha. Pro židovský národ není globální tsunami antisemitismu světa jen smutná – je nevýslovně <nebezpečná... Něco, co bylo nemyslitelné – antisemitismus a rasismus – již nejsou tabu. Pronikají zpět do veřejného a politického života. Měli bychom proto vážně přemýšlet o způsobech, jak tohle zastavit. A to nejen slovy, ale hlavně činy.“

Poté paní Azzari poděkovala Senátu ČR, ICEJ a nám všem.

Mojmír Kallus potom uvedl, že Osvětim je vzdálená vzpomínka, ale teror z 7. října 2023 je díky mobilům nejlépe zdokumentovaný masakr. Přesto se už dnes ozývají hlasy, které <popírají autentická svědectví. A potom bylo na promítací plátno promítnuto video beze slov. Selfíčka a videa smějících se tančících lidí, k tomu jejich jména a věk, kdy byli zavražděni, uneseni - nebo jsou nezvěstní.

Tak strašně to připomínalo čtení jmen obětí holokaustu, kterého jsem se účastnil minulý čtvrtek!

Lepší náladu vnesla následující kultura, a to zpěv židovských písní v podání Mišpachy. Sbor vede Tereza Boučková, která pak četla i úryvky ze své knihy Dům v Matoušově ulici Odkaz , který psala celý rok 2023

„Dějí se strašné věci... O šabatu, tedy na šábes, v sobotu 7. října 2023, přepadlo palestinské hnutí Hamás Izrael. Přepadlo ho ze vzduchu, z moře i ze země, přepadlo ho nečekaně a brutálně. Tu sobotu zavraždili příslušníci Hamásu tisíc dvě stě lidí. Ještě nikdy od doby holokaustu nebylo v jeden den zavražděno tolik Židů. Ještě nikdy!...
V reportážích z Izraele vidím, že i v místech, na něž dopadly rakety, odpálené z Gazy, nejsou po způsobených škodách téměř žádné stopy. Lidé, uvyklí na neustálé ohrožení, všechno ihned uklidili; vraky zasažených aut, sutiny i střepy, všechno je pryč.
Ti lidé, ti Židé jsou odhodlaní žít dál svůj běžný život. Nezávisle na okolnostech!
A tak i my zpíváme v pondělí na obci šabatové písně, jako by se nechumelilo, a mezi nimi i píseň Sim šalom.
Na mnoha místech Izraele se ale jen vraky, sutiny a střepy uklidit nedají. V kibucech, kde hamásníci vraždili, doslova masakrovali tamní obyvatele, je to s návratem do běžného života o hodně těžší. No, je to vlastně nemožné.
Většina obětí masakru neměla šanci se bránit. Lidé byli přepadeni o svátku klidu, ve dni odpočinku a vzájemného rodinného setkávání…
Po pár dnech od hrůzy, která nekončí, se dočítám, že ozbrojenci z Hamásu připravili o život v Kibucu Kissufim, kousek od hranic s Gazou, i devadesátiletou ženu. Vyvlekli ji z krytu a zavraždili střelou do hlavy. Ta žena se narodila v Československu. Přežila koncentrační tábor Terezín.
Zničit Izrael! To je od roku 2006, kdy Hamás vyhrál v parlamentních volbách, jeho krédo, jeho cíl.
Lapit, zastřelit, podřezat, zapálit Židy.
Text písně Sim šalom je modlitba, která má spoustu různých melodií a tenhle text.

<Uděl mír, dobro a požehnání,
život, přízeň, milost a milosrdenství
nám a celému Izraeli…
Některé melodie jsou pomalé a smutné, ale ta naše je svižná a veselá a radostiplná.
Modlit se a zpívat je krásné, ale to Izraelcům nepomůže. Musí osvobodit rukojmí. Zbavit Hamás jeho destrukční síly. Zlikvidovat infrastrukturu. Zlikvidovat celé hnutí. Dokud při něm stojí svět. A svět…
Zapomíná rychle.“

„Ti lidé jsou odhodláni žít dál své životy,“ končí Tereza Boučková.

Během její výpovědi jde od pódia směrem k východu mladá blbka a řve na posluchače jakási hesla. Z kraje řade, kolem které jde, vystartuje starý muž, pravou rukou jí zacpe ústa a levou ji zkroutí za záda. Takto ji odvede k policistům, kteří tvoři ochranný val, ale zezadu.

Ještě jedna blka řve zezadu a je odvedena civilní ochrankou mimo perimetr míru a porozumění. Zatímco čte Tereza Boučková svůj text, vyrazí kolem posluchačů mladík, který na nás řve: „To je propaganda!“

To je pravda, blbečku. Vlastně debile. Vlastně antisemito. No, blbost a debilita nejsou trestné. A antisemitismus?

Zdá se, že to je „názor“, který je pronášen díky „svobodě slova“. Ano, svoboda slova buď nám nejvyšší metou. Ale svoboda lži a nenávisti???

Potom na pódium přišli tři svědci událostí. Tři přeživší z kibucu Mefalsim, 2 km od pásma Gazy. Noam, operátor v televizním studiu i24NEWS, jeho žena Noa, která byla TEN DEN v devátém měsíci těhotenství a důstojník týlové služby Roi. V 6:15 hodin ráno vyjel Noam do práce do studia i24NEWS v jaffském přístavu. Za deset minut mu zavolala Noa. Sdělila mu, že na jejich kibuc dopadají rakety. Noam otočil, aby se vrátil, když v tom jeho auto rozstříleli teroristé z Hamásu. Noam byl zraněn.
Poblíž byl i voják týlové jednotky IDF Roi. Ten už dříve odvezl jednoho zraněného do nemocnice. Tam mu řekli, že na místě byl ještě jeden postřelený člověk v prvním aztě. Noam byl skrčený a na první pohled nebyl vidět. Možná mu to zachránilo život před útočícími Palestinci, ale ten mu rychle unikal společně z krví.
Roi se vrátil a naložil Noama do svého auta. Při tom byl sám postřelen, protože se jednalo stále o území, obsazené Hamásem.
„Věděl jsem, že mi zbývá deset minut, než omdlím,“ vzpomíná Roi. Snažil se zavolat záchranku, ale nikdo neodpovídal.
Noam si uvědomil, že zřejmě zemře. Proto znovu zavolal manželce. „Já to asi nepřežiju, postarej se o naše dítě...“
„Já ti to nedovolím,“ odpověděla Noa. „Potřebuju tě jako manžela i jako otce. Jestli tě někdo zabije, budu to já sama.“
„Věděl jsem, že to musím přežít,“ vyprávěl nám Noah. Po všelijakých peripatiích se nakonec i s velkou ztrátou krve a třemi kulkami v břiše dostal do nemocnice v Aškelonu. Noa se od souseda Šlomiho dozvěděla tu dobrou zprávu:
„Nestarej se, je na dobrém místě, v nemocnici. Teprve <pak šla do krytu - protože v něm není signál.
Tam strávila další hodiny. Byla tam sama, bez vody, bez jídla, teprve teď jí docházelo, že samotný její život je v nebezpečí! Přitom si uvědomla, že se blíží porod.
Přitom slyšela zvenší hlasy v arabštině, které volaly: "Zabijte všechny židy!" Dvakrát se "nevinní Palestinci" pokoušeli dostat k ní oknem. Dvakrát se snažili a dvakrát se jim to nepodařilo - protože je zastřelila ochranka kibucu. Armáda púřišla až odpoledne. Teprve pak odvezli Nou do nemocnice - stejné, kde nakonec ležel týden v komatu její manžel.
"Ale slíbil, že se vrátí a dodržel svůj slib", říká Noa a za úsměvu Roje objímá Noama.

Tisíc dvě stě jiným Izraelcům se to nepodařilo...

„My jsme tady a cestujeme, abychom vydali svědectví,“ říká Noa. „Za všechny raněné, co se chtějí uzdravit. Jsme tady i kvůli našim statečným vojákům, aby se mohli vrátit do života před 7. říjnem. Jsme ti kvůli 59 našim bratřím a sestrám, kteří tráví dlouhé dny bez vody, bez světla, bez jídla. Přiveďte je TEĎ!“

Nakonec ještě vystoupila paní Miriam Mouryc z jeruzalémského památníku Jad Vašem. Vyprávěla o dopadu těch drastických událostí na izraelskou společnost. Pomáhají vyrovnat se s těmi strašnými věcmi pomocí výtvarného umění. Ano, kulturou. Ale zároveň poskytují evakuovaným i přístřeší.

Ještě jsme shlédli video o návratu rukojmích. Když Palestinci nějakého výměnou za partu odsouzených vrahů propustí, tak ten propuštěný vypadá, jako by se vrátil z Osvětimi.

Nakonec ještě zazpívala Mišpacha klasickou židovskou píseň, kterou po 7. 10. doplnili ještě o sloku. O báseň, kterou napsalo desetileté dítě v Terezíně. Báseň o touze navrátit se domů.

A byl konec. Sluší se připomenout, že celou akci zaštítili i premiér Petr Fiala a primátor Prahy Bohuslav Svoboda. Jiní čeští politici než hostitel Jiří Drahoš však nepřišli. 7.10.2023 je už asi příliš vzdálené datum. A Osvětim je ještě vzdálenější. Antisemitismus a jeho blbí a debilní propagátoři jsou však stále velice aktivní. Proto je třeba nenechat se zblbnout a zdebilnit.

Am Israel chai!

Psáno a reprodukováno v Praze na Lužinách v úterý 29. dubna 2025