(Užít si Jeruzalém)

Slezli jsme s Janinkou z Herodovy brány, kamž jsme se dostali po hradbách od Jaffské brány. A teď se chceme dostat k bráně Lví, avšak nezablouditelná cesta po hradbách je nám zavřena. Nemám domácí přípravu, proto vytahuju bedekr, otvírám ho na dvojstraně s mapou Starého města a vytyčuju hlavní směr útoku. Nejdříve se musíme dát uličkou Quadisiyech takhle doleva (ta se pak zatáčí mírně doprava a vede pak kolmo od hradeb). Kdybychom se dali uličkou al-Mathana takhle doprava (která pak zatáčí mírně doleva a vede kolmo od hradeb), tak bychom se dostali na samotný začátek Via Dolorosy. Vstup z Herodovy brány do Starého města jak vidno tvoří jakousi podkovu, zjevně tak postavenou kvůli účinné obraně. Avšak vedu Janinku ke Lví bráně s určitým zámyslem. Je tam totiž jedno vyhlášené koupaliště.

Takže jdeme po báječné jeruzalémské kamenné dlažbě doleva. Ulička nejdříve mírně klesá, pak se dokonce spouští po schodech. Pomalu se odklání od hradeb; mezi ní a hradby se vklínilo dětské hřiště. Hřiště je pod hradbami postaveno na jakémsi tarasu, který se ke dnu uličky spouští kostrbatou kamennou zdí. Na té zdi je drátěný plot a za ním jakýsi plechový zahradní domek, nejspíše pro hlídače hřiště. Jenže proč má ten domek své velké okno chráněné pletivem? Podívám se blíže, a za tím oknem sledují hned dva hlídači nikoli hřiště, ale cvrkot místního tržiště. A nad domkem je pověšena izraelská vlajka. Vida, stanoviště policejní hlídky. Pod jejím dohledem a pod zdí nabízejí muslimské ženy závěje vinných listů, položené na plachtě přímo na dláždění. To je ta levá nabídka. Pravá nabídka se rozlézá z krámků na ulici, položena na vděčné banánové krabice a zelené umělohmotné přeptravky. Zelená jablka, červená granátová jablka, lusky, pomeranče, hrušky… Hned vedle přičinlivý obchodník vyvezl ven celý chladicí box plný vajíček. Svůj jícen otevírá řeznictví, my se ale nezastavujeme, nekupujeme, nepotřebujeme nakupovat, potřebujeme projít. Krámky zejména s ovocem a zeleninou jsou už z obou stran. Stočili jsme se, slunce nám svítí do tváří; bude půl dvanácté letního času, jdeme už k jihu. Raději zahnu doleva do ještě užší uličky al-Muazamiya, abychom se vyhnuli návalu kupujících i slunci.

Zmizely krámky i prodavači, zůstávají kamenné zdi, které se k sobě sbližují z původních asi čtyř metrů na metry dva. Cesta sestupuje po dalších schodech, zdi se zužují jen na rozpažení. Do pravé zdi se otevírá branka do další uličky, či snad úzkého chodníku, kde by měl být podle mapy vchod do Qadisiyah School. Na uliční ceduli si přečtu název této brány: „Bab Bhutta“. Anglicky. Nad tímto nápisem je klasicky vyveden arabský název v arabštině, což číst neumím. Až nahoře je pak jméno uličky v hebrejštině, ale ten si nepřečtu, i kdybych ivrit uměl – nápis je přečmárán černou barvou. Nu, neodbočujeme, jdeme svižným tempem, ale přesto si fotím. Zdi se zvedají do výšky, podpírají se navzájem půloblouky. Na správném místě zabočím zase k jihu doprava, ulička sice vede dál, avšak podle mapy je neprůchozí.

Scházíme po dalších schodech, což má být ulice Antonia. Je hezké, jak mi Janinka věří, že se neztratím (a neztratil bych nás!), avšak nechci si v bludišti zacházet a tak ji na nejbližší křižovatce požádám o chytrouše. (Má ho schovaný v kabelce, tady nefotí.) Vida, modrý bod na displeji ukazuje, že jsme tam, co jsem si myslel. Teď zase odbočíme doleva, ale ne do nejbližší uličky Omari, avšak až do té druhé, do Salahíje. A teď už se neztratíme. Obdivuju, jak si místňáci obílí přesně ten kus zdi, za kterým nad schůdky bydlí. Obílí, namalují rudé květy vlčího máku a spoustu barevných hvězdiček, pěticípých. Oblíbené jsou též zkřížené zahnuté šavle. Nad tím se tetelí úzké půlměsíčky. A nesmí chybět černá krychle Kaaby, která ve vzdálené Mekce ukrývá ve svém východním rohu svaté meteorické železo.

Jdeme, nebloudíme, není jak. Předbíhají nás dva kluci, kteří běží ze školy, jinak je tu prázdno. Za zdí vpravo se ukrývá náš další postupový cíl, totiž klášter sv. Anny. Zvedám foťáček vysoko nad hlavu a snímám naslepo jeho zahradu a kostel. Vlevo se za plotem na tarasu popelí hejno slepiček, které si hlídá pyšný kohout. Kousek dál se další hejnko slepiček sdružuje přímo na ulici před dveřmi, ze kterých vychází statný fousáč, aby jim nasypal zobu. Už jsme zase došli až ke hradbám, k jejich východní části. Otáčíme znovu k jihu. Vlevo, podél vnitřní strany hradeb sestupuje procházková trasa, kterou jsme si dnes neprošli. Úzký průchod nás vyplivne přímo do rumraje za Lví branou. Neodolám a táhnu Janinku ven z hradeb, abych si znovu vyfotil ty lvy na bráně, konečně snad za dobrého světla.

Dokonce i Janinka si vytahuje svého chytrouše, aby zdokumentovala toto místo. Vloni (2016) jsme se sem dostali v pátek, kdy tady nebylo pro nával aut a lidí, spěchajících na přilehlou tržnici – a spěchajících s plnými taškami z ní – téměř k hnutí. Zapsal jsem si tehdy ke jménům této brány: „Je to brána sv. Štěpána. Štěpána, protože tady kousek dole je kostel sv. Štěpána, neb zde prý byl tento světec ukamenován. Krom křesťanskoevropského má brána samozřejmě i islámskoarabský název Báb Sitna Marjam čili Brána sv. Marie, protože islámská světice Marie, matka proroka Ježíše, má tady kousek dole svůj hrob. Minule jsme použili i název Ovčí brána, připojme ještě Bránu kmenů. Sám preferuji název Lví brána (hebrejsky Šaar ha-Arajot, v anglické transkripci Shaar Ha Arayot, kdybyste to hledali na webu), a to proto, že dobře pasuje k reliéfům čtyř lvů, které se na ní vyjímají. Vlevo je jedna dvojice lvů s čumáky k sobě, vpravo je druhá dvojice, která si spolu také pěkně povídá. Tahle hravá zvířátka nechal na bránu umístit už její stavitel sultán Sulejman. Měl sen, že touto branou vtrhnou do města lvi, kteří ho sežerou. A skutečně právě tudy vítězní lvi do Jeruzaléma vtrhli, ale Sulejmana již nezastihli. Jen jeho jordánské následníky. V tomto místě se do hradeb Starého města dostali vojáci izraelských obranných sil během Šestidenní války v roce 1967. V Izraeli ovšem lev pustinný, Panthera leo, nežije, ale dodnes se tu vyskytuje Panthera pardus, aneb levhart skvrnitý, poddruh Panthera pardus nimr, v češtině levhart či leopard arabský. A jejich reliéfy jsou tedy na Lví bráně vytesány. Ano, jsme v Izraeli…“

Lvy/leopardy jsme si hezky vyfotili, já jsem sejmul i pohled k jihu skrz bránu na muslimský hřbitov. Dnes se tu nekoná nával, přesto jsem však v ulici za Lví branou svědkem místní neuvěřitelné tuposti řidičů: Zastavili svá auta proti sobě, čumák proti čumáku, a čekají nejspíš, že by mohli nějak projet. Možná doufají, že jim Alláh sešle zázrak a oni se budou moci prolnout. Nebo že ten druhý, moudřejší, ustoupí. Ten druhý, co chce ven, může být možná moudřejší, ale ten první řidič je tupý, neb za kufrem druhého auta jsou vztyčeny ochranné sloupky, takže couvnout není kam. (Ale možná tu jen zakázaně parkují/ přerušují jízdu.) Nejmoudřejší zde jezdí – na motorkách!

Jsme na zábraním náměstíčku Al-Ghazali. Zoomem si přitáhnu bránu na jihu, kterou se odtud dá projít rovnou, bez schodů na Chrámovou horu. Jmenuje se – Brána kmenů, aneb Báb al-Absát. (Stejně jako ta Lví, pokud se ovšem wikí autor nespletl, když tento název uváděl i pro Štěpánskou/Lví bránu...) Dá se tudy projít, pokud jste muslim. Když vypadáte nemuslimsky, pak vás tam dvojice policistů nepustí. Izraelských policistů, což mohou být i Drúzové. Avšak i židovští policajti musí umět patřičnou súru – aby mohli zkontrolovat vaše mohamedánství…

My se obracíme na sever, kde se ve zdi ulice otevírá jiná brána, brána na území kláštera svaté Anny s proslulým biblickým koupalištěm Betsehdou. Opíšu zde znova svůj vlastně už předloňský (2016) informační výcuc k tomuto místu: „Původní byzantský klášter přestavěli v letech 1131-38 křižáci, prý v románském slohu. Zde měli (dle středověké tradice) žít Ježíšovi prarodiče, Anna a Jáchym, rodiče Panny Marie. V roce 1192 udělal Saladin z kláštera madrasu, muslimskou teologickou školu. Ještě později Osmané nedbali moc na vzdělání, a to ani na svaté, a tak objekt zchátral. Když se Turecko rozhodlo navázat styky s Evropou, věnovalo zpustlé zříceniny roku 1856 Francii. Ta zaplatila rekonstrukci. Zříceniny zmizely, kostel se obnovil. Dnes se tu za zdí rozkládá malá enkláva ticha. Obdivujeme zejména bohatou zeleň stromů, která téměř zakrývá kostel. Na dvůr vás pustí zadarmo, i na záchod, ale jen sem, a dál už je to za vstupné. Nechceme utrácet peníze, které nám poslední den už docházejí, ani čas. Kostelů jsme dneska viděli přehršel. Jsme vlastně na cestě do hotelu. Vracíme se na ulici, a ani nevíme, že jsme zmeškali příležitost popatřit na dvě cisterny, do kterých se chytá dešťovka. Stávaly za hradbami, jedna od minus třetího, druhá dokonce od minus osmého století. Herodes Veliký z nich nechal udělat léčebné lázně. Takže tu byl vystavěn příslušný chrámek pro římského boha lékařství, jehož trosky se tu rovněž nalézají. No a jeden z těch bazénů měl být oním evangelijním rybníkem Bethesdou, u něhož se podle Jana Ježíšovým přičiněním vyléčil chromý muž. Podíváme se sem někdy příště, až nebudem tolik zničeni Olivovou horou, Getsemany a jinými lisy.“

No a protože letos jsme si to tak dobře naplánovali, že nejsme ještě zničeni a zdatně přežíváme, zaplatíme drobné vstupné (podle bedekru to má být pro studenty 6 a dospělé 8, ale dnes platí všichni jen 3 šekely, jako by byli dětmi – z toho nemá smysl snažit se vydobýt slevu). Platíme v klášterní fortně, paní pokladní je řádová sestra. Areál zdejšího anenského kláštera je dodnes francouzský, jak dokazuje i splihlá francouzská vlajka nad kostelem. Tento dar tureckého sultána bratrské Francii byl prý vyjádřením díků za pomoc v Krymské válce proti Rusům. Francouzská vláda pak pověřila správou zdejších vykopávek, kostela i kláštera řád Bílých otců. Však tady má také kardinál Lavigerie (1825, Bayonne – 1892, Alžír), zakladatel této řeholní společnosti, jež se původně nazývala „Misionáři Afriky“ vystavenou krásnou bustu. Stojí na sloupu uprostřed rozkvetlého parčíku. Parčík však míjíme, i kostel, hodláme se nejdříve ponořit do onoho koupaliště.

Četl jsem o tom rybníku, ale čuměl jsem nakonec, co se pod tím názvem skrývá! Rybník je to možná u Jana. Na anglicky psané mapě se oné stavbě říká „pool“, spíše tedy bazén. Psal jsem o „cisterně“. A ona je to málem katedrála! Katedrála směrem dolů. Nejdříve je tedy nutno sejít k vykopávkám Herodova chrámku. To je první podpovrchové patro. Zde se nám naskýtá pohled do hluboce zapuštěné nádrže, na jejímž dně se dnes zelená travička. Jsme nad jižním bazénem, který je hluboký na dvě patra. Jeho levá zeď je absolutně kolmá a nezvykle soudržná – na to, že je vykutána v rostlém podloží, kde se střídají vrstvy slepenců a hnědé zeminy. U dna je pak zpevněna zdí. Pravá strana působí dojmem oné katedrály – vystupují z ní oblouky a arkády. Nad přísně kolmými římskými zdmi se krčí veselé vesnické domky místního arabského obyvatelstva, před chvílí jsme pod nimi šli. Jsme uprostřed Muslimské čtvrti, však se taky na údržbě areálu podílejí i muslimové. A dva arabští křesťané. A samozřejmě také černošští křesťané z Afriky.

Janinka zůstává na této úrovni a vyrábí skvělé fotky, já sestupuju po strmých kovových schodech, které zapadají pod kamenný oblouk, do hlubokého a fotograficky nepříjemně tmavého podzemí. Janinka nezůstává nahoře sama. Zatímco horní vykopávky jsou hojně zalidněny, tady dole jsem sám. I nejzvědavější japonská turistka jen nahlíží. Schody mne vedou až do zvenčí neviditelné, protože podzemní, cisterny. Překlenuje ji novodobý kovový můstek, abychom si zdejší prostory mohli prohlédnout bez nutnosti namočit se. Ano, je tu voda, dešťovka, jako za biblických dob. Dnes poněkud zelená. Zdvíhají se z ní řady sloupů, nesoucích polovalenou klenbu. Vypadá to jako zatopený kostel. Ano, katedrála, můj venkovní dojem byl přesný. Jo, tady to mohlo být.

Vylézám zpátky ze sychravého přítmí na sluneční žár. Na zdi, která nese zbytky římského/byzantského sloupu visí cedulka, která mi oznamuje, že zde býval v prvním století př. n. l. další bazén, severní. Dojem nic moc. Ale samotné vykopávky jsou skvělé. Jdu podél byzantských zdí, recyklovaných křižáky a krypty ze 12. století. Jsem v základech byzantského kostela. Velkým dojmem působí apsida, orientovaná na východ, která je zachovaná až do výše celistvého okna. Zatímco stojím na úrovni bývalého sklepení, tak zbytek původní stavby stoupá až do výše prvního patra. Novější křižácký kostel stojí kousek jižněji. Ten tedy rozpadlý kostel byzantinský „nahradil“ (jak stojí v bedekru), avšak nestojí na „jeho základech“ (jak jsem se mylně domníval z kontextu). Šplháme tedy s Janinkou nahoru, k onomu novému (1138) kostelu, jenž je prý „nejpůvabnější ukázkou křižácké architektury v Jeruzalémě“. Kostel je tak pěkný, že si ho chci pořádně sejmout. Jo, je echtovně románský, rozložitý, ze zlatých i zčernalých kvádrů, s gotickým portálem. Symetrie kostela je narušena hranolovitou věží vpravo od osy, která je nižší než portálová zeď. Na konci osy kostela se nad jeho střechu vyvyšuje osmihranný domek s římskou bazilikální kopulkou. Zdi jsou zvenčí podepřeny napevno přistavěnými pilíři, předobrazy gotických vnějších podpěr. (Stavba se prý dochovala „víceméně“ v původní podobě.)

Zatímco si fotím, Janinka svého chytrouše ukládá do kabelky a vchází dovnitř, aby si v kostelních lavicích tělesně i duševně odpočinula. Protože já jsem turistická fretka, nedá mi to, a po kostele rejdím – arciže ohleduplně. Zdá se, že vysloveně románská byla jenom přední stěna, hlavní loď je zaklenuta nezpochybnitelně gotickou křížovou klenbou s „přiznanými“ kameny. Vypadá tuze původně, ostatně lomený oblouk použili jako první Arabové na Sicílii a koncem 11. století ho převzali Normané, žebrová klenba fungovala ve stejné době i v Lombardii. Byl bych tedy opatrný s označením „románská stavba“. Ani bych netvrdil „pozdně románská“, či „pregotická“. V té revoluční době jedny styly doznívaly, další se teprve rodily, a Jeruzalém se svou antickou a byzantskou historií byl jejich tavicím kotlem. Jo, je to typicky rozmanitá „křižácká stavba“.

Pravá loď třílodního kostela vede pod (neo?)gotickými oblouky (zde jsou bíle omítnuté) ke schůdkům do podzemí. Informace na přilehlé tabulce praví, že tam se nachází místo narození Naší Paní. Sestoupím společně s dalšími návštěvníky. Kamenná podlaha je vyzdobena spíše než mozaikou kamennou intarzií. Všechno vypadá dosti nově (renovovaně?), až na hnědý oblouk z nepravidelných kamenů. Bližší pohled prozrazuje, že se jedná u průchod, vytesaný z rostlé skály. (Takže porod Panny Marie probíhal už tradičně v jeskyni.) Systém chodbiček s křížovou klenbou nás přivede do krypty, kde je v osvětleném výklenku vystavena zářivě barevná ikona. Na ní je zachycena situace těsně po porodu Mařenky: Starají se o ni dvě obslužné dívky, třetí přináší Anně posilující nápoj. Scénce přihlíží (už tenkrát!) tatínek Jáchym.

Je to tady moc pěkné, a chtěl bych zdejší prostory ukázat Janince. Jenže už je dvanáct hodin, klášterní areál se zavírá (polední přestávka 12-14). Naštěstí Běloši nejsou kách přísní; když vycházím z krypty, tak v hlavní lodi začíná zpívat asi dvacetičlenná anglofonní výprava jakousi nábožnou píseň. Moc pěknou, akustika je zde skvělá. Poslouchám, nahrávám foťáčkem na video. Získal jsem i minutu a půl k tiché procházce do levé lodi. Tady v rohu pod sochou se svatou Annou a dívenkou Marií hoří v plechovém korytu, naplněném pískem, desítky, nebo snad stovky svíček. Levá loď působí románštěji než pravá, ale už není čas na další průzkum. Je pět minut po poledni, Bílý otec nás vytlačuje z kostela s nekompromisní mírností.

Byla to tady čtvrthodina nadupaná dojmy! (Teď teprve mi dochází ta láce, za kterou jsme pořídili vstupenky. Šlo nepochybně o předzavírací slevu.) Dvorek před výstupem je stále zaplněn odcházejícími turisty, vynořují se z vykopávek, trousí se ze všech stran. Sedneme si proto ještě na pět minut do stínu parčíku se sochou kardinála jménem Charles Martial Allemand Lavigerie, jenž býval arcibiskupem v Alžírsku a Kartágu. Potřebuju si odfrknout před další dnešní kardiální cestou. Před Cestou strasti.

Ale o tom až příště.

***

Fotogalerie z cesty muslimskou čtvrtí od Herodovy ke Lví bráně je umístěna ZDE
A zde je fotogalerie z bazénu Bethesda a kláštera sv. Anny.

(Prožito v Jeruzalémě v sobotu 6. května, 2017, psáno v Praze v pondělí 8. a úterý 9. ledna 2018, kdy otužilá pokusná myš Janinka je už v rekonvalescenci po svém vánočním zápalu plic.)

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
***

Minulé díly vyprávění o této cestě (i předcházejících cest) po Izraeli viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.