Nedávno proběhlo téměř nezaznamenatelné 70. výročí od vypuknutí První celostátní spartakiády. „I.CS“ začala 23. června 1955 a byla koncipována jako „vyvrcholení oslav desátého výročí osvobození Československa Rudou armádou“. Rok 1980 byl také spartakiádní, to už proběhla V. československá spartakiáda. Právě před čtvrtstoletím jsem k tomu na Psu zveřejnil jednu rodinnou vzpomínku, kterou teď recykluji, protože na internetu už není k dohledání:

Skončil XIII. všesokolský slet. [Tehdy v tom roce Nula.] Slavnostní sportovní i společenská událost pro všechny zúčastněné i přihlížející. To spartakiády bejvávaly politikou nejtěžšího kalibru. V roce 1980 naše rodinka na jedné takové též cvičila.

Přesněji řečeno - cvičila žena Ivana se čtyřletou dcerkou Terkou. Skladbu rodičů s dětmi „Vyletěla holubička ze skály“. Já jsem zabezpečoval týl: Hlídal jsem ročního synka Janka. Brali jsme to jako jakousi tělesnou i duševní rehabilitaci Ivany po její mateřské „dovolené“.

S Honzíkem v kočárku jsme z procházky v parku Jezerka jezdili holkám naproti k sokolovně Na Květnici. Někdy jsme spolu obhlíželi cvičící z galerie. Hlavně závěrečnou secvičnou. Bylo to pěkné, jak caparti v zelených či červených kalhotkách s laclem, na kterém svítila žlutá kytička, obíhali své (většinou) maminky. Nebyli jen kusy cvičeneckého nářadí, ale plnohodnotnými účastníky. Měli i část úplně vlastní. V sokolovně panovala milá rodinná atmosféra.

Ještě pěknější byla spartakiáda Nuslí a celého zbytku Prahy 4 na škváře stadionu Na Děkance. Sluníčko svítilo, dechovky hrály, u stánků se kroutily fronty na pivo, pěnící se v papírových kelímcích a na opékané klobásky, jejichž libý zápašek se vznášel nad stadionem. Holubičky vylétaly ze skály, příbuzní a známí si navzájem ukazovali svoje cvičeňátka. Byl cítit duch téměř vesnické (pardon Nusle, pardon Praho 4) pospolitosti.

Nejpěknější byl ovšem trávník slávistického stadionu ve Vršovicích, kde se konala celopražská spartakiáda. Ovšem zde to probíhalo poněkud oficielněji, občanstvo stálo už dlouhé fronty na pivo i klobásky. Stánky s pochutinami se ztrácely ve stínu vysokánských tribun, ze kterých byl od cvičenců již patrný odstup. Leč cvičenci byli dychtivi zvítězit v konkursu na Strahov a tráva se zelenala. I zde holubičky vylétaly.

Strahovskou slávu jsme s Honzíkem sledovali už jen v televizi (někteří z nás). Netlačili jsme se v sáhodlouhých frontách, necítili klobásy, ani pivem nás nikdo nepolil. A čím delší fronty, tím vyšší tribuny. Tereza si pamatuje na narvaný autobus, strahovské šatny/koleje, seřazování na seřadišti. Pak už jen na značky na krásném žluťoučkém strahovském písku.

Cvičenci se seřazovali a neslyšeli to, co my a s námi statisíce diváků na Strahově a miliony u televize a pak ve filmových týdenících a dokumentech. Co v předcházejících okresních a obecních spartakiádách nebylo. K mikrofonu přistoupila národní umělkyně soudružka Švorcová a začala procítěně recitovat veršíky s obsahem „Díky rodná komunistická strano, ó díky, nechť vzkvétáš, a my Tě navždy poslušni budeme a imperialismus a zrádce porazíme, ó, strano rodná naše milá, jediná“. A soudruh generální tajemník KSČ a prezident republiky Gustáv Husák a soudruzi tajemníci a podtajemníci, ministři a náměstci, všechny ty komunistické svině si spokojeně pomlaskávaly a následující představení brali jako hold sobě, že jsou holt tak dobří a oblíbení... ([Bolševiky pronásledovaná až téměř k sebevraždě] Ivana se to dozvěděla až teď!, po dvaceti letech!!!, [2000] při čtení tohoto písání, tehdy jsem ji nechtěl trápit.)

A pak ty chudinky děti létaly jak holubičky, budily černé oči ze spaní a nevědomky hlásaly slávu komunismu.

Tak to bylo v tom zkurveným komunistickým režimu se vším: Všechno se dělo pod moudrým vedením KSČ, co se podařilo, bylo její zásluhou, za neúspěchy byli vinni nepřátelé socialismu. Člověk si toho mohl nevšímat, zvyknout si na to. Nebo emigrovat. Nebo střílet. Anebo svrhnout režim sametově.

Ale že se za revoluce nestřílelo, neznamená ještě, že jsme zapomněli (někteří z nás) na svoje otroctví. Neznamená to, že by nemohl dostat přes hubu ještě dnes komunista, který mi tvrdí, že „všichni nějak ten režim podporovali“. Stejně jako táta „podporoval“ rozvoj německého válečného průmyslu u soustruhu v gusenském koncentráku, soudruhu!

A tak jsem vděčen za rehabilitaci sletů a rojení cvičenců v tělocvičnách i na plochách stadionů. Jsem rád, že dnešní slet nepropaguje „vítězství kapitalismu“ a slávu nějaké strany. Propaguje sport, propaguje demokracii, propaguje svobodu, vždyť cvičí opravdu jen ten, kdo chce. Rehabilituje i tu spoustu cvičenců, kteří kdysi cvičili na spartakiádách, ačkoli nemuseli.

Paže tuž, vlasti služ. Tak to má bejt.

Psáno v Praze dne 2. 7. AD MM
Poprvé vyšlo na Neviditelném psu 4.7. 2000 pod názvem „Skončil XIII. všesokolský slet“.