Ale nějak jsme se už nikde nepotkali. Až když jsem začal psát do Neviditelného psa zprávy ze zajímavých událostí, pak jsem se s panem prezidentem Václavem Havlem přece jen konečně setkal. Asi dvakrát a vždy při příležitosti konference Forum 2000. Pan prezident seděl za stolem či na pódiu a pronášel společně s ostatními moudrými hlavami moudra. Nikdy jsem si na něj nemohl sáhnout...
A protože se zase zdvíhají úvahy o volbě nějakého lepšího prezidenta, než je ten současný, vzpomínal jsem, kde jsem za těch minulých osmnáct let potkal Václava Klause. A ani jsem nemusel moc přemýšlet, aby mi nedošlo, že mockrát, mockrát! Skóre Klaus versus Havel je snad 20:2!
První naše setkání se odehrálo na předvolebním mítinku OF na jaře roku 1990 na našem sídlišti. Tehdejší ministr financí tam byl taky a každý jsme se ho mohli zeptat pomocí papírku. Byl jsem rád, když (i!) na můj dotaz odpověděl k mé spokojenosti. (Btw: ptal jsme se na jeho postoj k sudetoněmeckým organizacím.) Protože se právě chystal na cestu do Ruska, tak se nás (publika ve sportovní hale) ptal, jaký kurs rublu (reálnější než do té doby nadiktovaných 10:1) by bylo potřeba vyjednat pro nákup ropy. Doporučili jsme mu tehdy 1:1. Opáčil že je to dobrá myšlenka a že to zkusí... Na sídliště mezi králíkárny prezident Havel nezavítal, alespoň ne na tyhle mítinky...
Pak jsem Václava Klause potkal na jedné slavnosti k výročí 28. X., které se konalo v Pantheonu Národního muzea. Stál jsem vedle něj, když se pořadatelům omlouval, že si připije jen symbolicky, protože nemůže vypít ani jednu skleničku, neb toho dne má spousty jiných akcí a kdyby na každé vypil jedinou číšku, to by vypadal! Mohl jsem si na něj sáhnout - ale nesáhl. To už byl premiér. Ani tehdy ani nikdy jindy jsem pana prezidenta Havla o tomto datu v Pantheonu nezahlédl.
Párkrát jsem viděl Klause při pietní akci, která se každý rok 5. května ve 12:33 koná před vchodem do budovy Českého rozhlasu na Vinohradské třídě. Myslím ale, že jako prezident tam pak už nebyl, jenom jako předseda Poslanecké sněmovny. Ale Havla jsem tam nepotkal nikdy. Když on měl tu smůlu, že byl nejdřív disident - a pak hned prezident.
Takže když jsem zabloudil v parlamentních chodbách, tak jsem na nich nepotkal Havla - ale Klause. Tak jsem byl překvapen, že mne stihl pozdravit jako první...
A pak jsem Klause potkal na setkání Konfederace politických vězňů na Žofíně, kam chodí za mohutného nezájmu sdělovacích prostředků každým rokem. Po skončení projevů jsem vycházel ze sálu a abych se nemusel tlačit, šel jsem vedlejšími dveřmi a dostal se do sálku, kde Václav Klaus hovořil s bývalými vězni komunistického režimu. Zase jsem si mohl sáhnout. Avšak nesáhl. Z toho půlmetru jsem pak vyslechl debilní otázku redaktora postbolševické ČTK i odpověď pana prezidenta. Redaktor druhý den udělal přesně to, o co ho Klaus požádal, aby nedělal - totiž aby nepřekrucoval jeho jasnou odpověď. Měl tam docela kliku, ten pan redaktor, protože málem dostal od muklů po čuni. Ne, sem Havel taky nechodil, oni by ho totiž byli štont vypískat...
No a nezapomenutelný byl Klaus po své prezidentské volbě, kdy jako první prezident sešel pod onen projevový balkón. Po vojenské přehlídce hradní stráže pak pokynem vyzval lidi, aby šli k němu přes červený provaz. Vojenští strážní tam bezmocně stáli a krčeli rameny: K čemu my tady vůbec jsme? Taky jsem si mohl šáhnout - a nešáhl...
Zvlášť legrační mi připadal jeden víkend na začátku léta. Jeden den jsme byli s tetičkou z Podkrkonoší v Čisté u Horek, v restauraci U Červinků, kam jsme ji pozvali na oběd - a u vedlejšího stolu seděla paní prezidentová Klausová. (Tetinka má z toho zážitek dodneška.) Druhý den jsem byl na vzpomínkové akci v Lidicích a potkal tam prezidenta Klause.
Já neříkám, že Havel jako prezident nikdy v Lidicích nebyl, nejezdím tam každý rok. Ale neviděl jsem ho tam nikdy. Ostatně ani jistého Jan Švejnara, o kterém možná tuším, jakého je fiskálního přesvědčení, ale jako politik je mi naprosto neznámý.
Klause jsem v Lidicích potkal mockrát. Byl tam i letos. A konečně jsme si i hezky popovídali. Já na něj křikl, když procházel špalírem kolem mne, poděkování. Že připomněl souvislosti tragédie Lidic s atentátem na Heydricha, strůjce holocaustu, a s poválečným odsunem Němců. (Něco podobného naposled v Lidicích řekl snad jen prezident Beneš.) Klaus byl otočený na druhou stranu a už o krok dál. Ale zaregistroval, bystře pochopil, otočil se ke mně a pravil "Ano!".
A zase jsem si nešáhl.
Publicisté by se neměli bratříčkovat s politiky. Několikrát jsem Václavu Klausovi na Psu vyčinil a za některé chyby mu i vylál. Nebratříčkuju se. Ale když někam jdu, tak na něj narazím! Možná je to proto, že se hodně pohybuje "v terénu".
Klausovo nekomentované, až mediálně neviditelné, i když pilné cestování po vlastech českých mu bývá někdy vyčítáno jako populismus. Já tedy nevím, jestli je Klaus populista. Ale fakt je, že je hodně mezi lidma - a řekl bych, že mnohem více nežli v České televizi...
Za naše setkávání může nejspíš nějaký zvláštní výběrový efekt. A tak bych si ho jako prezidenta sám za sebe znovu vybral. Abych mohl dalších pět let nadávat někomu celkem sympatickému.
Psáno v Praze dne 27. listopadu 2007