Posledně jsem tu vzpomínal, jak jsme ve zlatých letech šedesátých právali. A zmínil jsem i bezpočet kapesníků, které vždy znovu vyplouvaly ode dna máchací kádě, když už člověk myslel, že je všechny vytáhl.

Zrovna dneska jsem si na ty kapesníky vzpomněl. Když jsem si chtěl udělat uzel na kapesníku, abych doma něco zejtra nezapomněl. Ono to na papírovém jde tuze těžko. Ano, já vím, záznamníky, elektronické diáře a kalendáře - ale není nad uzel na kapesníku, zejména v tomto období, kdy kapesník člověk užívá častěji než diář...

A k tomu jsem si ještě vzpomněl na poučení, které mému kamarádovi dával jeho tatínek (ročník 1905) : "Měj s sebou vždy dva čisté a složené kapesníky. Jeden pro sebe a druhý, abys ho mohl věnovat dámě, kdyby ho náhodou potřebovala." Ano, papírový můžete rovněž věnovat, celý balíček třeba, ale jistě si ho pak nevypere a neuschová... Měl to pan Weidenhoffer dobře vymyšlený!

A teď vám konečně řeknu, kdo rád pere, přímo hrozně rád - nebo pral: moje maminka. Alespoň jsem si to nějakou dobu myslel. Pokud jste četli mou minulou vzpomínku, ve které jsem popisoval filozofii praní, její určitou živelnou krásu, pak snad uvěříte tomu, že i já jsem uvěřil máminým slovům, jimiž mě vypouštěla v čistých teplákách za klukama na ulici:

"Tak běž, a hned se ušpiň!"

Té výzvě jsem zprvu nevěřil. Máti byla vždycky po velkém prádle zdrchaná. Pro jistotu jsem se optal: "To myslíš vážně?"

"Jo, smrtelně. Já totiž hrozně ráda peru!"

A tak jsem šel ven a činil jsem se. Tehdy ještě byla ulice Ant. Beera na okraji Liberce pouze s hlinitopísečným povrchem, na kterém se báječně hrál fotbal. Lajny se vyryly podpatkem - ne, bosi jsme kolem roku 1961, kdy mi bylo deset, skutečně už nechodili! Tyčky nahradil šutr nebo smotaná bunda. A taky tam bývaly kaluže, hlavně na jaře, kdy jsme venku vyváděli nejvíc. Špatný povrch vozovky nutil občasná auta jet pomalu, takže jsme se nemuseli bát silničního provozu. Beerova byla vedlejší, a kdo nechtěl dostat míčem do karosérie, jel raději po vydlážděné Ruprechtické.

Bahnité kaluže udělaly na povrchu mých tepláků mamince první radost. Po fotbale jsme šli ještě blbnout na travnatou stráň nad volejbalové hřiště. Další radostě jsem své matce nachystal. Kluci, když mě viděli, zavěstili mi temnou budoucnost:

"No počkej, ty dostaneš!"

Oponoval jsem jim. "Ale ne, moje máma hrozně ráda pere. Říkala to!"

A ještě jsem naschvál koulel sudy po stráni, abych udělal mamince co největší radost. Domů jsem šel rozradostněn. Zazvonil jsem se širokým úsměvem ve tváři, a když se otevřely dveře, spatřil jsem něco, co jsem do té doby čítával pouze v klasické literatuře a pohádkách: Matka zalomila rukama! A nezdála se potěšená z toho, jak mi koláče bahna odpadávají od tepláků.

"Ty vypadáš jako prase!", zhodnotila můj zjev. "Vždyť jsi šel v čistém! Teď zase abych prala!"

"Ale vždyť jsi říkala, že hrozně ráda pereš!"

"Jo - ale to jsem myslela ironicky!"

Nějaká doba mylného přesvědčení uplynula, a trvala asi jen dvě hodiny... Ale nedostal jsem. Naše generace ještě dostávala vařečkou na zadek. Pro tentokrát jsem byl však omluven.

A tak jsem zvěděl, co je to ironie: posměšné úmyslné použití slov v opačném významu. A sám jsem od té doby začal ironii hojně používat. Ale nikdy ne vůči dětem, protože to jsem už z vlastní zkušenosti věděl, že desetileté děti ještě ironii nechápou.

A dnes navíc vím, že by se ironicky neměli vyjadřovat ani politici. I když občané nejsou malé děti. (Někdy.)

Mohli bychom totiž tu jejich ironii brát vážně!

Psáno v Praze dne 18. prosince 2007