Před 13 lety, v pátek 12. března 1999, vstoupila Česká republika do NATO. Opakuji reportáž z tehdejších, nu, českých, oslav

Posledně jsem tu psal, jak budeme se ženou Ivanou sledovat slávu našeho přístupu do NATO v různých televizích. Jaksi nebylo kde. Přímý přenos z předávání listin v Independence (Missouri) jsme v pátek nakonec zmeškali, neboť jsme se vydali na naši stodůleckou oslavu. A udělali jsme dobře.

V parku kousek pod stanicí metra Lužiny byl o půl sedmé večer několikasethlavý houf. Dvojice středního věku, rodinky, spousta dětí a mladých lidí. Počínající tmu osvětloval pouze reflektor kamery ČT1. Na metromostu nad rybníčkem se míhala světla projíždějících souprav. Na západě svítila věž kostelíka, nad ní v modravé tmě jasně plála Večernice. Davem se proplétali mladíci, kteří rozdávali upomínku na dnešní den: přívěšek ke klíčům, na jedné straně s naším barevným státním znakem a na druhé straně s kompasem NATO a nápisem 12.3.1999.

Konečně se na ochoze montované budovy, v jejímž přízemí mají školáci různé kroužky a v patře jsou učitelské byty, objevila slavnostní delegace. Krátce promluvili radové polského a maďarského velvyslanectví (spolu s námi čerství Naťáci) a nakonec i náš starosta Petr Bratský. Na ochozu se ještě tísnily různé uniformy, mihl se i hábit faráře ze stodůleckého kostela, ale žádné další proslovy se nekonaly. Nálada lidí byla uvolněná a skvělá. Bylo to hodně neformální a hodně občanské. Na závěr krátkých proslovů nás starosta vyzval ke zpěvu české hymny a sám se rozepěl. Lidi zpívali, ale já jsem zpočátku pro sevřené hrdlo nemohl. Byl jsem dojatej, ba i slzel jsem. Pak jsem se přidal, ale v závěru jsem už zase nemohl.

Slavnost byla zakončena pěkným ohňostrojem. Tryskal už k temnému nebi a jasným hvězdám ve výši. Osvětloval líbající se dvojice. Zatleskali jsme závěrečnému zlatému dešti a rozešli se do svých domovů. Tedy většina. My s Ivanou jsme zamířili ke kruhové tržnici s různými užitečnými zařízeními. V Pizza bar restaurantu Esperanza jsme si dali tuňákový salát a tortellini, domů jsme odnesli poslední lasagne pro synka Honzu, který ještě krutě brigádničil v jisté Internet kavárně. (Dcerka Terka tento víkend někde běhá v maskáčích se svými kamarády survivalisty, děti si hrajou...)

Domů jsme přišli po večerních zprávách, pustili jsme si až Jednadvacítku a hned nás dobrá nálada přešla. Že liberečtí komunisté chodí ve smutku, mne nepřekvapilo. Překvapilo mne spíš, že jim žádný Liberečák neukázal na ty rekonstruované domy na náměstí, které před jednatřiceti lety rozmlátily komunistické tanky. Éto váše dělo, komunisti, máte teď být proč smutní! Ale vůbec jsem nechápal komentátora, kerej furt šťoural. Dokonce i náš bruselský delegát Kovanda ho musel seřvat, když zase začal o jaderných zbraních na našem území. Atomovky přece stáhli Amerikáni z Německa chvíli po revolučním roce 1989, mají je na svých lodích, nejspíš, pochopitelně. Jediné jaderné zbraně v Evropě jsou teď vlastní francouzské a britské! A pak až v Rusku. A k nám je nikdo cpát nechce, není proč. Kdyby měla být atomová válka, tak je to snad něco jinýho a jistě může někdy nastat dnes pouze hypotetická situace, kdy o ně sami požádáme. Tenhle bolševický blábol ve veřejnoprávní televizi mne skutečně znechutil. (Čtenář Slunéčko promine: Nasral!)

Pan redaktor to ještě vylepšil při rozhovoru s vicepremiérem Lánským, když se ho ptal hned dalším komunistickým argumentem. Prej, co nás to bude stát?? Egon mu opět vysvětloval, jak na tom vyděláme. Krucinálfagot, proč musí v zemi, která je dnes už členem NATO, vysvětlovat politici publicistům to, co by měli publicisti vysvětlovat národu už alespoň deset let??? Tohle je věc, která by měla být zřejmá každému našemu občanu bez ohledu na politickou orientaci. Tedy pokud podporuje současný režim!

A tak já, zarytý pravičák, dnes můžu jen poděkovat naší levicové vládě, že převzala štafetu předchozích vlád a proceduru se vstupem do NATO dotáhla do zdárného konce, ani Kavan neztratil onu důležitou listinu při přestupování z letadla na letadlo. Mrzelo mne, že v pátek nikde nevystoupil prezident Havel.Takže ještě jednou děkuju Lánskému, který pravil že "v Liberci byla skvělá nálada, taková, jakou si zaslouží občané naší země".

Na Lužinách byla nálada nakonec taky skvělá, sklenka svatovavřineckého, kterou jsme si slíbili včera, plně splnila svůj účel.

Na závěr bych vás chtěl ještě pozvat na setkání u pomníku Zpravodajské brigády v horní části parku Na Jezerce v Praze 4, které se koná v pondělí 15. března 1999 ve 14:30. (Od metra C, stanice Pankrác, se tam dostanete jednu stanici autobusem č. 188.) Ministerstvo obrany ČR, generální štáb AČR, Český svaz bojovníků za svobodu, Československá obec legionářská, Sdružení domácího odboje a partyzánů ČR, Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých a Sdružení českého národního povstání tu v den 60. výročí nacistické okupace uctí památku hrdinů. My jsme totiž měli taky hrdiny, nejsme jen národ Švejků, páni redaktoři!

(Poprvé vyšlo na Neviditelném psu dne 13. března 1999)

P.S. Letošní pietní akce u pomníku Zpravodajské brigády v parku na Jezerce je naplánována až na středu 16. května od 14 hodin. 15. března proběhne vzpomínka na okupaci ČSR r. 1939 od 10.00 u památníku Vítkov.

Ještě podotknu, že nebýt před 13 lety Bratského, tak nikde v Praze neproběhla veřejná oslava vstupu do NATO!