30.1.2023 | Svátek má Robin


ŠAMANOVO DOUPĚ: Jsme tu doma

16.6.2010

Přijel jsem jen na návštěvu, jak jednou do roka jezdívám. Na hlavním parkovišti obce jsem se nechtěl tlačit, tak jsem jako vždy zajel ke hřbitovu. Ale iVe stínu hrušky tam bylo plno. Chytil jsem se až v nedalekém lesíku u zavřených chatiček rekereačního střediska. A teprve pak sešel do travnatého údolíčka.

Dneska je tu živo. Ve stínu památeční hrušky sedí mamina, dva hošíci pobíhají kolem. Na můstku přes potok stojí hlouček Sokolů, vedle se shlukli františkáni. Pod monumentálními sochami u trosek bývalého kostela se setkávají dvě turistické babky na kolech s dvěma japonskými dívenkami v sukních a s černými podkolenkami. Trosky sklepení Horákova statku mají dva japonští kluci za robinsonské hřiště.

Nad hrbolatou posečenou loukou, poházenou osamělými stromy, zní smuteční pochody od hromadného hrobu, nad kterým vlajou české vlajky. Je sobota 12. června 2010 a do Lidic, podobně jako já, přišly na návštěvu asi tři tisíce lidí.

Jedním z nich je i evangelický pastor, dříve biskup brémský, dr. Ernst Uhl, který pro návštěvy lidických občanů vybudoval v Brémách Lidice-Haus.dr. Ernst Uhl Jeden z duchovních otců Ekumenického střediska sociálních, kulturních a duchovních služeb v Lidicích Oázy Lidice. Společenský a společný dům stojí a slouží už dvanáct let, dnes už nejen přímým pamětníkům. Jako penzion pro seniory i jako místo setkávání.

Po louce mezi hloučky lidí pobíhají skautíci a skautky a rozdávají lidem kelímky s vodou. Je vedro, pitný režim, zejména u starých lidí a dětí, se musí dodržovat. Po doznění smutečních pochodů a položení věnců se z reproduktorů rozléhají proslovy řečníků .

Řečníci dořečnili, oficiální i neoficiální hosté se rozcházejí. Směřují k památníku 82 zabitých lidických dětí, kde zapěje sbor japonských dětí. (Lidice mají družbu s Hirošimou.) Poslouchat je bude i paní v selském holandském kroji. (Lidice mají družbu s Puttenem.) Poslouchat je budou lidé z celého světa. (Lidice mají taky ještě družbu s norským Telavågem, řeckým Distomem, srbským Kragujevacem, polskou Varšavou, ruským Stalingradem, francouzským Oradourem, italským Marzabotto, belgickým Bande...)

Lidice mají družbu i s anglickými Coventry.

Ve stínu, na lavičce určené pro pamětníky, zůstává sedět „teta Win“, 82letá Winifred Plocka (Horáková). Teta Win si vzala toho Horáka, Josefa, kterýTeta Win válku přežil - jako pilot RAF. Bojovat s německými letadly bylo bezpečnější než žít pod ochranou Třetí říše. Z pilotů padl jen každý druhý. Po válce se vrátil do Lidic. Ale na Win, na jejího muže (jednoho ze dvou, kteří přežili – o Británii bojoval ještě kolega pilot Stříbrný) se lidické ženy dívaly s neskrývanou a pochopitelnou závistí – měla totiž dva kluky jako buky.

Josef Horák pak pracoval na ministerstvu národní obrany. Ale jen do února 1948. Teta Win ještě dneska česko-anglicky vzpomíná, jak jednoho rána bylo plno ozbrojených lidí kolem domu. Dali Pepimu deset minut na to, aby vyklidil svou pracovnu, a pak ho poslali na Moravu. (Do Brna.) Ostatní piloty zavřeli, ale on byl moc známej, tak ho poslali na Moravu, aby se na něj zapomnělo. A pak by ho už mohli zavřít. Jenže nezavřeli. Počkal, až se jeho žena s dětmi vrátí do Anglie. Teprve pak vzal roha přes kopečky.

„Všecko jsme tu museli nechat. Já měla pár paunty, a oni vzali ode mě v Praze." (Ještě jí na letišti zabavili zlatý náramek – dárek od muže.) "Tak jsme přišli do Anglie completly - no money, no house, no furniture, no - nothing. Pepi byl ve Wiena – and I went in London..."

Pepi se vrátil do služeb RAF, bohužel v roce 1949 havaroval za velmi špatného počasí při zkušebním letu a na zranění při tom utrpěná pak zemřel. Děti, které nezpívajíAvšak Josef Horák tu byl i dnes, tedy ten, kterému šel za kmotra prezident dr. Edvard Beneš – ještě v Anglii. Syn Pepiho. Česky už neumí, ale má tu příbuzné, nalezené po desítkách let díky natáčení jednoho filmu...

Pro televizi Nova tu vyprávěla pamětnice Miloslava Kalibová (ročník 22): "Nás bylo 196 žen v Ravensbrücku a nedožilo se a nevrátilo domů 53... I to číslo ravensbrücké celkového lágru - 130.000 vězeňkyň tam přišlo a 92.000 se nedožilo. Nejen tam. Celé transporty třeba - Židovky, Romky - taky ty byly většinou posílány do Osvětimi. I staré a nemocné ženy. Ten poměr těch obětí je takovej pro nás příznivější, ale bylo to tím, že jsme měli naději, že se zase setkáme se svými rodinami. Já nevím, kde se ten optimismus v nás bral, ale ptali jsme se v dopisech - jednou za měsíc jsme mohli psát - co víte o mužích nebo o dětech? Tři roky nám chodily odpovědi, a my jsme si ty dopisy četli navzájem: Muži jsou jako vy - takové vcelku nadějné - a děti jsou v Polsku... Byly tam tři týdny v tej Lodži, ve stejném oblečení, ve dne, v noci, spaly na betonové podlaze v jedné továrně, bez nějakejch přikrývek." Než je zabili. "Ten osud dětí je opravdu nejsmutnější..." Děti1

Celý svět věděl o Lidicích. Matky dávaly to jméno dcerám, vojáci tankům. Jen lidické ženy nic netušily! V ženském táboře se velice dobře vědělo, kdo jsou a odkud. Jediná zlá duše se nenašla, která by jim smutný osud, který potkal jejich muže, prozradila. (O zabití dětí se svět dozvěděl až po válce.) S touto nadějí většina žen přežila - a nakonec, alespoň ty mladší, si našly nové muže a byl obdarovány novými dětmi...

Pod zelenými lístky břízy nedaleko památníku dětí vypráví průvodkyně hloučku německé mládeže o osudu obce. Jedno děvče si utírá slzy.

Před památníkem zatím už dávno dozpívaly japonské děti. I komunisté zde přednesli svou mantru o nutnosti míru, odvržení amerických radarů. O odkazu komunistů, kteří přežili 2. světovou válku a začali v prvním pokusu o socialismus pracovat pro sociálně spravedlivou společnost. (Jenom to přitom nám všem tak trochu posrali.)

Po komunistech přicházejí Holanďané. Zpívají hezky. Ale to už se do údolí od památníku nese zpěv Lucie Bílé. Otevírá se další ročník soutěže dětských pěveckých sborů. Děti zpívají dětem. Jsou tak podobné těm sochám!

Se všemi národy, které se tu sešly, jsem se mohl dorozumět. I ty písničky, co zpívaly děti třeba latinsky, byly srozumitelné: Dona nobis pacem!

Jen s tím podivným pronárodem komunistů, kteří chtěli zavřít Josefa Horáka za to, že bojoval proti nepříteli svého národa, s tím se nedomluvím. Jinak Japonci, Holanďani, Pražáci, Vlašimáci, volyňští Češi i ti Němci z Brém a Berlína, my všichni jsme tu doma. Doma v Lidicích.

Shromáždění
*****************************************************
K tomuto článku lze neregistrovaně diskutovat na Šamanově blogu, který byl pro tyto účely založen.

Psáno v Praze dne 15. června 2010

V Lidicích v sobotu zazněly i proslovy řečníků . Promluvili Přemysl Sobotka, předseda Senátu parlamentu České republiky, Gejza Evermod Šidlovský, ředitel knihovny Strahovského kláštera a předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková.
Vyslechli si je mnozí vzácní i nevzácní hosté.
Viz i stránky Občanského sdružení Lidice