Asi nejslavnější je linie č. 24. Nalajnovaná byla v letech 1983-84, dnes je snad známější pod jménem Poslední soud. Plátno o rozměrech 3x3 metry (sestavené ze čtyř čtverců) můžete ještě do konce týdne vidět ve výstavní síni pražské Městské knihovny. Když to nestihnete, budete se muset zajet na toto souplátní podívat do Paříže, kde je od roku 2005 instalováno v Centre Pompidou.

Zdeněk Sýkora je dodnes slavnější v zahraničí než doma. Měl několik různých velkých štěstí:

Nejprve mu Hitler zavřel báňskou vysokou školu v Příbrami, kam šel na přání rodičů, takže po válečném nádražáckém intermezzu nastoupil v r. 1945 na výtvarku na Karlovu univerzitu. Z báňské školy mu byly uznány i zkoušky z deskriptivní geometrie.

Další štěstí: V 60. letech, právě když přestal kreslit "krajinky" (realistické, kubistické, impresionistické, surealistické...) přišla doba, ve které už nebylo protistátní abstraktní umění. Určitě každý Pražák někdy prošel kolem Polského kultrurního centra, když směřoval do metra. Černobílá mozaika z kruhů a polokruhů je tu dodnes, nyní skrytá v interiéru kavárny. Sýkorova strukturální mozaika zdobí i větrací věže letenského tunelu.

Od počátku 60. let zkoušel abstraktní struktury připravovat pomocí počítačů, v čemž mu silně pomáhal matematik Jaroslav Blažek. Avšak ani po získání možnosti používat počítač neskončila základní práce na čtverečkovaném papíře, případně milimetráku. Postup linie či postavení další struktury určovaly posloupnosti náhodných čísel z počítače - ale třeba i hody kostkou...

Štěstí měl i po 68. roce, kdy svoje grafické práce posílal do zahraničí v dopisech nafocené na diapozitivech. Venku si diáky zvětšili, vypálili podle nich jednotlivé typy struktur, které pak podle obrázku sestavili - a tak mohl Sýkora vystavovat v zahraničí i v době, kdy nemohl vyjíždět.

Velkým štěstím bylo jeho angažmá na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde působil od roku 1947 jako asistent. V roce 1966 byl jmenován docentem a na katedře vyučoval až do roku 1980. A jako vedlejší produkt této práce bylo jeho největší štěstí - v roce 1983 se oženil se svou bývalou studentkou, tehdy šestadvacetiletou Lenkou.

Jeho žena se mu stala pomocnicí, spoluautorkou, archivářkou, vystavovatelkou - a webmasterem. Měla dobrého učitele!

Současná výstava ukazuje průřez z celého obddobí Sýkorovy tvůrčí činnosti. V první části hezky chronologicky, a v druhé části zase tematicky. Vedle sebe tu tak jsou například obrazy se skvrnami ze zahrad, vytvořené kolem roku ´60 a velice podobnými "fleky" z r. 1989.

Sýkora jako umělec je stále svůj. Vrací se tam, odkud vyšel - a přitom se nikdy neopustil. Určitě na tom má vliv, že žije a pracuje v rodných Lounech. Krajina jeho života je základem jeho inspirace. Tak ano, linky předkresluje podle umělcem nadefinovaných pravidel počítač - ale ty linie ve skutečnosti nějakým způsobem kopírují výrazné linie Českého středohoří...

Podobně Sýkora přešel od citového malování k přesně technicky definovaným projektům - aby se vrátil k poznání, že základním prvkem tvorby je inspirace, cit, nápad.

Výstava má dvě zrady - totiž právě ty dvě části. Zatímco první částí můžete v klidu projít za půlhodinu, hned u vstupu do druhé vás zdrží čtyři promítací plátna, kde běží diafilmy. Na zdi si pak můžete přečíst stručné zápisky ze Sýkorova životopisu. Na každý metr jeden sloupec zápisků, avšak při tak dlouhém životě se jen tak nedočtete. Když se probojujete do další části, můžete se nechat odchytit zvukem promítaného filmu, ve kterém na plazmové obrazovce Mistr povídá o svém životě a tvorbě. Jenže film (z roku asi 1993) trvá 94 minut, a když zde zarazíte, může se vám stát totéž, co v neděli nám. Kolem půl šesté vás upozorní hlídací osoba, že v šest se vypíná, a pokud si hodláte zakoupit katalog či jiné publikace, pak kasa zavírá deset minut před šestou - a šatna pět minut před šestou...

Takže - doporučuju po první nejdříve projít druhou částí a teprve pak složit své unavené kosti na lavičku před obrazovkou a sledovat zde mladistvého umělce plného elánu. A vyhradit si na výstavu přiměřený čas.

Vstupné činí 120 Kč pro dospělé, polovic pro studenty, 5 Kč pro novináře a 1 Kč pro důchodce.

Moc se mi to líbilo. Krom "uměleckého zážitku", jsem si odnesl i "poučení": Ukazuje se, že i zdánlivá "strojovost" má přírodní charakter. Jak by ne, když příroda je tvořena přesnými pravidly.

A je to - jednoduše i velkolepě krásné!

Psáno v Praze 25.4.2010 po návratu z výstavy

*************************************************

Web:
Zdeněk Sýkora
Zdeněk Sýkora slaví devadesátku v Městské knihovně
Recenze na aktualne.cz