K letošnímu "osmičkovému roku" si dovoluji opakovat některé své předpotopní články, jež byly z internetu smeteny několikerým stěhováním Psa. K dnešnímu výročí uveřejňuji další. Je starý deset let, ale za tu dobu se nezměnilo nic na tom, co se stalo v roce 1938.

********************************

Na mé psaní o výročí Mnichova se mi ozvalo několik čtenářů. Byl jsem otázán, jaké že vlastně požadavky Němci v Čechách tehdy před 60 [70] lety vznášeli? Nejpřesněji byly definovány v "Osmi karlovarských bodech", jak je veřejně pronesl Konrád Henlein na sjezdu SdP 24. dubna 1938 v Karlových Varech:

1. "Sjednání úplné rovnoprávnosti a rovnocennosti pro německou národní skupinu s českým národem v Československé republice.
2. Uznání sudetoněmecké národní skupiny jako právní osobnosti, aby její rovnoprávnost ve státě mohla být zachráněna.
3. Stanovení a uznání německého národního území.
4. Vybudování německé samosprávy v německém národním území ve všech oborech veřejného života, pokud se jedná o zájmy a záležitosti německého národního tělesa.
5. Vytvoření zákonných ochranných opatření pro ty státní příslušníky, kteří bydlí vně rámce uzavřeného území jejich národnosti.
6. Odstranění bezpráví, které se stalo sudetskému němectví od roku 1918, a reparace hmotných škod, jež tím bezprávím byly učiněny.
7. Uznání a provedení zásady, že v německém území mají být jen němečtí veřejní zaměstnanci.
8. Úplná svoboda přiznání se k německé národnosti a k německému světovému názoru."^(*)
   
   (*) Míní se nacismus

K tomu je třeba dodat tato fakta: V listopadu 1937 Henlein odeslal dopis Hitlerovi, ve kterém napsal: "...SdP netouží vnitřně po ničem jiném než po vtělení sudetoněmeckého území a celého česko-moravsko-slezského prostoru k říši, ale navenek musí vystupovat pro zachování Československa a integritu jeho hranic..." Na poradě u Hitlera po obsazení Rakouska konstatoval Henlein: "Musíme tedy stále žádat tolik, abychom nemohli být nikdy uspokojeni"(!!!) Proto byly požadavky formulovány takovým způsobem, aby je žádná vláda suverénního státu nemohla přijmout.

Přesto je nakonec československá vláda pod tlakem událostí 5. září 1938 v podstatě přijala! [Přesněji: Večer toho dne schválil jejich přijetí politický výbor vlády.] To nebylo Henleinovi ani Hitlerovi vhod. [K.H. Frank tehdy zděšeně vykřikl: "Můj bože, oni nám dali vše!"] Následovaly proto provokace, které vyvrcholily 12. září večer. Tehdy nastal čas předem avizovaného rozhlasového projevu samotného Adolfa Hitlera, který měl přednést na sjezdu NSDAP v Norimberku. Hostince v českém pohraničí byly narvány dychtivými Němci. Führer řval: "...Když tato mučená stvoření nemohou najít právo a pomoc sama, dostane se jim obojího od nás. Bezpráví, které se na nich páše, musí skončit!" Jeho projev byl signálem k puči. Vypukly demonstrace, byly vytloukány výkladní skříně českých obchodů. V Českém Krumlově bylo zraněno sedm lidí, v Perštejně jeden zabit. Do rána bylo nahlášeno 8 mrtvých a 17 raněných. 13. září byly ozbrojenými bojůvkami Freikorpsu napadeny četnické stanice. V Habesbirku [Habartově] byli zavražděni čtyři četníci, při obraně padli dva henleinovci. Vláda konečně vyhlásila stanné právo.

Načež 15. září vydává Henlein toto prohlášení:

"Soukmenovci, jako nositel vaší důvěry a vědom si své odpovědnosti konstatuji před celou světovou veřejností, že systém utlačování ze strany českého národa dosáhl svého vrcholu použitím kulometů, obrněných vozů a tanků proti bezbranným sudetským Němcům. Tím český národ ukázal celému světu s konečnou platností, že je nemožné s ním žít v jednom státě... V této hodině útrap sudetských Němců předstupuji před vás, německý národ a celý civilizovaný svět a prohlašuji: Chceme žít jako svobodní němečtí mužové a ženy! Chceme opět mír a práci v naší vlasti! Chceme domů, do říše!"

Během dvou týdnů provedl sudetoněmecký Freikorps (českoslovenští občané německé národnosti vycvičení a vyzbrojení v Německu) na 300 záškodnických akcí. 110 lidí bylo zavražděno, přes 2.000 osob odvlečeno do říše. [Většina unesených byla propuštěna až v prosinci 1938.]

Byla pak nová vláda, marná mobilizace, přijetí mnichovského diktátu, útěk, vyhnání a nucené vystěhování nejméně 152.000 lidí z pohraničí, Čechů i německých antifašistů. Následovala ostudná 2. republika, okupace zbytku Česko-Slovenska [Česka - Slovensko vyhlásilo samostatnou republiku], začátek děsné války, kterou rozpoutali a prohráli Němci. V této válce padly miliony lidí, další miliony se staly obětmi průmyslového vyvražďování, další miliony v zázemí byly zabity při bombardování či zemřely na nedostatečnou výživu a nemoci. Po válce následoval transfer všech německých menšin ze zemí střední a východní Evropy, který se také neobešel se bez obětí. Vraždy na civilistech buďtež odsouzeny.

V Německu, kam byly menšiny odsunuty, se setkaly s nevraživostí: Vy za tu válku můžete a ještě nás budete vyžírat! Začaly vznikat svépomocné instituce, podpůrné a kulturní spolky. Nejznámější je "Sudetoněmecké krajanské sdružení" (Sudetendeutschen Landsmannschaft), které se podle svých stanov (§1 "Pojem", odstavec 1) "považuje za útvar sudetoněmecké národnostní skupiny (Volksgruppe) vně domova". Sleduje (podle §3 "Účel") "obecně prospěšné cíle", jimiž jsou:

1. "spolupůsobit na spravedlivé uspořádání evropských národů
2. prosadit právně nárok na vlast a její opětné získání a s tím spojená práva na sebeurčení národní skupiny (Volksgruppe)
3. zastupovat nárok národních skupin a jednotlivých krajanů na navrácení (Rückerstattung - též náhrada) uloupeného majetku a z toho vyplývající nároky na odškodnění... "

Podle §4 ("Příslušnost k národnostní skupině") je "sudetským Němcem" ten Němec, který se v bývalém Československu narodil, jehož předci jsou sudetští Němci, kdo se oženil či provdal za sudetského Němce, či je za sudetského Němce "považován". To znamená "delší dobu žil v některé z obcí v zemi české, moravské nebo slezské a prohlašuje svou sounáležitost k sudetoněmecké národnostní skupině." A taky každý, ale musí to být Němec!, který "svou sounáležitost se sudetoněmeckou národnostní skupinou projeví získáním členství v Sudetoněmeckém krajanském sdružení." Sudetských Němců jsou podle této definice tedy miliony, někteří o tom ani nevědí. Možná vás překvapí, že jako historičtí "představitelé sudetoněmecké vědy a kultury" jsou uváděni Josef Ressel, Gregor Mendel, Rainer Maria Rilke, Sigmund Freud, Alfred Kubín, Gustav Mahler a Jan Václav Stamitz. (Proč už ne rovnou Josef Jungmann?) Mnozí si vystačí s tím, že dodržují bod f) §3 - "udržují tradice (zvyky, obyčeje, nářečí, kulturní statky atd.) vlasti, předávají je mládeži a podporují kulturní život v národnostní skupině."

Nicméně požadavky jsou nedílnou součástí každé "kulturní" akce, zejména na pravidelných výročních sudetoněmeckých dnech. Plénum sudetoněmecké rady (což je nejvyšší orgán všech sudetských Němců - i těch nesmiřitelných z Witikobundu i těch realistických sociálně demokratických i těch smířlivých z evangelických kruhů) přijalo v květnu 1961 svoje stanovisko, známé jako "20 bodů".

*************************************************************

Ale těch 20 bodů pustím na internet až příště.

Poprvé vyšlo v internetovém deníku Neviditelný pes © v týdnu od 5. září do 12. října 1998, podruhé 5. července 2001
(Tučně tištěný text zvýrazněn autorem)
[Poznámky roku 2008]