Je stále ještě Velký pátek roku 2025, když s Karlou vyjíždíme z novoborského sklářského muzea firmy Novotny Glass. Dnes jsme se po Křišťálovém údolí pěkně projeli a prohlédli si už čtyři sklárny/ ateliéry/ hutě/ muzea. Nejdřív jsme se ráno zastavili u Ricarda Hoineffa ve Slunečné 122, pak popojeli do Častolovic k Floriánově Huti, najedli se v Lindavě ve sklářské krčmě u Ajeta a teď ještě máme plné oči rozmanitých a nádherných skleněných artefaktů z toho Novotného muzea. (Odkazy viz pod článkem.)
Už míříme z Nového Boru Libereckou ulicí směrem do Jablonného v Podještědí, přesněji do místně příslušných Petrovic, kde máme u kamarádů zajištěn nocleh. Ale ještě něco bychom na závěr bohatého menu dali, nějaký malý zákusek.

„Hele, tady je někde na konci města další ateliér.. Odboč vlevo!“

Ještě jsem musel odbočit vpravo a ještě vpravo, protože jsem byl moc rychlý, než jsme se v další ulici dostali z druhé strany ke klasické severočeské vile, jejíž zahrada nás vítala otevřenými vraty. Za nimi na naši Fabii čekalo hned několik parkovacích míst. Což bylo dobře, protože jinak bychom v úzké Vančurově ulici jen těžko zaparkovali. Drobné skleněné prvky u domu nám řekly, že jsme dobře.

Zahrada, skloněná k jihu, nám předložila nádherný výhled na bohatě rozkvetlé magnólie. „Bohužel pomrzly,“ posteskl si domácí pán, tedy Vladimir Klein. Ale už nás pozval do patra své vily, kde se nacházely květy, které se nepoddají mrazu. Vlastně ne květy, ale poněkud rozměrnější skleněné kusy. Z nich asi nejmenší byly barevné mísy, rozložené na jednom stolu.

Některé ty mísy mají tvar loďky, a vida, tamhle jsou další loďky. Ve večerním slunci zlatě zářící položené srpky Měsíce. Vešly by se asi do náruče, pokud bychom je unesli. Co mi jen připomínají? Něco japonského.

A skutečně! Akademický malíř a sklář Vladimir Klein se narodil v roce 1950 v Komárnu a svůj život spojil se sklem zde, v Křišťálovém údolí. Nejdříve vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v blízkém Kamenickém Šenově. Odskočil si pak na pět let do Prahy, kde absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. A to v atelieru světově uznávaného sklářského výtvarníka profesora Stanislava Libenského. Po studiích se v roce 1977 vrátil do Kamenického Šenova zprvu jako profesor, později už jako ředitel SUPŠS. V roce 1991 byl osloven Japonci, kteří se chtěli ty krásné skleněné věci dělat sami.

A tak se na pět let přestěhoval do Toyamy, města na ostrově Honšú, kde na Toyama City Institute of Glass Art zavedl obor skla broušeného a rytého. Byl natolik úspěšný že dodneška tam tento obor vyučují Češi, s Vladimirem Kleinem je jich už minimálně devět. Jako vlastenec, Severočech a obdivovatel skla se dmu pýchou, že Japonci, když chtěli mít to nejlepší ze světa na svém území, že si pozvali české skláře. Zvláštní je, že Japonci si na Češích cení „studenou techniku“, kdežto na tu žhavou práci s tekutým sklem v huti si pozvali Američany. Dmutí se mi poněkud propadá a s jistou obezřetností se ptám:

To jsou Američani opravdu nejlepší v práci se sklem u pece? Díla amerických umělců, vystavená v nedalekém muzeu to dosvědčují. A Japonci jsou o tom zcela zjevně přesvědčeni. Tak bacha na to, abychom ani ve své sklářské klasice nezaostávali za světem!

Severočech Klein, narozený na jižním Slovensku, bydlící v Novém Boru, se naučil v Japonsku dívat se na přírodu tamním poetickým pohledem, což se zbrazuje i v jeho dílech. Zatímco si Karla s Kleinem povídají o Japonsku, rozhlížím se po vystavených kusech.

Ale co je to tady? Zlatavé vajíčko, zvláštně proříznuté. Venkovní objen je vejcovitě hladký, ale vnitřní stěny jsou všelijak vroubkované a jakoby ryté. Houbeles „jakoby“ - jsou ryté! Klein totiž s kusy skla pracuje jako s kamenem. Řeže je diamantovou pilou nebo i vodním paprskem. Osekává dlátem a kladivem! Brousí, leští...

Tohle vajíčko se Karle tak líbí. A je k mání za pouhé čtyři tisíce! Aha, hm, no jasně, eur...

O Vladimiru Kleinovi, jeho práci, osudech, úspěších a životě si můžete přečíst v příslušném článku o regionálních osobnostech Libereckého kraje ZDE. I když jde tedy o světovou osobnost, ve svém domácím prostředí působí velice civilně a přívětivě. Až bude mít zase někde výstavu, určitě se na ni přijdu podívat. Jedna, nazvaná „Skleněné kontrasty“ zrovna probíhá v galerii Zahradní dům v Teplicích.

Za nadcházejícího večera opouštíme pěkný dům s klidnou zahradou a se Sluncem v zádech míříme k Jablonnému. Po deseti minutách míjíme Kunratice u Cvikova. Tady sídlí na čísle 147 firma Pačinek Glass. Ale tu si musíme nechat až na zítřek.

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 13. května 2025

Viz i předchozí referáty z Křišťálového údolí:
Slunečné sklo
Foukneš a je to
Zázraky skla ve školce