Před jarem však panovala krutá zima. A ta se konala v padesátých létech minulého století. Celé doby ledové uplynuly. Drobné tání začalo až se smrtí tyrana Stalina v roce 1953. Ale po tomto slunovratu ještě následovaly kruté doby - měnová reforma a potlačení protestů proti ní v květnu 1953, v roce 1956 rozstřílení maďarské revoluce sovětskými tanky. Ale zpátky k našemu jaru.

První předjaří pro nás začalo tikat se světovou výstavou v Bruselu EXPO ´58. Tehdejší úspěch Laterny magiky s Kinoautomatem nastartoval novou vlnu československých filmů. Umělcové za státní peníze začali nenápadně rozvracet komunistický stát, jak si posteskl jeden soudruh vojenský poslanec na jaře roku 1968 v tehdejším parlamentu. "My bráníme stát na hranicích, a zatím nám ho filmaři rozvracejí zevnitř!"

Po filmové vlně se zvedla i vlna spisovatelská. Startovní výstřel k obrodě naší společnosti vyslal IV. sjezd československých spisovatelů, který se konal na konci června 1967. Pavel Kohout zde přirovnal arabskoizraelský konflikt (Šestidenní válka skončila teprve 10. června!) ke konfliktu mezi benešovským Československem a hitlerovským Německem. Přičemž naši slavní arabští spojenci byli přirovnáni k nacistům! V době, kdy náš stát rozvázal dplomatické vztahy z Izraelem. Dalším paličem byl Ludvík Vaculík, jenž ve svém pamětihodném projevu odsoudil existující režim, který obvinil z touhy po pouhé moci a z neschopnosti. Vaculík konstatoval, že pojem socialismus ztratil důvěru lidí. Desítky spisovatelů tam pronesly hodiny podobných moudrostí, což náramně roztrpčilo tehdejší komunistické vedení, ačkoli většina řečníků (snad krom Václava Havla) se přihlašovala k socialismu a tvrdila, že mu chce svou kritikou pomoci...

Následovaly určité represe: Byly vyřčeny stranické ortely nad odpadlými soudruhy Ivanem Klímou, Pavlem Kohoutem, Milanem Kunderou, Antonínem J. Liehmem, Janem Procházkou a Ludvíkem Vaculíkem. Ministerstvo kultury zarazilo v září 1968 vydávání Literárních novin, jejich redakce byla roprášena. Zároveň však okamžitě následovalo pirátské vydání Literárek, se stejnou grafickou úpravou, se stejným názvem - jako další číslo stejného ročníku. Arci s jinou redakcí. A jiným obsahem. Svaz Čs. spisovatelů nato pohrozil ministerstvu žalobou za porušení autorských práv! No soudruzi, no toto...

Hned na zářijovém zasedání Ústředního výboru KSČ se kvůli tomu bolševici poprvé pohádali. Na říjnovém zasedání už vystoupil jistý, v Čechách celkem neznámý, Alexander Dubček, zatím pouze první tajemník Komunistické strany Slovenska, který pronesl v té době neuvěřitelný názor, že "vládnout by měla vláda" - a nikoli stranické vedení. Napadl mnohobročnictví Antonína Novotného. Si dovolil.

To bylo 31. října 1967. Jako na objednávku ten den vypadl na strahovských kolejích elektrický proud. Už poněkolikáté. Študáci se naštvali, vylezli na tu shromaždovací plochu pro spartakiády, shromáždili se, vzali si svíčky a s pokřikem "Chceme světlo!" vyrazili přes kopec do Nerudovky. A protože na Hradě právě zasedal ÚVé, měla VéBé zvlášť dobré důvody ty podvratné inteligenty pořádně seřezat. Esenbáci vnikli i koleje ("akademickou půdu") a mlátili i lidi na pokojích - přesně jako nacisté. Chladili si žízeň za všechny ty majálesy...

V půlce prosince zasedalo předsednictvo ÚV KSČ, kde se naplno navezli proreformní komunisté do Novotného jakožto neschopného vůdce strany. Nakonec se všechny kliky dohodly, že tedy funkce prezidenta státu a prvního tajemníka partaje se rozdělí - ale až někdy později . Jenže týden nato se sešel komplet ústřední výbor KSČ, kde se spojili reformisti - se Slováky! (Novotný tak začal sklízet plody svého antislovenského šovinsimu.) Tato nehomogenní koalice měla v ÚV většinu, takže Antonín Novotný "dal k dispozici" svou funkci prvního tajemníka strany...

Načež nějaká soudružka řekla něco ve smyslu, že když máme ty Vánoce, měli bychom být na sebe hodní, a protože ani ostatní aparátčíci neměli ještě nakoupíno na svátky, zasedání bylo přerušeno! A pokračovalo až po Novém roce - 3. až 5. ledna. Vedoucí funkce byly skutečně rozděleny. Novotný zůstal prezidentem - a na místo nejsilnější politické figury byl zvolen Alexander Dubček. Začalo "Pražské jaro". Jak jsme později zjistili.

Vzpomínám si na ten den. Sledoval jsem zprávy v televizi (měli jsme maďarský Orion s velkou úhlopříčkou) a špatně jsem moderátorovi, vlastně tehdy hlasateli, to neobvyklé a neznámé jméno rozuměl. A tak když se vrátila máti ze své večerní školy a ptala se, koho tedy zvolili (všichni jsme se o těch Vánocích ptali, jak to bude dál, jestli v té době už dost neoblíbený Novotný padne), tak jsem jí odpověděl až opovržlivě to, co jsem nesprávně zaslechl:

"Nějakej Tupček."

Opovržlivě, protože jsem to bral jenom jako střídání v čele pro mne nezajímavé strany. Novotný zůstal prezidentem, tedy ve funkci, kterou naše republikánská rodina vždy považovala za nejdůležitější. Později toho roku se z Dubčeka stal náš Sášenka. A nedali jsme na něj dopustit ani po tom, co se zostudil po návratu z Moskvy a v průběhu roku 1969.

Ale dnes vím, že to moje ještě ani ne sedmnáctileté já mělo tehdy 5. ledna 1968 větší pravdu!

Psáno v Praze dne 8. ledna 2008