Hřbitov Hermanův Městec

27. ledna 1945 osvobodila Rudá armáda Osvětim a přilehlé tábory, či lépe řečeno jejich zbytky, které zůstaly po jejich řízené likvidaci. Byly osvobozeny i lidské trosky, tedy ty, které zůstaly naživu a které nacisté nestačili včas odvézt na jih a západ. Svět se poprvé dověděl alespoň částečnou pravdu o zvěrstvech nacismu.

Když jsem se jako dítě táty ptal, proč má na předloktí vytetované kostrbaté modré číslo, říkal, že je to z koncentráku a dál se nešířil. Rozvázal mnohem později. Ani potom toho moc neřekl a já ho nechtěl trápit přivoláváním vzpomínek. A teď už mi na nic neodpoví. Takže o Osvětimi vím jen, jak do ní táta přišel a jak z ní odcházel.

Táta jel do Terezína z pražského Veletržního paláce v březnu 1943 společně s brášky Oty Pavla a s tisícovkou dalších bratří, sester, tátů, tetiček, starců i dětí. Z této tisícovky se konce války dočkalo jen 238 bytostí. V září 1944 ho čekal další transport, do Osvětimi. V Terezíně poradil na rozloučenou nějaký kamarád doktor tátovi:

„Seš nastuzenej, hned, jak tam přijedete, tak se hlas na marodku, že seš nemocnej, že nemůžeš na práci.“

Jenže. Vlak s jejich transportem dorazil do Osvětimi až navečer jako poslední toho dne. A bylo v něm skoro 2500 heftlingů. Pan doktor Mengele byl již zřejmě tuze unaven. Nezdržoval se prohlídkou. Nechal hnát dav naháčů proti sobě a pokynem ruky je třídil doleva a doprava, jak se mu zdáli být v tom běhu dobří. A tak mu táta neměl čas říci, že je nemocen a chce na marodku. Nohy měl dobrý a lékař mávl rukou doprava...

Jak se měl táta v Osvětimi, nevím. Mluvil pak jen o lednu 1945, kdy už bylo slyšet dunění ruských děl. Němci ve spěchu evakuovali komplex osvětimských táborů. Transporty s heftlinky jely na západ a na jih. Táta se dobrovolně přihlásil do likvidační čety. Doufal, že je Rudá armáda osvobodí. Třídili „materiál“, který zbyl po zavražděných lidech a nakládali jej do vagonů. Šaty, boty, brýle... Táta tehdy netušil, že budou esesáci likvidovat celý tábor, hlavně usvědčující krematoria. Copak s likvidačními četami? Možná to tušil. Jenže doufal, že co nejdřív přijedou Rusové.

„To bylo nejhorší, pořád si se musel rozhodovat - a nikdy jsi nevěděl, jestli to bude dobře“, vzpomínal táta. Tenkrát se zase trefil. Z hromady bot, které německá armáda ukořistila na živých mrtvolách, si vybral jeden pár, který mu sedl. Při apelu se postavil doprostřed čtverce, aby ty boty nebyly vidět. Jinak by ho okamžitě zabili. Neviděli je.

Jejich likvidační komando nezlikvidovali, ani se nedočkalo Rusů. Původně měli k vlaku jet náklaďáky. Jenže ty nedorazily včas. A tak vězňové vyšli na pochod smrti. Esesáci pospíchali. Kdo nestačil, toho odstřelili. Táta táhl jednoho kamaráda, který už nemohl jít dál sám. Pořád se snažil, aby byli vepředu. Hlavně, že měl ty boty. Ale zaostávali.

Němci kolem nich pojížděli na motorkách. Na přívěsném vozíku měli kulomet. Ten byl v mrazivém počasí přikryt plachtou. O svou techniku se úzkostlivě starali. Jeden z nich povídal: „To už nemá cenu, skonči to.“ Druhý začal plachtu z kulometu sundávat. Potřebovali vyřešit nepříjemný problém. Žádná nenávist v tom nebyla.

Vtom přijely náklaďáky.

A tak táta přežil „Osvěčim“, i další transport v otevřených nákladních vagónech v lednových mrazech, i Mauthausen.

Jeho bráchové a miliony jiných to štěstí neměli. Tátu osvobodili až Američani v Gusenu. 5. května slavil vždy jako svoje druhé narozeniny. 27. ledna neoslavoval osvobození Osvětimi. Ani my ho neoslavujeme.

Ale vzpomínáme. Je Den holocaustu.

Text je kratší verzí stejnojmenného článku, který vyšel na Psu v lednu 1999, a pak ještě několikrát. Ale něco je třeba stále opakovat. Zejména kvůli různým „Hrdým Čechům“ a novodobým glorifikátorům reálného nacismu.