***************************************************

V Liberci před válkou chodívala babička Emílie s třemi syny a dcerkou na výlety do Jizerských hor i na Ještědský hřeben. Na ten Ještěd to byl bez lanovky docela záhul, můžete si to zkusit i dnes. Zesílí vám nohy i plíce. Kluci hráli v zimě hokej, běhali po horách na lyžích, v létě pěstovali atletiku, plavali. V silném těle silný duch, paže tuž, vlasti služ. Když se v osmatřicátém "vrátili" (jak říká pan Neubauer) či "přestěhovali" (jak říká pan Mandler) do Prahy, sportovali i tady. [Jenže oni se všichni v tom Liberci narodili, babička tedy v blízkých Vratislavicích.]

Strejda Ota byl dobrej, hrál za mančaft Slávie - v létě fotbal a v zimě hokej. Jirka s Milanem bruslili na DTJ u Bohemky, tetička Milenka už nějak nemohla, pak se přišlo na to, že má mozkomíšní sklerózu, umřela ještě ten podzim. Kluci v létě sportovali v Kampa klubu, jezdili plavat na Vltavu k Roztokám. Vono se jim to pak hodilo.

Když jsem se jako dítě táty ptal, proč má na předloktí vytetované kostrbaté modré číslo, říkal, že je to z koncentráku a nijak to nerozváděl. Tehdy mi to stačilo. Neptal jsem se ani později, rozvázal sám po narození vnučky Terezky. Ani tehdy toho moc neřekl a já ho nechci trápit přivoláváním vzpomínek. [A dnes se ho už zeptat nemohu...] Takže o Osvětimi vím jen to, jak do ní přišel a jak z ní odcházel.

Jak jsem zjistil v deprimující knize Terezínský památník, odvezli tátu do Terezína z pražského Veletržního paláce 6. března 1943 v transportu Cv společně s bratry Oty Pavla a s tisícovkou dalších bratří, sester, tátů, babiček a tetiček. Z této tisícovky se konce války dočkalo jen 238 bytostí. Po Terezínu přišla na řadu další "klasická" cesta: Transport Ek, který vyjel 28. 9. 1944 do Osvětimi. V Terezíně poradil na rozloučenou nějaký kamarád doktor tátovi: "Seš nastuzenej, hned, jak tam přijedete, tak se hlas na marodku, že seš nemocnej, tam to budeš mít lepší."

Jenže. Vlak s jejich transportem dorazil do Osvětimi až navečer jako poslední toho dne. Pan doktor lékař Mengele byl již tuze unaven. Nezdržoval se prohlídkou. Nechal hnát dav naháčů proti sobě a pokynem ruky je třídil doleva a doprava, jak se mu zdáli být v tom běhu dobří, nejspíš. Kdo pochopí duši lékaře. A tak táta neměl čas říci panu doktorovi, že je nemocen a chce na marodku. Nohy měl dobrý a pan doktor mávl rukou doprava...

Další tátova vzpomínka je až na leden 1945, kdy už bylo slyšet dunění ruských děl. Němci ve spěchu evakuovali komplex osvětimských táborů, transporty s heftlinky jely na západ a na jih. Táta se dobrovolně přihlásil do likvidační čety. Doufal, že je Rudá armáda osvobodí dřív, než je odtransportují dál. Třídili "materiál", který zbyl po zavražděných lidech a nakládali jej do vagonů. Táta tehdy nevěděl, že budou esesáci likvidovat celý tábor, hlavně krematoria, kterými proletělo možná pět a půl, možná šest milionů lidí, včetně likvidačních čet. Masová vražda měla zůstat před světem důkladně ukryta. [V samotné Osvětimi se jednalo o milion třistapadesát tisíc spálených těl. Tedy všech zde zavražděných - Židů, Romů, Poláků, sovětských válečných zajatců a dalších...]

"To bylo to nejhorší, pořád ses musel rozhodovat a nikdy jsi nevěděl, jestli to bude dobře," říká dnes táta. Tenkrát se trefil, z hromady bot, které německá armáda ukořistila na lidských mrtvolách, si vybral jeden pár, který mu sedl. Při apelu se postavil doprostřed čtverce, aby ty boty nebyly vidět, jinak by ho okamžitě zabili. Neviděli je.

Jejich likvidační komando nezlikvidovali, ani se nedočkali Rusů, poslali je na pochod za předem odeslanými transporty. [Nejspíš už nejezdily vlaky až do Osvětimi.] Předešlé kolony měly více času, proto se přesouvaly pěšky. Pro tátovu kolonu měly přijet náklaďáky. Jenže ty nedorazily včas. Esesáci pospíchali. Byl to pochod smrti. Kdo nestačil, toho odstřelili. Táta táhl jednoho kamaráda, který už nemohl jít dál sám. Pořád se snažil, aby se moc neopožďovali. Nožičky mu pořád ještě sloužily, hlavně, že měl ty boty.

Němci je doprovázeli na motorce se sajdkárou, na které měli kulomet. V lednovém nepříjemném počasí byl přikryt nějakou plachtou, o svou techniku se úzkostlivě starali. Jeden z nich povídal: "To už nemá cenu, skonči to," druhý začal plachtu z kulometu sundávat. Potřebovali vyřešit nepříjemný problém, žádná nenávist v tom nebyla.

Vtom přijely náklaďáky.

A tak táta přežil "Osvěčim" i další transport v otevřených nákladních vagonech v lednových mrazech, i Mauthausen. Jeho bráchové to štěstí neměli. Tátu osvobodili až 5. 5. 1945 Američani v Gusenu. A zase ho nesly nožičky dál. S několika kamarády zabavili Rakušákům pár bicyklů a vydali se na nich do Čech...

Ale to už je spousta jiných povídek.

Poprvé vyšlo na NP 6. 2. 1999, k dalšímu vydání redigováno 21. 1. 2008)