23.9.2020 | Svátek má Berta


ŠAMANOVO DOUPĚ: Jak na Liberec nespadla jaderná bomba

29.8.2020

Už asi pětadvacet let jezdím v létě na jeden, dva týdny dovolenkovat se do Jizerek na Šámalovu chatu (kde jsme s třídou měli v roce 1969 za doznívající svobody maturitní večírek). Jezdím tam každoročně, nejdříve se ženou Ivanou, když zemřela, tak s partnerkou Janou, když zemřela i ta, jezdím sám s kolem... Letos jsem si vzal s sebou notebook, abych do něj mohl ukládat fotky. No a najednou, jak tak jezdím a chodím po kraji, kde míjím pomníčky, jak mne oslovují místa oživená skutečnými příběhy v mém připravovaném románu Paměť kamenů, tak mě napadlo, že v tom noťasu mám vlastně poslední verzi tohoto pospávajícího textu. A že bych ji mohl vzbudit. A že v Liberci je aktivní Fantasy klub, kam občas jezdím z Prahy jako autor i jako řidič jiných pražských autorů. A že bych v něm mohl něco přečíst, když už jsem v Liberci. (Přesněji dvanáct kilásků nad ním v horách.)

Pozorný posluchač

Pozorný posluchač

To mne napadlo první čtvrtek na Nové Louce, právě, když v tamním zámečku vyladili wifinu tak, že se dalo komunikovat se světem. Oslovil jsem tedy kamarádku, která si na webu říká Karlička Klihosmečková, a ona to obratem zorganizovala. Akce libereckého Fantasy klubu se konávají pravidelně ve středu v knihkupectví a herně Svět Jotunheim v Železné ulici, kousek od radnice. Ale protože jsou prázdniny, přesunula Karlička čtení do přírody k nedávno postavené Wiedenově přehradě. Je to asi deset metrů dlouhá přehrádka v harcovském Malém cípu, kterou pan Wieden poskytuje k dispozici každému, „kdo v dobrém přichází“.

Dají se tam opékat i buřty, což mí posluchači také činili.Avšak nejen opékali, avšak i poslouchali.

Na závěr jsem opékal buřta i já

Na závěr jsem opékal buřta i já

Díky tomu, že jsem měl před sebou četbu, musel jsem si text upravit do huby – a hlavně taky zkrátit. Ta moje kniha vypráví příběhy libereckého století (1897-1968) viděné očima českého hocha Jendy (narozen 1951, tedy jako já) a německého chlapce Hanse (*1921). A tímto dlouhým obdobím budu čtenáře provázet prostřednictvím reálných příběhů letectví a kosmonautiky. Když mi bylo šest, odstartoval Sputnik. Když deset, tak Gagarin. Děj románu skončí na Vánoce roku 1968, když Apollo 8 s posádkou kroužilo kolem Měsíce, to mi bylo sedmnáct. Našel jsem si k tomu tisíce stránek dokumentů, ale ten chlapecký údiv a nadšení jsou moje.

Děj mám vymyšlený do posledního detailu, problém mám však s tím, jak se mi do knihy neustále snaží narvat další příběhy. Napsanou mám teprve polovinu, ale už tak je to asi na tři sta stran. Takže teď si něco vymyslím, ale škrtám to dříve, než napíšu. A teď budu škrtat, co jsem už napsal, protože probírka před onou četbou náramně prospěla spádu děje.

V původním úvodu mám asi tři stránky popisu, jak řádila děsná povodeň v roce 1897 v Liberci i dálném okolí. Jaké byly škody, kolik lidí se utopilo, jaké činy hrdinství se udály... Většinu z toho jsem, abych to vůbec učetl, nemilosrdně vyškrtal a zůstalo mi jen pár odstavců. Budu v tom pokračovat!

Děj knihy začíná 29. července 1897, kdy na Novou Louku spadlo během jediného dne 345,1 mm vody na metr čtvereční, dosud nepřekonaný středoevropský rekord. Přítomná kamarádka a spisovatelka Karolina Francová, která na místo dorazila i s chotěm a synkem, si hned na začátku akce toho data všimla. Protože jsem ze své knihy četl – právě 29. července! I to snad přispělo k úspěchu akce. Vyprávěný příběh rázem dostal punc rerality.

O asi třetinu jsem zkrátil i dva ucelené příběhy, které jsem vyprávěl v ich formě. Jedním bylo fiktivní chlapecké dobrodružství ve skutečném podzemním bunkru pod Liebigovým zámečkem (v popisované době v něm byla Severočeská galerie). Druhým byl můj skutečný zážitek ze začátku třetí světové války, která mohla proběhnout v důsledku kubánské krize v říjnu 1962. Tehdy se mi v noci zdálo, že na Liberec skutečně padá jaderná bomba! V románu jsem nás zachránil. A vlastně i ve skutečnosti. To jaderné bombardování se událo jen v paralelním světě. Nakonec jsme přežili díky mému hrdinovi a jeho spolupráci s libereckou žulou. („Budu se teď na ni dívat jinak,“ napsala mi pak jedna posluchačka.)

Mému hrdinovi bylo v tomto příběhu jedenáct let, a mezi posluchači byl i Karolinin synek podobného věku. A tomu se ukázky líbily. Karolina mi pak napsala: „On byl vážně dost nadšený, ještě jsme si pak o tvé knížce povídali i doma a měl spoustu otázek.“ Protože jako kmet píšu v ich formě dítě, je mi to náramným povzbuzením. Potvrdila se mi tím i platnost a užitečnost motta celé knihy:

O věcech, které se malým dětem neříkají, o které dospívající nejeví zájem, a když vyrostou, tak už není koho se ptát.“

A aby to bylo dokonalé, tak jsem se od Karolinina muže dozvěděl, že jeho dědeček byl na Nové Louce fořtem a jeho babička tam stlala v prezidentském apartmánu prezidentovi Zápotockému a jeho ženě postele, když tam byli na dovolené. Na Šámalově chatě (která v mé knize samozřejmě také hraje) to apartmá č. 1 je dodnes. Na konci třicátých let ho připravoval prezidentský kancléř Šámal pro plánovanou návštěvu prezidenta dr. Edvarda Beneše, ke které už nedošlo pro neblahý spád událostí v našem pohraničí.

A píše se kdesi, že je to kopie kanceláře ministra zahraničních věcí Jana Masaryka z Černínského paláce. (No, byl jsem se tam podívat – na Šámalce –, ale ten dojem jsem neměl, chyběl pocit z těch věkovitých kamenných zdí.) Samozřejmě, že to má být ta kancelář a přilehlé místnosti (pozlacená vana tu je!), avšak z doby, kdy ji obýval jako ministr zahraničí právě Beneš, přece.

Pěkně se to zacyklilo, protože můj hrdina potkává všechny naše „dělnické“ prezidenty, takže budu mít další odstavec. Tohle o tom skutečném prezidentském pobytu na Nové Louce přitom nenajdete v žádném z internetových pramenů, na Šámalce se tím nechlubí, asi to taky nevědí. Ne-o-cenitelný příspěvek pamětníka!

Dostal jsem potřebný impuls v knížce pokračovat. Zatím škrtám. Pak napíšu ty dva konce, co mám v hlavě už asi deset let. Ten konečný konec se odehraje na Ještědu, ten předcházející v Izraeli u mostu Gešer ad Halom, který jsem taky navštívil. (Pravda, nebyl jsem ještě na oběžné dráze Měsíce…) No a pak už jen zbývá dopsat to mezi stávajícím textem a těmi konci.

Bude hotovo do roka a do dne!

V Praze na Lužinách ve čtvrtek 27. srpna 2020

Poprvé na věži liberecké radnice

Poprvé na věži liberecké radnice

Text je inspirován rozhovorem s Jiřím Loudou, redaktorem Libereckého deníku, kde vyšel celý zde: Zdálo se mi, že na Liberec padá jaderná bomba, říká spisovatel

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.