Rok s osmičkami na konci přináší spoustu kulatých výročí. I jedno nekulaté. Právě před 15 lety vznikla samostatná Česká republika. Dnes tento státní svátek nějak silně neoslavujeme, tedy my, Čechoslováci, ale už jsme se s "obnovou samostatného českého státu" smířili, jakkoli za hlavní státní svátek stále považujeme 28. říjen.

Ale když ono to opravdu jinak nešlo. A rozdělení - přes všechny potíže, které dodnes přináší mnoha "obyčejným" lidem (3000 "slovenských" důchodců v Česku) - bylo správné. Zajímavo je, jak se k naší nedávné historii okamžitě vyrojila spousta nepřesných až lživých hodnocení. Proto k dnešnímu neslavnému výročí učiním několik připomínek, které si nečiní nárok na to, býti k danému tématu vyčerpávajícími. Snad si vzpomenou alespoň ti, kterým je přes třicet. Ostatní si mohou schovat k maturitě.

Nejdříve zmíním trochu dávnější historii, totiž "kontrarevoluční" rok 1968. V létě toho roku se ve Varšavě sešla pětice komunistických vůdců z NDR, PLR, MLR, BLR a hlavně SSSR, aby se poradila, jak zatočiti s neposlušným Československem. Pod vlivem lidové výzvy 2000 slov se odmítli přijet seřvat českoslovenští komunisté. Tehdejší fýrer z NDR na zasedání navrhl, aby se proti nám použila "slovenská karta". To jest oslabení ČSSR vnitřním sporem se Slováky. Brežněv ho okamžitě umlčel. Nechtěl, aby se o tom diskutovalo veřejně. Nicméně jakožto jediný trvanlivý výsledek "obrodného procesu" bylo vyhlášení dvou republik. Česká (socialistická) a Slovenská (socialistická) republika vznikly už 1.1. 1969 ustanovením federace (včetně dvou "státních občanství"!). Mohly existovat společně v jednom státě tak dlouho jen proto, že neexistovala demokracie. Fakticky jsme totiž měli systém pětikomorového parlamentu. Federální shromáždění bylo složeno ze Sněmovny lidu (SL = 100 Čechů + 50 Slováků) a Sněmovna národů (SN = 75+75), kde se hlasovalo odděleně podle národnosti ("zákaz majority"). Takže se vlastně jednalo o tři komory. Rozhodnutí federálních orgánů ještě podléhalo schválení dvou Národních rad, což byly další dvě komory. Tento hovadný systém mohl fungovat jen proto, že podléhal diktátu třináctičlenného (nebo kolik vás bylo, Kapku?) politbyra ÚV KSČ, přesněji řečeno tomu opičákovi, který měl v politbyru největší klacek - a podporu z Moskvy.

První záchvěv podezření jsem pocítil už v listopadu 1989, kdy extra vzniklo Občanské fórum a extra Verejnosť proti násiliu, které řídily dvě různé revoluce! Ta na Slovensku měla i národnostně emancipační rozměr, jak jsme se přesvědčili už na jaře 1990 při "pomlčkové válce". První svobodné volby nevyhrálo OF, jak nás tehdejší tisk masíroval. Šlo o koalici OF (68 mandátů v SL a 50 v SN) a VPN (19+33). Zatímco v SL tato koalice měla 68+19 = 87 hlasů (ze 150), v SN z důvodu odděleného hlasování neexistovala! A tak zatímco v české části SN vládlo se svými 50 hlasy (dvě třetiny ze 75) OF, samotná vépéenka měla pouze 33 hlasů ze 75 ve slovenské části, čili nějakých 44 %. O změně ústavy, tedy o změně tohoto debilního systému - ale i pouhého názvu státu - mohla přitom rozhodnout jen ústavní většina. Třípětinová většina - v každé ze tří komor parlamentu zvlášť!

150 poslanců lidu mohlo chtít změnu ústavy, 75 poslanců jednoho národa mohlo chtít změnu ústavy, 45 poslanců druhého národa mohlo chtít změnu ústavy, ale 30 jejich soukmenovců tuto snahu mohlo zablokovat. Proto mne štvaly a štvou výrazy typu "paralament zamítl, odmítl, smetl ze stolu, nedokázal se dohodnout". Faktem je, že návrhy na nový ústavní zákon nemusely projít v parlamentu třeba pouhými třiceti hlasy ze tří set! A případná změna ještě musela být přijmuta dvěma nezávislými Národními radami. Toto se týkalo jak změny názvu státu (nakonec zvítězila nepravopisná varianta "Česká a Slovenská Federativní republika"), tak případného referenda k rozdělení společného státu.

Opakuji: V roce 1992 jsme sice měli nový volební zákon, ale stále ještě bolševickou ústavu, podle které mohl fungovat jen poslušný parlament za totality. Pokud může desetina zástupců lidu vetovat rozhodnutí zbývajících devadesáti procent, tak se nejedná o demokracii, ale o pouhý paskvil na ni.

V této situaci podle pana Mečiara (jak se chlubil ještě za dob federace jakožto slovenský ministr vnitra) působili agenti SIS na území Česka. Pokud si to dáme do souvislosti se sovětským plánem z roku 1968 a s informacemi o tom, že v roce 1997 slovenské a ruské tajné služby uzavřely oficiální smlouvy o spolupráci, že ve stejné době prohlašovali polští politici, že ruské tajné služby působí proti vstupu Polska do NATO a EU, pokud víme, že ve vedení SISky pracovali za Mečiara bývalí vysoce postavení estébáci, je vysoce pravděpodobné, že zde jakási "ruská spojka" existovala. Ta by však nemohla být nikdy úspěšná, kdyby na Slovensku neexistovalo oprávněné emancipační hnutí.

"Vy jste nás nebrali dost vážně," vyčetl mi nedávno na Fénixconu v Brně můj slovenský čtenář. Brali nebrali, zejména jsme netušili, "co ti Slováci vlastně chtějí". Dost dlouho nám trvalo, než jsme pochopili, že míní vážně to, co na demonstraci, či spíše "bratrském setkání našich národů" před Slovenským domem kultury v Praze 28.10.1990 prohlašovala slovenská studentka ekonomie(!): "My chceme jeden stát, ale dvě ekonomiky." A ještě říkala něco: "My chceme jednotný stát, proto budeme volit Mečiara."

Volby v červnu 1992 znamenaly však ve skutečnosti faktický rozpad státu. Už 2.7. 1992 konstatoval Fedor Gál, Slovák, federalista a bývalý disident: "Obávám se, že stát už se začal rozpadat - rozkazy ministra vnitra na Slovensko nedocházejí, armáda se pomalu, ale jistě rozděluje na českou a slovenskou, dělí se ekonomiky..." Samotné volby přitom proběhly až 6. června 1992.

Už bylo pozdě na rozlúčkové referendum, které ještě na podzim 1991 žádal prezident Havel podporován stotisícovými peticemi. I já jsem sbíral podpisy. V parlamentu to neprošlo slovenskými a komunistickými hlasy, tady bych prosil, aby komunisti laskavě drželi hubu o své "angažovanosti na záchraně státu".

7. 7. 1992 Slovenská národní rada slavnostně vyhlásila Svrchovanost Slovenské republiky. Ještě než došumělo šampaňské v Bratislavě, ohlásil prezident Havel abdikaci. 1. září 1992 havaroval na D1 federalistický Dubček a ve stejný den byla vyhlášena ústava samostatného Slovenska. A za této situace začali komunisté a sládkovci prosazovat referendum. Pokud by proběhlo, vedla by kampaň k němu pouze k eskalaci tehdejšího napětí a možná až k řešení "jugoslávského typu". Což čeští komunisté museli vědět - a právě proto také ono referendum požadovali...

Bylo téměř zázrakem, že se Klausovi a Mečiarovi podařilo různými politickými kroky přesvědčit dostatečné množství zákonodárců (viz matematické cvičení výše) k tomu, aby rozdělení státu proběhlo "ústavně" - tedy podle té debilní bolševické ústavy, kterou jsme na konci roku 1992 stále ještě (i když mírně pozměněnou) měli.

Ukončení existence Československa k 31.12. 1992 jsem cítil jako první velkou polistopadovou prohru. Ze získaného samostatného českého státu jsem se nijak neradoval. My ho totiž nezískali - ale utrpěli. Ale dnes víme, že to bylo nejlepší tehdy možné řešení.

Ale stejně jsme i letos v prvních vteřinách Nového roku po stále ještě nezvykle krátké státní hymně zapěli alespoň první sloku té slovenské...

Psáno v Praze dne 1. ledna 2008