(školní historka ze starých dob)
Už je to pětačtyřicet let, co jsem stál na stupínku asi tak sedmé třídy liberecké ZDŠ 5. května a byl zkoušen z historie napoleonských válek. Soudruh učitel Hubert přísně vyžadoval přesnou citaci „jak je to v učebnici“. Jinak to ani neuměl. Za ideálního žáka považoval nejspíš papouška. A to jsem nikdy nebyl - ani jedno, ani druhé.
Nejdřív šla k tabuli jedničkářka Kopecká. Měla vykládat o Napoleonově vpádu do Španělska. Šlo jí to dobře až do místa, kde pravila: „Španělští vlastenci stříleli na Napoleonovy vojáky ze sklepů a ze střech...“
„Tak to není,“ zaburácel v tu chvíli kantorův hlas. „Jak je to správně?“
Kopecká si proběhla v hlavě namemorované stránky a s mírnou nejistotou pomaleji zopakovala: „Španělští vlastenci stříleli na Napoleonovy vojáky ze sklepů a ze střech...“
„Ne, tak to není! V učebnici to tak není!!“ zařval opět zkoušející. „Tak Kopecká, jak to je?“
Chudinka už skoro natahovala, ale přesto řekla znova: „Španělští vlastenci stříleli na Napoleonovy vojáky ze sklepů a ze střech...“ A vzdorovitě dodala: „Tak to v učebnici je, já jsem se to učila!“
Hubert už přímo běsnil: „Ne, tak to v učebnici není, v učebnici je, že španělští vlastenci stříleli na Napoleonovy vojáky ze střech a ze sklepů!!! Sedni si, za tři!“
Třída nad tou nespravedlností nesouhlasně zašuměla. Kopecká si šla sednout, polykala slzičky, a už jsem věděl, že se schyluje k průšvihu. Jednodušší učitelé vyvolávali vzestupně podle abecedy, mazanější vyvolávali podle abecedy sestupně. Jediná paní učitelka Auředníková vyvolávala zprostředka, někdy sestupně, jindy vzestupně. Hubert patřil k těm jednodušším učitelům. O přestávce jsem se do dějáku zběžně mrkl kvůli několika letopočtům, zbytek jsem hodlal okecat. Avšak kdepak s tím na Huberta, určitě ne v téhle náladě.
A už to tu bylo: „K tabuli půjde Kovanic.“ To bude průšvih. Šinul jsem se na stupínek. Hubert stál pod ním, nakročen ke třídě, která rozhořčeně brumlala. Ukazovátkem, kterým uměl praštit, si zatím popleskával do levé dlaně. „Tak pokračuj.“
Zkusil jsem to: „Po vpádu napoleonských vojsk do Španělska...“
Řev: „Nééé! Tak to v učebnici není!“
Ve třídě zašumělo. Hubert metal výhružné pohledy na všechny strany. Nikoli dozadu. Stál jsem u stolu, na kterém měl náš memoryman rozevřenou učebnici. Kopecká mu odrecitovala už celou stránku, než zaškobrtla. Otočil jsem list, až jsem se dostal k probíranému textu. Postavil jsem se tak, že jsem úkosem mohl číst a začal jsem:
„Španělští vlastenci stříleli na Napoleonovy vojáky ze střech a ze sklepů...“ a plynně pokračoval dál. Hubert si pochvalně pokyvoval hlavou a popleskával ukazovátkem do dlaně. Třída se po prvním ohromení začala pohihňávat. I Kopecká se rozveselila. Hubert na ně zavyl:
„Co se smějete, vždyť to říká správně, přesně jak to v učebnici je!“
Dál už se spolužáci udrželi. Nikdo mě nepráskl. Bez problémů jsem přečetl celou dvoustranu. Než bych musel otočit další stránku, přerušil mne spokojený Hubert: „Stačí. Za jedna!“ Šel jsem si sednout jako vítěz. (Byla to ten rok moje jediná jednička z dějáku.)
Tak byla pomstěna Kopecká, a soudruh učitel se nám předvedl jako tupý neandrtálec.
Někdy mám pocit, že se jeho duch dodnes vznáší nad celým naším školstvím.
Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.