Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996ŠAMANOVO DOUPĚ: Informace vylovené z vln válek
Nejdříve zalistujeme v dějinách, od kanaanských hebrejských kmenů v mínus třináctém století až po otce sionismu Theodora Herzla, který zcela současně ( v r. 1896) o plánovaném vzniku židovského státu píše: "Mohli bychom vytvořit hráz Evropy proti Asii, výspu civilizace před barbarstvím." Pak se dovídáme o několika vlnách židovských osídlenců, od roku 1882 až po exodus"poválečných židovských bezdomovců", kteří se přes britskou blokádu snažili v letech 1945-47 proniknout do země zaslíbené.
Knížka působí objektivně, přesto jsou patrny autorovy sympatie k židovskému státu, někdy až nepokryté fandění. Jenže... Když jsem si přečetl na str. 42 frázi "mladá izraelská republika v boji za nezávislost s feudálními a reakčními arabskými státy" zablikalo mi v hlavě rudé světýlko. Vlastně už podruhé. Poprvé se tak stalo už na straně 30, kde autor tvrdí, že rozdělení Palestiny na dva státy, židovský a arabský, bylo způsobeno "rafinovanou koncepcí klasické britské imperiální diplomacie" - podobně jako při "rozdělení britské korunní kolonie Indie na Indii a Pákistán..., jež v sobě už od samého začátku neslo třaskavinu, která později explodovala v podobě dvou indicko-pákistánských válek" a která "sklízela i na palestinské půdě své zlověstné plody". Přitom o stranu dříve sám Brož uvádí, že rozdělení Palestiny v mezinárodní delegaci OSN podporovaly Austrálie, Kanada, Guatemala, Indie, Írán, Nizozemsko, Peru, Švédsko, Uruguay; pro alternativu federálního uspořádání byly Indie, Írán a Jugoslávie. Takže ta "rafinovanost Britů" je spíše naučenou frází.
Podobné fráze jsem od Ivana Brože slýchal v osmdesátých létech v československé televizi, kde diváky strašil útočnými raketami Pershing "imprejalstického" paktu NATO a vysvětloval mírumilovnost Sovětského svazu... Mám pocit, že listopadová revoluce osvobodila Brože jako publicistu, který se teď může věnovat psaní knížek o Izraeli, o chlapech od Baťů a Masarykově vyzvědači. Přesto něco z bývalého "diplomata tábora míru" a komunistického propagandisty v něm zůstává. Ony dva citované výroky mne vedly k tomu, že jsem při četbě zůstal ostražitý, a radím to i dalším čtenářům.
Není však důvod knihu odvrhnout! Doporučuji si ji přečíst. Je studnou užitečných informací. Brož, jako poradce bývalého ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka a účastník diplomatických jednání nejlépe ví, kolik a jakých zbraní jsme na Blízký Východ dodali a také ví, do jakých archívů a na co se má podívat. (Nejdřív šel československý "speciál" Izraeli - a to zachránilo jeho existenci i existenci samotných jeho židovských obyvatel. Potom - za Chňoupka - jsme zbraně dodávali Arabům.)
Dostáváme zajímavé informace. Třeba o výcviku vojáků dosud neexistujícího izraelského státu na našem území a podílu našich politiků (komunistických i ministra zahraničí Jana Masaryka) a vojáků na něm (hrdina SSSR Sochor). Nebo tu, že z Palestiny před budoucími boji uteklo 50.000 bohatých Arabů - a z těch se stali Egypťané a Libanonci. Z ostatních pak - Palestinci. Oceňuji v evropském tisku málokdy uveřejněné konstatování, že po první válce "odepřeli arabští vůdcové palestinským Arabům, kteří žili v [egyptské] Gaze i jejich krajanům na Západním břehu a ve východním Jeruzalému pod jordánskou nadvládou, vlastní státní útvar". Ale chybí mi alespoň zmínka o tom, jakým způsobem se z "území palestinských Arabů", které jim přiřkla OSN stalo "jordánské území". (Pokud nevíte, jordánskou anexi neuznalo ani OSN, ani Liga arabských států.)
Následuje popis války o Suez, který otevírá kapitola o přeorientování SSSR a potažmo i Československa na podporu Arabů. Načež se hledali viníci oné sionostické epizody - a našli se v spikleneckých centrech kolem "imperialistického agenta", bývalého generálního tajemníka Rudolfa Slánského. Dále se dovídáme o politických změnách v Egyptě, kdy se po převratu dostali k moci vojáci z prohrané války proti Izraeli. Prohráli - ale bojovali! Po svržení krále Farúka v roce 1952 narůstaly útoky arabských nájezdníků z Egypta, zejména z pásma Gazy, na Izrael. Izrael odpovídal. Napětí se stupňovalo. Nového stupně dosáhlo znárodněním Suezského průplavu 26. července 1956.
Britští a francouzští akcionáři byli nespokojeni. A vymysleli plán "Mušketýr", podle nějž měl Izrael napadnou Egypt a přiblížit se k Suezskému průplavu, načež měla následovat anglo-francouzská invaze s proklamovaným cílem "oddělit Izraelce a Egypťany od Suezského průplavu."
Při četbě této kapitoly mi nebylo jasné, proč Izraelci vůbec válčili. Pro zájmy Británie a Francie? Nebo spíš proto, že jim Egypt dlouhodobě beztrestně blokoval průjezd průplavem s mezinárodním statutem a navíc uzavřel tíránské úžiny při ústí Akabského zálivu?
Zde vysloveně postrádám zářijovou "epizodu", kdy teroristé, kteří přišli na území Izraele z Jordánska zabili devětadvacet Izraelců, na což izraelská armáda odpověděla svým známým postupem "oko za oko". Velká Británie varovala Izrael, že je připravena v rámci britsko-jordánské smlouvy o vojenské pomoci Jordánsku pomoci. 4. a 9. října 1956 došlo k opětnému napadení civilistů v izraelském vnitrozemí a byl na spadnutí britsko-izraelský ozbrojený konflikt!
Ovšem jinak je tu podán samotný přehled dat k této skutečně "polozapomenuté válce" celkem přesně. Oceňuji, že Brož do chronologie "sinajského tažení" (29.10. - 6.11.1956) zařazuje i vjezd sovětských tanků do Budapešti (4.11.), kdy Sověti využili toho, že světová pozornost byla upřena k Suezu.
Avšak opět mi chybí Brožovo zhodnocení, čeho vlastně Izrael touto válkou dosáhl. Dosáhl toho, oč usiloval: volného průjezdu lodí. Díky tomu díky se Izrael dostal z blokády směrem k Africe a Asii. A skončily neustálé teroristické přepady z území Gazy. V březnu 1957 došlo ke stažení izraelské armády ze Sinaje a linii příměří z roku 1949 nadále zajišťovaly jednotky OSN. Také tato podstatná fakt mi v této faktografické knize vysloveně chybí.
A už jsme u války šestidenní z roku 1967. Tady se dovídáme, že "von to Sadat tak nemyslel". Tedy s válkou proti Izraeli. Prý "byla podceněna reakce Izraele na předcházející vojenskopolitické kroky Egypta (blufování[?] Káhiry s rozmístěním [sedmi!!!] egyptských divizí na Sinaji)". Přitom sám Brož píše, že 14. května Násir mobilizoval egyptské ozbrojené síly, 16.5. pak požádal OSN o stažení jednotek ze Sinaje, a 22.5. opět uzavřel Tíránské úžiny. Což se v mezinárodním právu označuje za akt agrese. Toto hodnocení v knize nenajdete, ale tehdy, v tom sedmašedesátém zaznělo velice silně. USA se dokonce začaly zabývat možností otevření této důležité námořní cesty vojenskou cestou, třeba i za pomoci šesté americké flotily dislokované ve Středozemním moři! Teprve s touto znalostí můžeme ocenit Násirovu demagogii, kterou už Brož opět cituje:
"Nikdo nemůže porušovat práva Sjednocené arabské republiky a otázkou není uzavření Tíránských úžin, nýbrž izraelská několikaletá agrese... již samotná existence státu Izrael je agresí." Za všechno prý podle Brože mohl vrchní velitel egyptské armády polní maršál Ámir, který (snad jinak mírumilovnému?) Násirovi přerostl přes hlavu. A také "nesmyslná kampaň egyptských sdělovacích prostředků" v podobě sloganů "zahnat Židy do moře" či výroky typu "Židům, kteří přežijí náš útok, umožníme odchod ze země, ale lze pochybovat, že někdo přežije". Násir podle Brože "sám prý později litoval takového úletu". (Ale takového "úletu" se Arabové dopouštějí soustavně už od samotného hlasování v OSN v roce 1947 do nejsoučasnější současnosti - viz "úlety" íránského prezidenta!)
V této souvislosti je kuriózní, že Brož neuvažuje o tom, že podobné kroky Jordánska, se kterým 30.5. uzavřel Egypt útočný pakt, byly jen propagandistickou kampaní. Pochod dvou mechanizovaných brigád z Damašku na Golany, kde už čekalo osm syrských brigád se dvěma sty tanky bylo nejspíš taky jen arabským "bububu". Tedy včetně vstupu íráckých vojsk do Sýrie už 25.5., o čemž se Brož zapomněl zmínit. Zato se dovídáme, že egyptská vojska byla v předvečer útoku na Izrael v "obranných pozicích..." A dokonce jsou citováni "vítězové" (kteří přece vždycky mají pravdu - a přesto...), totiž generálové Rabin ("nemyslím si, že Násir chtěl válku...") a Begin ("soustředění egyptské armády na Sinaji neprokázalo, že by Násir na nás chtěl skutečně zaútočit... Byli jsme to my, kdo na něho zaútočil."). Dovolte mi komentář - ano, Násir možná "nechtěl válku", ale vyvolal ji.
Konečně se dostáváme i k jasnému selhání izraelských výzvědných služeb, totiž k válce jomkippurské. Ale to už si přečtěte sami. Jenom opět pozor na čísla. Jediné přesné může být 2.412 padlých Izraelců. U arabských obětí se objevují čísla rozličná. Brož udává válečné ztráty Egypťanů na 8.000, a stejně tolik Syřanů (včetně raněných). Jinde se můžete dočíst až o 15.000 mrtvých Egypťanech a 3.500 Syřanech. Ono s těmi čísly je to v arabském světě tak trochu jako v astronomii (či spíše astrologii:). Součet arabských ztrát je přesto obrovský. Ale obrovské byly i izraelské ztráty. Dvojnásobné proti šestidenní válce.
"Pátá válka" je tu také popsána - v dílu s optimistickým názvem "K zteči nastupují diplomaté". Nu, uvidíme.
Kniha popisuje období let 1948 - 1973, včetně historického úvodu a až do současnosti (2005). Přináší přehled nejdůležitějších válečných i diplomatických událostí. Jsem si vědom, že na nějakých tři sta padesáti stranách nemůže být všechno. Z vln válek byly vyloveny a čtenářům předestřeny jen vybrané informace. Už jsem psal, co mi tu chybělo. Zmíním teď, co ještě chybí. Totiž duchovní pohled, zmínka o náboženství, jehož úloha právě v tomto regionu je dosti podstatná! Avšak to je asi trvalý nedostatek všech knih o Izraeli, psaných nevěřícími Evropany. A nezmíním, co ještě chybí. Předpokládám totiž, že v této knize nepochybně další důležité informace nejsou uvedeny!
Zato mi něco přebývá. Fráze.
"Tento malý stát, obklopený arabskou většinou, vyhrál i proto, že velitelé byli stále v čele svých jednotek i v nejprudším ohni." "Nejcennějším kapitálem, kterým mohla izraelská armáda disponovat, byli bezesporu lidé." A jejich "mistrovské ovládání zbraní".
Starého propagandistu novým frázím nenaučíš, jenom je dokáže použít i v obráceném gardu.
Ale opakuji, je užitečné si tuto knihu přečíst. Získáte spoustu informací. Avšak pozor na autorova hodnocení! Nevím, jestli je Ivan Brož horší ve fázi, kdy překrucuje fakta, anebo při manickém, avšak neupřímném opěvování našich izraelských přátel.
Našich, ne jeho.
Čteno a recenzováno v dubnu 2006
*******************************************************
Arabsko-izraelské války
Nakladatel: Epocha, edice: Polozapomenuté války
Formát: 360 stran, 20,5x14,5cm, česky, vázaná vazba, 510gr.
Rok vydání: 2006 (1. vydání)
Doporučená cena: 299 Kč
