ŠAMANOVO DOUPĚ: Houby!
Rostou. Nebo rostly před týdnem, když začal Měsíc zase dorůstat. Ale hlavně bylo po dešti, oteplilo se - a bylo ještě před víkendem, kdy Pražáci jezdí plundrovat lesy na Kokořínsko nebo do Brd. Já se vypravil na plundr do okraje křivoklátských lesů.
Moje úvaha, že ve všední den nebude v lesích do 50 km kolem Prahy plno, se ukázala býti lichou. Už po cestě jsem viděl, že všechna místa, kde lze aspoň s přimhouřením oka zaparkovat na kraji lesa, jsou přeplněna auty. Moje tajné parkoviště, které leží mimo křižovatek s lesními cestami, odkud kdykoli může přijet veleobr na zpracování dřevní masy, byla avšak také poněkud zaplněna. Stávám tu sám, max jsme tu byli tři. Tentokrát bylo v okolí zaparkováno šest aut, ale ještě jsem se vešel. No jo, no, vyjel jsem hned po snídani, takže bylo poledne.
Už cestou jsem potkával houbaře, vracející se z ranního lovu. Všichni byli obtěžkáni přeplněnými košíky. Naděje, že svůj superkoš naplním aspoň zpola se zdála býti marnou. Protože i sem, na toto parkoviště, se vracel ke svému autu důchodcovský pár (také jsem starobním rentiérem) s košíkem, jenž přetékal. Povídám té dvojce: „Tak koukám, že jste to už posbírali.“
Odvětila mi milá paní: „Ne, ještě jsme tam toho spoustu nechali, ale už se nám to do košíku nevejde.“
Jak jako „spoustu nechali“? Až po vejití do lesa jsem pochopil: Možná nechali, možná ale neviděli. Nebo už nechtěli vidět: Padesát metrů od prochozené cesty na okrají nízkého lesíka vyhlížela ze zeleného mechu kaštanově hnědá až bílá asi pět centimetrů široká houbí hlava. Pod ní se skrývala tlustá noha. Hřib smrkový, zvaný „pravák!“ O kousek dál vykukovaly z mechu asi centimetr široké bobky. Kloboučky, pod nimiž jsem nahmatal až osmicentimetrové štíhlé nohy. Nádhera. Hřib hnědý, kterému jsme v Českém ráji říkali podborovák a v rodných Jizerkách podhoubák. To musím zavolat přítelkyni Karle, že by měla koupit olej a mouku a vajíčka, protože dnes večer se bude vařit, péci a smažit.
Ale zavolat jsem jí nemohl, protože jsem v kapse nenahmatal mobil. Asi jsem ho nechal v autě, ještěže jsem na to přišel tak brzo, mohu se vrátit. V autě telefon nebyl. Ani tam, ani tam. Prohlédl jsem všechny kapsy své tahací vesty, ajo, hele, má je děravé. Však víš! Však vím, ale zapomínám. Už jsem z nich minule právě tady vytrousil houbový nůž. Ach jo, měl jsem nejdříve mobil schovaný v cyklistické superledvince, ale někdo mi cestou volal. Když jsem pak zastavil a mobil vylovil, tak jsem ho potom někam strčil. Asi do té kacabajky. Kdysi jsem takhle v lese ztratil klíče od auta. Ale ty jsem tehdy našel. Ten spešl nůž na houby jsem ztrati posledně - ale ten jsem už nenašel. Naštěstí mobil má něco, co nůž nemá. A totiž vyzvánění!
Naštěstí na místě zastavoval další dychtivý houbař, tak jsem ho poprosil jestli mi může zavolat. Na ten mobil, co nemám. Pán mi zavolal, mobil byl avšak „nedostupný“. Jo - hvozdy jsou zde hluboké. A mobilní signál nula bodov. Ale na chvíli se chytil jeden bodík z pěti a z lesa se ozvalo vyzvánění! Mobil si tam spočíval v mechu v místě, kde jsem se skláněl nad houbami...
Mobil jsem strčil do ledviny, nový houbový nůž od Karly jsem pevně svíral v ruce. Nemělo ho smysl dávat do nějaké kapsy. Neustále musel být v pohotovosti. Protože já jsem ty houby nehledal, ale doslova sbíral! Nejdříve závěje podhoubáků. Pak zase nějaské pěkné praváky. Po hodině jsem se dopotácel do kilometr vzdáleného lesa, o kterém jsem věděl, že je v něm pravidelné naleziště klouzků. A byly tam. Nejen klouzci, ale i obrovští klouzové! To si pokleknete na pravé koleno a sbíráte, co je v dosahu. Po deseti minutách si o pár metrů dál kleknete na levé koleno, a pokračujete. Trvá mi to vždy déle než za mlada - protože teď už čistím houbu dřív, než ji dám do košíku. Ušetří to pak doma spoustu práce. Stačí totiž jediný špinavý hříbek a máte pak zasviněný celý košík. A že bylo co čistit!
Nevěřím už doporučením sloupnout „těžko stravitelnou“ slupku podmáslíka, že to prý jde „lehce“. Lehce to nejde, a slupka se bez problému vstřebá. Není o moc nestravitelnější než sám klouzek. Už léta nečistím. Ta dřívější léta, co jsem klouzky čistil, jsem klouzky raději nesbíral, abych s klouzky pak neměl práci. Zbytečnou práci. A pamatujete na červenec 1911, kdy, jak zaznamenal Jára Cimrman, se utrhl pruh lišek a zcela zasypal usedlost rolníka Mrázka? Tak tady to mohla být klidně lavina klouzků. Ale nemohla, protože jsem sbíral na rovince. A strávil jsem na ní dvě hodiny.
Hodlal jsem se také vydat do svažité části mé obvyklé sbírací trasy - ale už jsem měl plnej koš, tak co bych tam lozil? I vydal jsem se zpátky k autu téměř po svých stopách - a stále jsem nacházel hříbečky podhříbečky. Taky hnedle vedle byly bedle, ty jsem tam také nenechal. K autu jsem dorazil po další hodině. Ještě jsem cestou sbíral, ale častěji jsem se tvářil že už prostě nevidím.
Aha, tak tohle je to „ještě jsme tam toho spoustu nechali“! Takže pracující, kteří se ve čtyři jeli podívat do lesa, také jistě ještě něco našli. Byl jsem tam jen čtyři hodiny a měl toho dost. A to jsem si ani nebral foťák, protože - buďto fotím, nebo sbírám!
No a doma Karla udělala řízečky z bedlích hlav. A guláš z klouzků. Byly toho čtyři porce. Já si uvařil dva litry houbové polévky. Na té hromadě nebylo patrno, že by něco ubylo. Takže se zbytek hříbků usušil, vešel se do čtyř půllitrových sklenic. Nějaké bedly, chudinky, stále ještě schnou v ledničce.
Taky jsem sebral nějaké strmělky, už jsem je dříve jedl a přežil. Podle starších atlasů jsou jedlé, ale musí se pekelně tepelně upravit. Podle nových internetů jsou „nejedlé“. Karla říká: „Máš deset kilo hub a budeš jíst tenhle póvl?“ No tak šel póvl do biologického sběru.
Tejden jsme tu úrodu jedli. Včera jsem se Karly zeptal: „Nechceš jet na houby?“
Že prej ne. Ale proč ne, to neřekla...
Psáno a zpětně radováno v Praze na Lužinách v pátek 18. října 2024