Horolezcem se Valerian Karoušek (*1929) stal už ve svých jedenácti letech, tedy v mizerném roce 1940. A protože se narodil v Turnově, tak svobodu, stejně jako mnozí jiní, hledal v blízkém Skaláku. Ve stejném roce se stal učněm strojního zámečnictví v automobilce v Mladé Boleslavi. Ale v roce 1942 zavelelo srdce Turnováka, aby se stal žákem vyhlášené Odborné školy šperkařské v rodném městě. Srdce horolezce, které se tak dostalo blíže ke kamenům a přírodě. Školu dokončil v rozjásaném roce 1945 a hned další rok nastoupil na Uměleckoprůmyslovou školu v blízkém Jablonci nad Nisou.

Tam dlouho nepobyl, protože jako sedmnáctiletý se pochlubil svou abstraktní plastikou na daleké pražské Akademii výtvarných umění, kam byl díky tomu přijat – vlastně bez maturity. AVU skončil v roce 1952, čímž se stal i oficiálně výtvarníkem, sochařem. A také členem československého horolezeckého reprezentačního týmu…

Tramvajová zastávka Lázně

Jako člen horolezecké party, která zahájila tradici Jizerské padesátky, určitě chodil po náročném závodě i do sauny a do bazénu libereckých lázní. Ty lázně dlouho, předlouho chátraly, až se z nich nedávno po nákladném restaurování stala výstavná výstavní budova Oblastní galerie Liberec (OGL). A v ní se v místech bývalého bazénu rozléhá Bazénová hala (s restaurovanými nápisy „Plavky ždímejte do výlevek“), v níž místo vody šplouchá umění. V ní, i v ochozech nad ní, kde byly kdysi umístěny šatny. V současnosti se tu nachází „proměnná výstava“ pozapomenutého díla pozapomenutého umělce Valeriana Karouška, který se tím vrátil do svého (opět libereckého:) kraje.

Totem civilizace

V liberecké galerii už vystavoval v rámci výstavy skupiny M57 v roce 1960. (“57" proto, že ji jedenáctka generačně spřízněných výtvarníků oficiálně založila v roce 1957, „M“ proto, že se jejich stolní společnost scházela v kavárně/vinárně Makarská na Malostranském náměstí…) Tehdy už měl za sebou první mezinárodní úspěch na Světové výstavě v Bruselu Expo 58. Tam pro vstupní halu československého pavilónu vyrobil obrovitou plastiku „Všichni lidé rovni jsou“, jež byla oceněna odbornou porotou Grand prix Světové výstavy. Do Oblastní galerie se vrátil i v roce 1964, kdy se účastnil výstavy Socha 1964. (V té době galerie sídlila v Liebiegově palácku u libereckého zámečku. Nyní se OGL přenesla na dotek místu, kde kdysi vznikla. Tedy k Severočeskému muzeu, jehož součástí byly její dřívejší sbírky až do roku 1946.)

Valerian nemohl chybět ani na nezapomenutelné akci Socha a město, kterou v ústupovém roce 1969 podpořil i osvícený primátor Liberce – přesněji předseda Městského národního výboru – Jiří Moulis (odstoupen 1. října 1969). Jako tehdejší Liberečák si na tu výstavu pamatuji – nepotřeboval jsem si ji prohlížet v galerii. Sochy vyšly do ulic a parků města, kde některé z nich i po nějakou dobu zůstaly – než byly zničeny vandaly a normalizací.

Karouškova socha Totem civilizace byla tehdy umístěna na začátku Lidových sadů, a dnes se v Liberci objevila znovu vedle oněch výstavních lázní jako poutač na Valerianovu výstavu. Vydržela toho mnoho, možná i díky tomu, že její základ tvoří karoserie vozu Volkswagen. Inu – autozámečník se nezapřel! Vytrvalost primitivní techniky se osvědčila i u menší plastiky Marťan (1966), jejímž základem je – doslova vyšperkovaný vyorávač brambor…

Motýl

Svou tvorbu začal Valerian Karoušek už na škole plácáním hlíny, přesněji keramickými soškami, které nezapíraly inspiraci předválečným obdobím, zejména plastikami Otty Gutfreunda (což je vidět třeba na dílku z konce padesátých let, nazvaném Na motorce). Jednoduché, ale působivé jsou jeho vystřihovánky z plechu ze začátku let šedesátých. Kromě hlíny tvaroval beton, laminát, mezi dráty napínal nadýchané látky… Betonové reliéfy byly neodborně restaurovány, lamínát zkřehl a rozpadl se, drátěné objekty ve veřejném prostoru vzaly zasvé – i ty, které přežily normalizaci. Nu ale na této výstavě můžete vidět alespoň jejich modely či fotografie.

Jak se mi výstava líbila? Líbila. Protože je současná! (Alespoň mám ten pocit, že renomovaní současní čeští umělci se k podobnému výrazu propracovali až desítky let po Karouškovi.) Mně se nejvíce líbily trojrozměrné koláže z kovu, říčních valounů, keramiky a skla, vlastně asambláže, na kterých je patrna zručnost zámečníka, vybroušenost šperkaře a láska k přírodě nadšeného horolezce.

Jenž před 45 lety zahynul pod zemětřesným Huascaránem s celou horolezeckou expedicí Peru 1970. To je také důvod, proč záštitu nad výstavou převzala paní Marita Landaveri Porturas, velvyslankyně Peru.

Kafe se tu dá pít

V liberecké galerii Lázně se nachází ještě mnoho dalších výstav. Většinou jsou trvalé. Ta Valerianova ne, ta končí už 30. srpna 2015. Až budete v Liberci, nezapomeňte se v oněch lázních zastavit. Vstupné jest lidových 80 Kč (rozsahově jedna z pěti nejrozsáhlejších českých sbírek, všechno si to projít nám trvalo skoro čtyři hodiny), děti a důchodcovstvo polovic. Odpočinout si můžete ve stylové kavárně, která má tu výhodu, že je součástí galerie, takže si pak nemusíte kupovat lístky znovu. Jo – a ve čtvrtek je vstup zdarma. A pokud jste Liberečáci, doporučuju si ta dvě nadzemní a dvě podzemní patra prohlédnout v několika samostatných návštěvách…

Psáno v Praze na Lužinách dne 28. července 2015

Viz i web výstavy.