Vyjíždíme ze Slunečné - já, přítelkyně Karla a její navigace Erika - od česko-brazilského sklářského ateliéru Hoineff Glass Art. Míříme do jedné z nejproslulejších skláren západní větve Křišťálového údolí, a to do Lindavy k firmě Ajeto. Cestou se však ještě chceme zastavit ve Floriánově huti v Častolovicích. Když se se svou Fabií vymotám s uzoulinké uličky, vedoucí k číslu popisnému 122, mám v hlavě podle domácí přípravy, že bychom měli nejdříve vyrazit vlevo na sever. Erika radí dát se vpravo na jih, avšak Karla poznamená, že jsme tudy přijeli. Erika nabízí i cestu rovně, o něco kratší, na jihovýchod. Zamířím tedy tam, ale po chvíli se asfaltová cesta mění v nádhernou vesnickou mlatovou stezku skoro tři metry širokou. Jo, kdybychom šli po modré pěšky, nebo snad jeli na kole, tak by se mi to líbilo. Jedu však autem, a tak se jen modlím, abychom nepotkali traktor.
Modlitba je vyslyšena, traktor jsme potkali až později. Nebyl ani na čtyřech kilometrech polňačky, ani na dalších čtyřech kilometrech uzoulinké asfaltky, ale až na zákonné silnici třetí třídy. A mohli jsme se tam vyhnout i protijedoucí houkající sanitce. A policejnímu autu za ní. A ještě hasičům. V Častolovicích jsme zaparkovali na silnici za kontejnery s odpadky, nikomu jsme nepřekáželi. Skleněný totem, hlídající odbočku vlevo a peň stromu, na jehož větvích kvetly skleněné květy a nasedali sklenění ptáčci nám neomylně prozradil, že jsme u hledaného postupového cíle. Kruhová cedule na kovové tyči hlásá že v tomto Crystal Glass Studiu se robí Hand Made. A svatý Florián to jistí.

Ocitli jsme se hnedle u vrat do zahrady s rozlehlým domem ve stylu alpských chat. Ale tudy se jen vychází, musíme jít za roh. Hm, kdybychom sjeli takhle doleva, tak bychom se dostali na úhledné parkovišťátko. Zjevně jsou zde zvyklí na hosty a dnes se jich dostavila přehršle. Pro dnešní den vyzdobili skláři okolí svého domu i patřičnou velikonočně vajíčkovou a pomlázkovou výzdobou. Vajíčka jsou i skleněná a když projdete domem, můžete si je koupit i se slevou na pultíku s nápisem BAZAR. Jedno jen za padesát - ale co bychom si s nimi počali?

Vlídnou atmosféru pomáhá vytvářet i téměř letní počasí s jarně rašící zahradou. Kvetou tu už přírodní květy, ale zatím vedou ty skleněné. Krom studny s okovem se na zahradě nachází i malý kruhový rybníček. Nahlédneme do stodoly, kde hučí jediná pec a pak už lezeme zpátky do domku. Procházíme vystaveným zbožím, prohodíme několik slov s prodavačkami. Jsou tu pěkné věci, dělané s fortelem, ale evidentně hlavně na kšeft. Místní podnik nemá letitou tradici - i když 30 let je vlastně už historie. Výroba ručně foukaného skla se zde rozjela v roce 1997. Místní sklářské studio se chlubí, že vyrábí sklo pro designery z České republiky i ze světa. Jenže to všechno jsem už někde viděl!

Skleněná vajíčka mnohde. Rozšlápnutou skleněnou lahev před chvílí u Ricarda Hoineffa, skleněné trsy trav před lety v Lindavě, skleněné ptáky, stojící na jedné noze na Pačinkově výstavě v Botanické zahradě, stejně jako skleněné totemy. Je to tady milé, živé, takové naše sousedské. Aha, a tady je ale aktuální novinka - roztomilí sklenění zajíčci, jako by vypadli z nabídky německých zásilkových firem. A koule do zahrádek, jistěže.

Čím se lze určitě velmi dobře uživit jsou repliky stolního skla ze 17. a 18. století, kdy jsou sklenice ze zelenkavého skla doplněny cínovými ozdobami i víčky. A pěkné jsou i ananasovité sklenice, které mají povrch pokryt natavenými skleněnými kuličkami. No ale to je vlastně všude.

Bylo tu příjemno, nabízelo se skvělé sklo finančně dostupné pro každého. Fortel je na tom vidět, ale po Ricardovi a před Ajetem nás zdejší výrobky neoslnily. Ale možná i proto, že jsme pospíchali do Lindavy, kde totiž mají také Sklářskou krčmu. Už byly dvě hodiny a kalorie z kukuřičných zákusků od Ricarda již vyprchaly.

Erika nás vedla zase po modré do Pihele, sice po asfaltové, avšak opět jen tři metry široké zkratce. Ještě zamávat Sloupu v Čechách, kde však došlo k rozepři mezi mou domácí přípravou a Karlinou Erikou, a po prohlídce Sloupu z oken auta a celkem deseti kilometrech normální silnice už přistáváme na rozlehlém parkovišti u sklárny Ajeto v Lindavě č.p. 167.

Tady si ke svým všem sklářským kšeftům přibrali i pohostinství, které je schováno v rozlehlé bývalé stodole takhle vpravo od příjezdu. Takhle vlevo se skutečně tyčí dvoupatrová cihlová budova, krytá sedlovou střechou. Ke štítové zdi je přilepeno vnější kovové schodiště. Vyběhl jsem po něm do patra - ale tam se nechodí, na téhle etáži pracují skláři. Chtěl jsem vylézt ještě o patro výše, kde se otevírá vchod na vnitřní galerii - ale sešplhal jsem dolů. Neb zde bylo upozornění, že vstupenky se prodávají támhle naproti ve Sklářské krčmě. Karla zůstala moudře dole, kde si na nástěnce přečetla, že prohlídky probíhají každou celou hodinu. Tu ve dvě jsme propásli, poslední začíná ve tři, tu stihneme. Je teprve čtvrt na tři, máme alespoň čas na krčmářský oběd.

V krčmě si nás hned všimli, bylo z čeho vybírat a dobré bylo. Rychle přineseno, rychle zaplaceno - ovšem ceny velice pražské. Zadarmo jsme měli příležitost pozorovat skláře při práci. Jak nabírá žhavou lávu, jak fouká, jak hladí. Když si připlatíte, můžete si to zkusit sami.

Koupili jsme si v krčmě ještě lístek na prohlídku (první toho dne, předtím nebylo nutno, stál stovku, já jsem šel zadara, převlečený za novináře) a než padla třetí hodina, prošli jsme se zahradou. Zahrada je to velká s velkým rybníkem uprostřed. A uprostřed hladiny je malý ostrůvek, obstříkaný fontánkami a uprostřed něho vyrůstá velká žlutá skleněná rostlina. Na konstrukci z železných prutů jsou nastrkány skleněné baňky.

Ona celá zahrada je poseta skleněnými rostlinami. Tady je to originál. Sklárna Ajeto vznikla 28. října 1994. Vpodstatě jako vedlejší produkt Mezinárodního sklářského sympozia, které se konává v Novém Boru. A jedním ze zakladatelů byl i Bořek Šípek, takže se zde například dodnes vyrábějí divadelní ceny Thálie, které navrhoval.

Ono to vlastně bylo tak, že když se privatizovaly sklárny, tak noví manažeři chtěli rychle vydělat. A podle módních fines taky hodně šetřit. A tak přešli na masovou strojovou výrobu - a vyhodili ty „nejdražší“ zaměstnance. Tedy ty tvořivé. Takže najednou zde byla spousta sklářů, těch nejlepších, samozřejmě. A ti chtěli u skla zůstat, když už to uměli. A proto si zakládali fungl nové sklárny. V Křišťálovém údolí jich takto v devadesátkách vznikly desítky. V Lindavě našli pro fungl novou sklárnu fungl starý rozpadávající se barák, byvší barvírnu sametu z roku 1816. (Krom Křišťálového údolí bývalo v severních Čechách totiž i textilácké „údolí“.)

Zatímco mládež se na zahradě bavila jízdou na laně a střílením šípů, my jsme usedli na lavičkovou houpačku a čekali, až padne třetí. Jenže zatímco já jsem před tím fotil, Karla si zašla do jakési kůlny, kde se krom rychlého stánkového občerstvení prodávaly se slevou i různé nepodarky. A podařilo se jí tam koupit za dvě stovky jakéhosi skleněného hada, svinutého do koule. Od Bořka Šípka, heč. No, je to replika, jenže on ani ty své originály přece nevinul sám. Je to jeho návrh. Karla umí nakupovat hezké věci!

Když se přiblížila třetí, přiblížili jsme se i my ke sklárně. Ale žádná průvodkyně nepřišla. Ochoz ve druhém patře byl otevřený i bez vstupenek. Tak jsme se po něm prošli, avšak obdivovat jsme mohli jen žár, sálající hned z osmi dvířek čtyř pecí, uspořádáných do čtverce po dvou na každé straně.

Poslední „prohlídka“ je sice ve tři, ale práce v huti končí ve dvě. Skláři tam už jen dopíjejí svá piva a odpočívají po perném dnu, než to zalomí. Jsou tu od šesti. Další směna bude připravovat sklářský kmen, ale to je už jiná pohádka. Takže jsme nejvíce z místní sklářské práce viděli paradoxně v hospodě!

Jenom jeden chlapík si vytáhl kus žhavého skla, aby si do něj zafoukal na závěr dne. Nebylo to tu jako v srpnu 2009, kdy jsem si zapsal:

„Z galerie je nejlepší výhled. I náslech, jak se skláři baví, které auto je nejlepší. Pánové při povídání nezahálejí - nabírají taveninu, přifukují, odstřihávají, hladí, nahřívají, chladí, zdobí - tvoří. Občas jim někdo přinese pivo - a za chvíli je dílo hotovo. Koukal jsem, jak se ti machři s horoucí skleněnou lávou v ruce otáčejí, jak si předávají dílo z ruky do ruky, jak jediný jejich pohyb není zbytečný, jak se dokážou u jedné pece s dvěma dvířky nestrkat, jak jim to jde od ruky - prostě symfonie krásné práce!“

Tak tohle jsme si odpustili. Větší škoda než zbytečně utracená stovka. Ale co, máme (téměř) originál Šípka!

Avšak den ještě neskončí. Na cestu nám mává vstupní totem. Naším dalším postupovým cílem je město Nový Bor. A tam je spousta skláren, nějakou si vybereme. Ale o tom až příště.

Psáno v Praze na Lužinách v době Pesachu na Velký pátek 18. dubna 2025

Viz i weby skláren Florianova huť a Ajeto