Před třemi lety jsem si pořídil kolo. Jak jsem byl rád, že ho mám v době koronakrize. Jízda na něm mi čistila hlavu od starostí nikoli zbytečných, ale těch, se kterými jsem nemohl nic moc dělat. Jak jsem rád, že se na něm mohu svézt i během ruské invaze na Ukrajinu!

Mokropsy

Jedna z mých oblíbených tras vede od nás z Jihozápadního města Prokopským údolím až k Vltavě, kde se mi po podjetí několika dopravních stuh Barrandovského mostu zjeví na druhém břehu řeky fotogenická Branická skála. Odtud mne pak proti proudu Vltavy vede severojižní pražská cyklistická magistrála č. A1. Anebo taky EV4. „EV“ značí EuroVelo, a jde o „Trasu střední Evropou“. Od Bohumína jsou na ní v Česku navlečena velká města, třeba i Brno a Praha. Na území ČR končí po asi 900 km v Chebu. Úplný konec má někde v Bavořích.

Nejpohodlněji se mi jede stále kolem vody. I když Vltavu nahradí Berounka. Á jednička končí u lávky nad jezem v Černošicích, kousek pod místním nádražím, EV4 pokračuje dál nově společně s cyklostezkou 3. Už dříve jsem se po ní svezl až do Berouna, a jezdívám po ní poměrně často v létě i v zimě. Ale vždycky se snažím najít nějakou odbočku, po které jsem ještě nejel. Nebo nějakou novou zkracovačku/prodlužovačku. Průlet neznámem mne stále láká! A tak když jsem tuto slunnou neděli šlapal Černošicemi už asi po sté kolem železničního koridoru, zachtělo se mi další neznámé odbočky. Přímo od konce A1 to po břehu nejde, protože mezi příželezniční silničkou a Berounkou mají domy zahrady až k řece. Ani teď by mne nenapadlo odbočit k břehu, protože jsem původně pospíchal přes Karlštejn do Srbska a pak ke Sv. Janu pod Skalou. A pak domů. Abych to stihl před západem Slunce. Avšak doraziv k příčné ulici Říční, přibrzdil jsem, neb mne napadlo, že takhle pojmenovaná komunikace by mohla vést až k řece. Tak jsem se po ní pustil takhle vlevo dolů.

A skoro až k řece skutečně Říční ulice vede, ale ne úplně. Končí náhle v chatové osadě Jas, ukončená příčným chodníčkem, který vlevo i vpravo končí u dveří zahrádek. Ale díky své nátuře zrozence ve znamení Býka se snažím vždy dojít tak daleko, kam až to jde. Takže se deru do uzounké pěšinky mezi dvěma živými keři. Vešel jsem se i s kolem! A hle - jsem na pobřežní stezce s nádhernými výhledy na protější břeh. Ale pst, tenhle průlet křovím nikomu neprozrazujte, osadníci mají rádi svůj klid. Jak ukazuje hned první setkání s jedním z nich, na kterého narazím hned o sto metrů proti proudu, tam, kde se pobřežní cestička napojuje na silničku. Napomíná mne a ukazuje na značku, kterou je stezka, kterou jsem právě opustil, z této strany opatřena: Zákaz vjezdu moto- a cyklistům. Zákaz vjezdu aut není vyznačen - nevešlo by se. Omlouvám se s vysvětlením, že jsem na tu pěšinu vypadl zprostředka. A protože zde zřím u břehu nedaleko od sebe stát dva vysoké sloupy a naproti přes řeku taky vidím dva vysoké dřevěné sloupy, omalované dvoubarevnou spirálou, tak si vzpomínám na domácí přípravu nad mapou a ptám se:

„Tady přece byl přívoz?“

Chatař mi to potvrdí: „Jo, ale to už je dlouho. Tak patnáct let. Teď už tu není. Naštěstí,“ zavrčí. Inu - osadníci mají rádi svůj klid.

Všímám si, že protější sloupy jsou omalovány červenobíle, tedy starou českou (dnes jen polskou) dikolórou. A na tomhle břehu je - žlutomodrá! Jak by ne, ocitl jsem se v ulici Ukrajinská... I když na plotě se skví uliční cedule s vlastnickým nápisem „OSADA POD KAZÍNEM“. No jo, však ten přívoz se jmenoval Kazín, a vždyť i ta krásná skála naproti je obdařena nápisem, který prozrazuje: KAZÍN.

Na druhém břehu se tyčí skalní hřebeny, ale tady se proti proudu jede pohodlně po rovince. Minu osadu, Kazín, pak osadu Na výsluní i jejich osadní hospůdky, u osady Na cípu odbočuje Ukrajinská ulice mezi domky, pouštím se dál po pobřežní komunikaci až k osadě pod Hladkou skálou. A najednou jsem na Kubánské ulici, a to je, dle Mapy.cz - cyklostezka! Zavede mne k novému koupališti, kde po půl kilometru končí. Ptám se jedné mladší babičky: „Těšíte se, až se tady budete s dětmi zase koupat?“

Odvětí: „Spíš si ty malé budou jen hrát na písku. Je tady proud a odnáší si děti, takže si je musíme držet za kšíry.“

Ani to tady už nejsou Černošice, ale jejich „venkovská“ část Mokropsy. Vlastně Dolní Mokropsy. Horní Mokropsy leží za řekou. Bývaly to za Rakouska vsi Unter a Ober Mokropetz a jsou připomínány už od roku 1088. Dávná sláva však v nové době neobstála: Od roku 1950 patří Dolní Mokropsy pod Černošice, a ty Horní pod Všenory. Od roku 1868 je spojoval ocelový železniční most na trati 171, tedy Praha-Smíchov - Plzeň. Vzala ho velká voda v roce 1872. Byl postaven nový, lepší, od koupaliště je krásně vidět. Vede po něm cyklostezka No 3./EV4, po které už jsem mockrát jel. Přesněji po dřevěné lávce, která je na ni na povodní straně upevněna. Ale vždycky, když jsem na tu lávku scházel po strmém chodníku z ulice Na Skále (Cyklisto, sesedni z kola!), tak jsem poněkud trnul, protože ze zdi takhle vpravo ve výši ční upozorňující tabulka se zákazem vstupu a nápisem „Soukromý pozemek“.

Není mi jasné jedno: Jak to, že přes soukromý pozemek se zákazem vstupu (stejně se tudy chodí) vede páteřní cyklistická eurostezka.

Není mi jasné druhé: Jak to, že před touto značkou jsou umístěny dopravní značky Cyklisto sesedni z kola (stejně nesesedají) a Zákaz vjezdu motorek (stejně tudy jezdí).

Víceméně mi není jasné ani třetí: Proč se v Mokropsech vůbec postavila příbřežní cyklostezka o délce asi půl kilometru, vedoucí odnikud nikam. Tak na východním konci by se do ní dalo najet z Ukrajinské, a ze západního koupaliskového cípu se nabízí prodloužit ji stoupající bezejmennou stezkou mezi ulicemi U Mlýna a Na Skále. (Viz mapu.) Jenže to by se asi zvýšil dálkový provoz v chatové osadě Pod Hladkou skalou...

Z té železniční lávky se konají nádherné pohledy. Fotil jsem tady v létě i v zimě strmou pobřežní břidlicovou skálu, jez i přilehlý mlýn. No a tenhle most, co je na něm ta lávka, se má od druhé poloviny příštího roku rekonstruovat. Do roku 2026 by mělo být hotovo. Bude se vyměňovat i jeho ocelová příhradová konstrukce, nová má být (možná kvůli památkářům, možná proto, že je hezká) stejného tvaru. A sníží se hluk, i když se tudy bude moci jezdit rychlostí až 160 km/hod. Ona tudy totiž vede nejen EuroCykloStezka, ale i důležitá EuroŽeleznice. Avšak pochybuji, že při tom opravářském frmolu bude zde EuroVelo zachováno. Jak se dostaneme na druhou stranu?

Bude nám nutno od ofiš trasy trapně vystoupat prudkou Sluneční ulicí, po mostě překonat trať 171, a asi o třicet metrů výše a o půl kilometru dále zabočit vlevo. Kde veřejnou komunikaci opouští strmá na brzdění - další cyklostezka! Která vede až ke krásné pěší lávce přes Berounku ve 4 km vzdálených Dobřichovicích. Takže cyklistická Eurozácpa se v Mokropsech konat nebude. Sláva!

Akorát, že tahle trasa míjí jak Ober Mokropsy, tak i celé Všenory. Takže Spodňáci se jen tak lehko nedostanou k Horňákům. Leda na lodičce. Anebo přes most! Ta mladá babička na pískovišti mi totiž ještě prozradila, že tady stával pontonový most. Kde „tady“?

„No přece tady! Odtud, jak je teď to koupaliště, tak na druhou stranu byl pontonový most. Vede tam kvůli tomu ještě dneska ze Všenor až ke břehu asfaltka. Ten most se vždycky po sezoně splul. Ale za jedný velký vody uplaval, a už tu není.“

Tak mě napadá: Když ty cyklostezky jsou zjevně zorganizované z peněz EU, stejně jako rekonstrukce železniční trati, jestli by se taky ze stejných evropských peněz nemohla tady postavit lávka pro pěšáky, cyklisty - a sanitky!? Poptám se na černošické radnici i u Správy železnic. Někdy příště.

Ale to je práce, kterou nelze dělat ze sedla kola. A když já raději šlapu do pedálů, než abych investigatoval!

Hezké jaro z Lužin přeju, kde jsem to psal v úterý 29. března 2022.

P.S. Karlštejn, Srbsko, ani Sv. Jana pod Skalou jsem nestihl. Projížděl jsem se Dolními Pětipsy krážem i křížem, fotil a vedl řeči. Domů jsem to vzal zkratkou přes Vonoklasy a Kuchařík. Miluju českou krajinu i přímo poetické názvy našich obcí!