17.5.2021 | Svátek má Aneta


ŠAMANOVO DOUPĚ: Dobré slovo Ivany Mudrové

20.12.2005

Opět zakoušíme pocit, že historie neskončila, že prožíváme její další díl. Setkáváme se nejen s kostely a synagogami, divadly a mlýny, paláci a zříceninami, ale i s lidmi.

Zakleté město, dívali jsme se na tebe dost dlouho jako slepci...

Citací Nezvalových veršů začíná další "národopisněvlastivědná" knížka Ivany Mudrové, tentokrát II. díl titulu "Prahou s otevřenýma očima". V létě jsem tady psal o jeho skvostném prvním dílu. I nyní jde autorka Prahou skutečně s očima otevřenýma. Znovu se noří do archivů i do hlubin rodinné knihovny, aby mohla ocitovat oblíbené vyprávěče staré pražské historie Pocheho a Štecha, ale i historika druhé světové války Čvančaru nebo i články ze současného tisku.

Opět se setkáváme nejen s kostely a synagogami, divadly a mlýny, paláci a zříceninami, ale i s lidmi, kteří jsou nedílnou součástí pražské historie. A opět zakoušíme pocit, že tato historie neskončila, že právě jenom prožíváme její další díl. Dovíme se nejen, kde jest nejstarší pražský patník, ale i něco o miminech Davida Černého, šplhajících na žižkovskou televizní věž. Je tu vzpomenut Mikoláš Aleš, ale i o jeho neznámý kolega z generace Národního divadla Josef Tulka. Do galerie umělců a spisovatelů od Zeyera přes Haška po Hrabala se zařadil rovněž Vladimír Neff a jsou citovány i vzpomínky jeho syna Ondřeje, principála Neviditelného psa. Ale až od Mudrové se dovíte se, že "Neffův dům" na začátku dnešní Seifertovy ulice ukrývá dodnes keramické plastiky antických bohyň.

A tak se našemu pohledu otvírají další známě neznámá místa na dřívější periferii Libně, Karlína a Bubenče, ve vilových čtvrtích Dejvice a Střešovice, svůj díl dostávají Vinohrady, Vršovice a Žižkov, ale vracíme se opět na Malou Stranu a Hradčany, do Starého Města a Josefova. I na poměrně "profláklá"místa se můžeme podívat novýma očima.

V tento adventní čas zmíním místo prvního pražského stromečku. Na Štědrý den roku 1812 ve svém zámečku na Šilbochu postavil vánoční jedli intendant a režisér německého Stavovského divadla Jan Karel Liebich. Přivezl módu z Berlína. Jméno místa "Šilboch" pak je odvozeno od německého "Schildwache", neboli stráž. Zde na stráži prý v roce 1757 byl zapomenut pruský vojáček. "Na Ztracené vartě". Na paměť této události tu býval umístěn "plechový Prajz", který dnes vartuje v depozitáři městského muzea. To možná víte. Ale že se dávný majitel domu pokoušel získat od pruského ministerstva války příspěvek na obnovu barev na plechovém vojákovi, to asi ne. V Berlíně popřeli jakoukoli možnost, že by u nás snad zapomněli nějakého neznámého strážného! Takže na barvy nepřispěli...

Rovněž vánoční je Betlémská kaple v chrámu Nanebevzetí Panny Marie na Karlově, jež je součástí barokní dostavby chrámu. Málokdy ji lze navštívit, ale právě teď o Vánocích to prý jde. Škoda, že tu neuvidíte oltářní obraz, který neznámý pachatel odcizil v roce 1972 (muzeum Ministerstva vnitra:). Z chrámu zmizel i obraz Panny Marie Karlovské, ochránkyně těhotných žen. Matka Boží "v naději"byla namalována roku 1697, její odstranění požadoval už v roce 1705 tehdejší pražský arcibiskup Breuner, protože se mu těhotná Marie zdála být příliš nemravná... Tehdy řeholníci obraz uhájili, ale po zrušení kláštěra v roce 1785 byl přenesen do nedalekého Apolináře. Ale v kostele je dnes alespoň jeho kopie, a originál v sousedící porodnici snad koná dobrou službu na svém místě.

A ještě jednu "vánočku" zmíním. Dejvický kostelík sv. Matěje stojí na místě, kde možná existovala svatyně už od roku 971. Jeden tisíc a jeden rok poté vytvořila výtvarnice Helena Horálková (spolupracovala i na filmech o Krtečkovi) postavičky z perníku jako vánoční dárek svatomatějskému faráři Machačovi. A ten perníkový betlém vystavil v kostele. A tak vznikla nová tradice. Z původních pětadvaceti kusů se perníkové divadlo rozrostlo až na čtyři sta figur. Musíme se sem letos konečně podívat. Nebo ještě někdy jindy v tomto tisíciletí...

Od mýtického poustevníka Matěje, popsaného kronikářem Hájkem, až ke Krtečkovi - no není to krásná historie? A pokračuje. Stejně jako ve svém vyprávění pokračuje i Ivana Mudrová. Nesbírá příběhy jen v archivech, ale po vzoru E.E. Kische nikoli zuřivě, zato však cílevědomě vtrhává do terénu. Třeba když se vydá do kostela karmelitek za zázračnou Marií Elektou, která nezetlela, ale dodnes sedí ve své zlacené skříni za sklem. Jde vlastně o mumii, ale je to taková hodná, naše, česká mumie. Tedy vlastně španělská...

Jindy zase pátrá autorka na padesátihektarových Olšanských hřbitovech po soše melancholického anděla z trilogie Trýznivé město soudobé spisovatelky Daniely Hodrové. Ale to už si přečtěte sami. Je to moc pěkně napsané.

Knížku už tradičně zdobí spousta výmluvných fotografií, při jejichž pořizování svítilo autorce (a Karlovi Sejkovi) mimořádně dobré světlo. A stejně jako v jejích předcházejících knížkách o naší vlasti, i z těchto stránek září dobré slovo Ivany Mudrové.

Psáno v Praze dne 19. prosince 2005

Viz i doplňující informace na stránce "Kam značky nevedou"








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.