(Pokračuji v reportování konference "Odsun Němců z Československa - 65 let poté" kterou dne 29. listopadu 2011 uspořádala v Ústí nad Labem Univerzita J.E. Purkyně společně se skupinou Evropských Konzervativců a Reformistů Evropského parlamentu. Dalším přednášejícím ve třetím panelu konference "Právní důsledky odsunu německé menšiny z ČSR" byl Prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc. z Právnické fakulty UK, kde např. vede Ústav právních dějin. Jeho přednáška nesla název Odsun Němců jako faktor čs.-německých jednání v letech 1956-1974. Jan Kuklík nás seznámil s některými zajímavostmi, které vyšly najevo po nedávném objevení archivních materiálů z doby minulého režimu, které se týkají uváděné problematiky.)

Komunisté si nechtěli pod sebou řezat větev, ale občas to učinili. V socialistickém bloku bylo možné současně zastávat různé postoje k Mnichovu. Slovně se zpochybňovala platnost Mnichovské dohody jakožto výsledku "zrady domácí buržoazie", ale zároveň se prakticky akceptovala. Až v polovině 50. let to našemu tehdejšímu vedení došlo.

V roce 1956 rozjelo čs. ministerstvo financí ve spolupráci s ministerstvem zahraničních věcí Akci N (jako "Německo"). Začaly se hledat nové argumenty pro podepsání mírové smlouvy: Nejvyšší stranické orgány vydaly všem základním organizacím doporučení k "opatrnému vyjadřování" ohledně Mnichova. Bylo definováno základní československé stanovisko, které stavělo na základních postojích prezidenta Edvarda Beneše, což vlastně trvá dodnes. (Jedná se např. o pohled na občanství sudetských Němců.) Právní kontext byl změněn po roce 1948; až po roce 1956 začali zjišťovat naši komunisté, jaké možnosti pro československé nároky dávají samy západoněmecké zákony. Různé restituce, odškodnění, odstranění válečných břemen i ztrátu majetku po konci války platil odsunutým Němcům německý stát. V poválečné době splatilo Německo Československu reparace pouze ve výši 3 %. Přitom škody utrpěné v souvislosti s Mnichovem nebyly součástí reparačních nároků! Po roce 1948 se o dalším splácení přestalo vyjednávat.

Jan Kuklík

Akce N v roce 1956 určitě nevznikla nějak "sama od sebe", předpokládá se iniciativa Sovětského svazu, který se chystal na jednání o mírové smlouvě mezi Německem a SSSR (jehož další kolo začalo v lednu 1959 v souvislosti s druhou Berlínskou krizí - pozn. JK). V té době se začala považovat reparace za "vyřešenou záležitost, která se nebude otevírat". Místo placení válečných škod a náhrad se začalo preferovat odškodnění konkrétních osob. Zvláštní druhy nároků plus některé pohledávky obchodní, finanční a zbožové byly řešeny formou odškodnění ještě před rokem 1973. Roku 1997 byla po dlouhých jednáních přijata dohoda, podle které začala vyplácet Federaci židovských obcí určité příspěvky Claims Conference. Řešila se i odškodnění za nucené práce pro IG Farben a prostřednictvím Červeného kříže i pro oběti pseudolékařských pokusů.

Jiné státy východního bloku byly při vyjednávání s Německem už v dřívější době mnohem úspěšnější, například Maďarsko. Československo nejdříve svůj postup s Maďarskem koordinovalo, ale v roce 1958 předsednictvo ÚV KSČ z "ideologických důvodů" tuto spolupráci ukončilo. Maďarsko Německu předložilo soupis svých nároků tedy samo. Proti samostatným československým nárokům pak vystoupily sudetoněmecké organizace. Při soupisu československých pohledávek naše orgány vůbec nebyly schopny zjistit, jak velký majetek byl vlastně konfiskován. Přesněji: co bylo Německem zabráno státu a co občanům. (Nepochybně vinou hromadného znárodnění po r. 1948, kdy došlo i k ničení firemních archivů. JK) Až v letech 1956-57 se na těchto soupisech začalo pracovat.

Kuklík, Houžvička, Petráš

V roce 1973 (v době navazování diplomatických styků s SRN - JK) proběhlo jednání o odškodnění, které Německo odrazilo poukázáním na to, že vznese své požadavky na poválečné škody. Hlavním bodem však bylo jednání o neplatnosti Mnichovské smlouvy od samého počátku (ex tunc). Britská diplomacie vedla v roce 1968 jednání, na jejichž konci mělo být toto posouzení Mnichova, ale po srpnu 1968 své vyjádření odložili Britové do šuplíku.

Ohledně posuzování Mnichovské dohody nejde dnes o to, že by byly zpochybněny naše hranice, to už je zasmluvněno jinak. Po sjednání česko-německé deklarace (1997) nepřipadá v úvahu ani náhrada škod, které Československo vinou Mnichova utrpělo. Nicméně, z české strany jde o schovávaný protiargument. (Připravený pro případ uplatňování dalších sudetoněmeckých požadavků. Tento protiargument například už použilo Polsko. JK)

Požadavky na nápravu válečných škod jsou Pandořinou skříňkou. Dnešní "nevyřčený kompromis" mezi Českou republikou a Německem je lepší než pokusy o její otevírání.

*****
(Příště nás čeká už poslední panel "Sine ira et studio? Bez hněvu, avšak zaujatě?", který otevřela přednáška doc. PhDr. et. Mgr. Zdeňka Radvanovského CSc. "Němci v českých dějinách a studium jejich odkazu na Univerzitě J.E.Purkyně v Ústí nad Labem.)

Viz i předcházející části zprávy z konference Odsun Němců z Československa – 65 let poté, kterou uspořádala v Ústí nad Labem Univerzita J.E. Purkyně společně se skupinou Evropských Konzervativců a Reformistů Evropského parlamentu dne 29. listopadu 2011:

Eva Hahnová: Čtyři odsuny Němců z Evropy.
Martin D. Brown: Etnické čistky? Od kdy?
Piotr M. Majewski: Kdy Poláci pochopili Čechy.
Václav Houžvička: Co dělí a co sjednocuje střední Evropu.
Diskuse k první části konference: Poválečná vysídlení, přesídlení, vyhnání, deportace, repatriace a německá koncepce.
René Petráš: Zneužití menšinových práv jako důvod jejich zániku
Jaroslav Kuba: Důsledky dekretů prezidenta E. Beneše pro právní systém ČR

Další fotografie z konference viz ve fotogalerii.