Před dvaceti lety to byl takový divný Srpen, tedy výročí okupace sovětskými vojsky. Společnost se již značně hýbala. Uplynul rok demonstrací, které začaly právě 21.8.1988, pokračoval 28.10., pak první povolenou demonstrací v listopadu, na Den lidských práv. Týdenní Palachiáda v lednu 1989 vyústila mj. v zavření Havla, po kterém následovaly protestní petice. Do prvomájového průvodu v Praze se přimíchali škůdci s rozmarnými hesly jako "Lidové noviny do každé rodiny". Pustili Havla.

V Polsku zvítězila ve volbách Solidarita, v Maďarsku se začaly stříhat dráty na rakouských hranicích. V Československu se čekalo, "kdy to rupne". Symbolické srpnové datum lákalo k nějaké větší demonstraci. Jenomže. V mocné pozici stranického lídra Prahy se už uhnízdil schopný neostalinista Štěpán, který nechal vyhazovat z redakcí novináře za špatně položené otázky. Pod maskou perestrojky se chtěl zbavit starých papriků a do čela komunistické strany protlačit mladou krev, tedy sebe.

Začaly se rozšiřovat zvěsti o údajné přípravě drsného zásahu. Na střechách v okolí Václaváku se prý začaly připravovat ostřelovačské palposty. Možná, že jen OPBH opravoval střechy, nicméně náznaky a hrozby byly natolik silné, že se spousta disidentsva rozhodla uchýlit na venkov. Jiní zase chtěli o to silněji protestovat. Nakonec bylo doporučeno, aby lidi zbytečně nelezli na náměstí. Vymyslela se jiná forma protestu: Všichni měli chodit v oblečení, kde by byly výhradně barvy trikolory.

Což naší rodince docela vyhovovalo. Vždy kolem této doby jsme trávívali dovolenou v podnikovém rekreačním středisku na Slapech, večer se dívali na padající hvězdy a přitom vyprávěli dětem zkazky z minula, hráli a zpívali Krylovy písničky, ten poslední rok i Vaculíkovy pseudolidové. Mohli jsme se v klidu účastnit celonárodního protestu. 21. srpna jsme seběhli k přehradní zdi v době příjezdu parníku z Prahy a sledovali dav na palubě, zdali též protestuje. Někteří byli modrobíle oblečení, jiní červenomodře, další na sobě měli také zelenou, no, nevěděli jsme. Ale svou povinnost vůči dětem jsme splnili.

Tahle dovolená byla poněkud napjatá. Východoněmečtí turisté v rekreační oblasti Slapy se houfovali jak vlaštovky, debatovali, jestli, když už jsou v cizině, nemají raději zamířit do Maďarska a pak dál na západ. Poslouchali jsme Hlas Ameriky, lovili (už nerušenou) Svobodnou Evropu, báli jsme se střelby na Václaváku. Slabě obsazená demonstrace však byla jen fádně rozehnána, někteří její účastníci zatčeni.

Trochu jsme se obávali i jiné věci. Svůj prázdný sídlištní byt jsme dali k dispozici jednomu kamarádovi, kolegovi z práce, který na dny kolem jedenadvacátého hledal úkryt pro svého známého. Když jsme potom slyšeli na Svobodce, že onen pán - před dětmi jsme říkali "strejda" - je nezvěstný, že o něm nikdo neví, nikdo ho neviděl, ani nebyl zatčený, tak jsme si oddechli. Estébáci ho nedostali! Přesto, když jsme se po dovolené vraceli domů, nevěděli jsme, jestli náhodou nemáme vykradený nebo zničený byt (nikoli od zvaného hosta, ovšemže), či jestli tam v něm na nás nečíhají nepříjemní hosté. Nic se nedělo, v bytě bylo pečlivě uklizeno, lůžkoviny srovnány do úhledného komínku*, kytky čerstvě zalité.

Jenom jedna taková divná věc se stala:

Přivydělával jsem si v té době jako výtahářský spomocník v našem SBD. Sedm suterénem propojených vchodů, sedm výtahů, každý týden jsem vykonal preventivní prohlídku, odstranil drobné závady, jednou měsíčně jsme s profesionálním výtahářem namazali lana. A zrovna v době, kdy jsem byl na dovolené, 21. srpna 1989, se jeden z těch výtahů zasekl v mezipatře, ob dva vchody od našeho vchodu. Přijeli výtaháři, otevřeli dveře, podívali se do šachty, zase je zavřeli a zavolali kriminálku. Zjistili totiž, proč výtah nejezdí. Závada byla v protizávaží, betonové, asi půltunové desce, která visí na dvou nosných lanech. Normálně visí na dvou lanech. Tentokrát visela jen na jednom. Šroub, který držel oko jednoho z těch lan, byl totiž vyšroubován a postaven na to protizávaží. Druhý šroub byl uvolněný, na něm visela celá tíha protizávaží. Trochu naštorc, takže se v kolejničkách vzpříčila. Výtah nejel. Stačilo málo, aby se protizávaží utrhlo. Blok betonu by dopadl na dno šachty a to vždy vyrobí demoliční otřes, vyvalí se spousta prachu. A co by se stalo, kdyby byl v té chvíli někdo v kabině...

Jistě by pak nastalo vyšetřování, kdo měl s výtahem co společného a komu to hodit na krk. Když jde o nedbalost.

Policajti přijeli, zdokumentovali, prohlásili, že se jenom uvolnily šroubky... Šroub, položený na protizávaží, nevypadal na to, že by se tam dostal vlastním přičiněním. Minulý měsíc uvolněný nebyl. Výtaháři taky nikdy nic podobného dříve neviděli; kdyby si nemysleli, že jde o sabotáž, zavolali by kolegu výtaháře, ne policii. Ale odborná expertíza prý pravila, že podle stop barvy a já nevím čeho došlo k samovolnému uvolnění šroubu. Avšak přitom nešlo ani o nedbalost, neboť nikdo preventistu neuháněl, že nedbal na správnou prevenci. Jó, kdyby se to přece jen utrhlo...

Na onu podivnou příhodu jsme si opět vzpomněli v době studentské revoluce v listopadu 1989, když se na jedné koleji na Jižním městě skutečně jedno takové protizávaží výtahu náhodou uvolnilo.

A tak dodnes nevím. Je náhoda blbec, nebo je blbec někdo jiný? Vím však, že existovaly akce Norbert a jak se všelijak jmenovaly, vím, že soudruzi milicionáři měli pohotovost.

Nakonec to však bolševikovi stejně nebylo nic platné. Tenkrát před dvaceti lety.

Poprvé vyšlo na Neviditelnémo psu © 19. srpna 1999

* Dnešní poznámka: Rudolf Battěk měl totiž dril jako politický vězeň komunistického režimu. Ve vězení celkem strávil - včetně vazby - téměř 10 let... Deset let z dvacetileté takzvané "normalizace", kdy se prý "už tak nezavíralo" .

*********************************************************************************

Jak to šlo:
Píseň (28. 10. 1988)
Milicionáři a disidenti (10. 12. 1988)
Palachiáda (15.-17.1.1989)
Palach to dokázal (18.-21.1.1989)
Pamatujete? (květen 1989)
Dvacet let poté (začátek června 1989)
Únava ze lží (červen 1989 - Několik vět)